Představte si teď na chvíli průnik následujících dvou množin. 1. Britského „understatemetu“ (ztlumeného postoje)… a deptavě právnické mluvy.

Hotovo? Tak, a teď se pokuste i napsat něco stylem, který se vám díky tomu urodil.

Máte? Dobrá. Porovnejte si ale výsledek s etalonem všech etalonů, kterým je úryvek z legendární povídky stejně legendárního „otce fantasy“ Thomase Ansteye Guthrieho (8. srpna 1856 až 10. března 1934).

Jeho próza se česky jmenuje Dobrodružství se skleněným těžítkem a pro publikaci Divodějní ji roku 1997 přeložil Leonid Křížek. Námětem vybraného úryvku bude líčení zbabělého advokáta a zažijeme spolu s tímto britským gentlemanem na druhou i část jeho setkání s opravdu nečekaně krásnou princeznou, ke které se poněkud záhadně dostal (a zmenšil) do nitra skleněné koule prodávané v běžném londýnském hračkářství…

Úryvek začíná:

Lituji své neschopnosti – způsobené částečně nedbalým způsobem, jakým byl ten byt osvětlen – popsat ji nějak přesněji. Byla docela mladá – přikláněl bych se dokonce k názoru, že jí nebylo o mnoho víc než osmnáct. Byla bohatě, byť poněkud výstředně oblečena v nějaké blýskavé róbě a její dlouhé vlasy volně splývající po ramenou působily na tak dospělou osobu, alespoň podle mého názoru, značně neupraveně (ačkoli jsem v pokušení prohlásit, že to v jejím případě nebylo zas až tak nepůvabné), takže jsem byl na okamžik na pochybách, zdali je zcela při smyslech.

Přestože však byla očividně ve stavu převelikého rozrušení, nezpozoroval jsem ve způsobu, jakým promluvila, jakýkoli náznak mentální nezpůsobilosti. Také její vzhled byl očividně příznivý a naprosto si nemohu vzpomenout, že by mě někdy nějaká klientka na první pohled více upoutala.

„Řekněte mi,“ zvolala, „je to opravdu pravda? Skutečně jste mně přišel vysvobodit?“

„Moje milá mladá dámo,“ řekl jsem s vědomím, že jakákoliv omluva za to, co jsem považoval za zcela nevhodný vpád, je zbytečná. „Bylo mi dáno na srozuměnou, že byste snad potřebovala mých služeb, a pokud tomu tak vskutku je, pak prohlašuji, že jsem vám zcela k dispozici. Jenom se snažte trochu uklidnit a řekněte mi tak jasně a souvisle, jak jen dokážete, skutečná fakta svého případu.“

„Běda, pane!“ zvolala a zalomila rukama, jejichž nanejvýš pozoruhodné krásy jsem si tehdy, jak si teď vzpomínám, povšiml. „Jsem ta nejnešťastnější princezna na světě!“

Soudím, že jsem prost snobismu stejně jako většina ostatních lidí, ale připouštím, že jsem pociťoval jisté uspokojení nad skutečností, že jsem poctěn důvěrou dámy tak vysoce postavené.“

A tak dále, a tak podobně a v tomtéž duchu a stylu je psána celá Ansteyho (jak se Guthrie podepisoval) fantasy povídka o hrůzném boji s obřím drakem a o setkání s ještě hrůzostrašnějším černokněžníkem…

2.

Kdo to ale vůbec byl… tenhle Thomas Anstey Guthrie?

Inu, Londýňan, humorista… a fantasta.

A muž, který do říše fantaskna doopravdy zavedl pár vskutku už nevypáratelných archetypů, které až dodnes inspirují další a další tvůrce. Ať už taky spisovatele, anebo i filmové scenáristy, producenty a režiséry. O dramaticích ani nemluvě.

Roku 1882 vydal Guthrie román Vice Versa čili naučení otcům (česky vyšel roku 1908 a Vice versa ovšem latinsky znamená Naopak). Jenom zdánlivě banálním námětem je v této knize výměna těl mezi nafoukaným otcem-obchodníkem a jeho synem Dickem Bultitudem uskutečněná díky kouzlu jistého kamene-talismanu. Dojde k rozčarování obou, ale zvláště otcově, který si maloval svou internátní školu ve zpětném zrcátku přece jenom trochu ideálněji. A syn? Ten zase pochopí nutnost určité „dospělácké“ zodpovědnosti. Ano, ta kniha je tedy i moralizujícím příběhem.

