Jeremy Minton: Temnota mezi námi
Můj názor na tuto povídku je zhruba stejný jako editorův v úvodníku. Ač vlastní téma nebylo nijak originální či překvapivé (a o tom povídka ani nebyla), bylo to dílko velmi dobře napsané, a to i s ohledem na interakci jednajících postav.

Paolo Bacigalupi: Lovec Tamaryšků
Svět s nedostatkem vody a na tom nově vzniklá podnikání a podnikavci. Zajímavý a čtivý příběh jednoho z nich. Nicméně jsem se neubránil názoru, že Bacigalupi napsal i lepší povídky, než byla tato.

Mary Rickertová: Vánoční čarodějnice
Na této povídce se mi nejvíce líbila dvojím způsobem popsaná jedna skutečnost a jeden svět - jednak z pohledu Ráchel a jednak z pohledu ostatních. Bylo zde krásně vidět, jak vlastně každý má svůj svět a ze světa druhých vidí jen to, co vidět chce. A pokud si tuto omezenost vnímání neuvědomí, pramení z toho vzájemné nepochopení, čehož jsme byli v této povídce neustálým svědkem. Nejlepší dílo tohoto čísla.

Peter S. Beagle: Oběť
Novelka se četla dobře, ale nijak zvlášť mě nezaujala. Vlastní děj spočívající v cestě (útěku) odněkud někam a závěrečným soubojem nebyl nijak originální i když byla povídka opatřena originálními bytostmi i prostředím. Krčmářovu píseň neznám, postavy mi byly neznámé a je tedy možné, že kdybych to četl jako příběh jedné z postav z většího cyklu, líbil by se mi víc. Dvě srdce jsem totiž četl až po Posledním jednorožci a vracel jsem se v ní ke starým známým. Také překlad mi místy přišel poněkud kostrbatý.

Ted Chiang: O kupci a alchymistově bráně
Od Teda Chianga jsem předtím četl jen Příběh tvého života a už ten se mi (i přes několikaletý časový odstup) natrvalo zahnízdil v paměti. Byl jsem tedy zvědav, co mi přinese tentokrát. A zklamán jsem nebyl. Byla to velmi hezká tečka na závěr Magazínu. Připomněl jsem si atmosféru povídek Tisíce a jedné noci a některá dílka Borgese. Chvílemi jsem váhal, zda se autor vypořádá se všemi časovými propletenci, aniž by to musel na úkor děje složitě vysvětlovat, leč zdařilo se. Samotný závěr pak nebyl nijak překvapivý, ale bylo to logické a vhodné zakončení všech časových skoků.

Články Jiřího Popiolka o knihách a jeho pohledu na ně byly standardně dobré, ale nejvíce se mi líbil příspěvek Františka Novotného o Valhale. Takovýto náhled do dílny autora mne jednak potěší a jednak se i něco zajímavého dozvím. Nebyl to totiž případ filmu o filmu, kde obvykle slyšíme pouze to, jak se všem báječně spolupracovalo a jaký to je úžasný film. Spisovatelská práce je náročná a pokud k ní chce autor přistupovat zodpovědně a ne si vše jen vymýšlet, nepřekvapí, jakou úctyhodnou hromadu podpůrných zdrojů musí nastudovat (v tomto případě smekám) a kolik ostatních poznámek si vypracovat (časové tabulky apod.). Zajímavé bylo pro mne mimo jiné i seznámení se s důvody, které F. Novotný předkládá jako vysvětlení účelnosti sexu v díle, s původními nápady, které ke vzniku cyklu o Valhale vedly i s paralelami ke kvantovým jevům. Článek byl rozhodně lepší než příspěvek od Ondřeje Neffa o Arkádii. Jen tak dál.

Článek původně vyšel na stránkách www.fandsf.cz. Publikován na Sardenu je se svolením autora i šéfredaktora magazínu Martina Šusta.