Roku 1931, tedy ještě za Guthrieho života, ji plagoval známý americký humorista Thorne Smith (1893-1934) pod titulem Výměna, ale s tím rozdílem, že si těla navzájem vyměnil manželský pár. Muž-a žena. S jistou úlitbou dobové cenzuře byl pak Smithův román zfilmován roku 1940 s Adolphem Menjou a znovu roku 1979, kdy vznikl televizní seriál s Richardem Crennou. Ten byl ale brzy ukončen a možná vskutku i pro kontroverznost tématu.

3.

Vraťme se ale ke Guthrieho NAOPAK!

Roku 1947 napsal podle tohoto románu až puntičkářsky věrný film Peter Ustinov - a sám ho taky zrežíroval, aniž by tady ale hrál.

Roku 1953 potom následoval další, tentokrát třídílný televizní film.

Roku 1961 přišla třetí verze, zatímco filmové drama Vice Versa! (1970) nemá s původní předlohou nic společného.

Nicméně roku 1976 vznikl snímek Podivný pátek, který napsala Mary Rodgersová pro Jodie Fosterovou a Barbaru Harrisovou. Jak už asi tušíte, je to opět Vice versa, tentokrát ale transformovaná pro matku a dceru.

Roku 1981 pak vznikl šestidílný televizní seriál Vice versa.

Roku 1988 přišel román na plátna opět, tentokrát s Judge Reinholdem, a byl u nás uváděn pod názvy Splněné přání anebo také jako Naopak.

Roku 1995 a 2006 vznikly ale i nové filmové verze Podivného pátku, přičemž známější je ta novější, ve které hraje matku Jamie Lee Curtisová. U nás byl tento snímek uváděn pod tituly Střelený pátek anebo Mezi námi děvčaty. Ale vraťme se už konečně k autorovi původní předlohy…

4.

Ten totiž tímto bravurním debutem dosáhl v tehdejší Anglii takového úspěchu, že se již ve svých šestadvaceti letech vzdal právnické kariéry a soustředil se čistě na vymýšlení a sepisování dalších fantaskních próz a jeho druhé jméno se tak postupně stalo přímo synonymem pro fantasy, anebo tedy aspoň určitý její typ…

Roku 1883 vydal román Obrovo roucho.

Roku 1885 následovala Barevná Venuše (česky vyšla roku 1928 jako Venuše a kadeřník). Téma? Oživnutí sochy starořecké bohyně Afrodity.

Druhým hlavním hrdinou knihy je přitom britský mladík (asi autorovo alter ego), kterému není neustálá Venušina náklonnost tak stoprocentně po chuti, ba spíše naopak.

Roku 1931 inspirovala tato kniha Thorna Smithe k románu Noční život bohů, ve kterém jistý vědec promění lidi v sochy. Ale jiné sochy naopak oživí – a nakonec i právě sochy řeckých bohů, kteří jsou však Spojenými státy natolik otráveni, že se raději vrátí na své podstavce v muzeu. Tento román byl zfilmován už roku 1935.

Ale opět se vraťme od plagiátora k původci. Roku 1948 byl původní román Barevná Venuše zfilmován s Avou Gardnerovou pod titulem Dotek Venuše a další televizní verze vznikla roku 1955.

5.

Téhož roku jako svou „Venuši“ (1885) vydal ovšem Guthrie i román Turmalinovy časové šeky, kterým se asi nejvíc přiblížil k science fiction. Vysnil si zde totiž banku času, kam se daly odložit momentálně nadbytečné hodiny našeho života, které by se nám však přece jindy-jednou mohly hodit, ne? Podle Guthrieho určitě. A dle jeho představy si půjde pak takové odložené hodiny zase vybrat, i když ve velice pomíchaném pořadí. Nu, na samém konci už očividně nevěděl, jak dál, a tak se sice ukáže, že to byl jenom sen, nicméně tuto berličku lze autorovi vzhledem k nosnosti předchozího děje odpustit anebo ji přímo ignorovat.

Jenom o rok později (1886) přišel na trh s románem Padlý idol.

Hlavním hrdinou se tentokrát stal malíř, kterého (pro změnu) obtěžuje zlomyslná indiánská modla s magickými schopnostmi.

Roku 1889 následoval román Pária.

Roku 1892 parodická kniha Ibsen do kapsy, ale i sbírka Mluvící kůň a jiné novely (česky vyšla už roku 1894). Titulní Mluvící kůň je o vztahu titulního zvířete a vojáka. Roku 1950 byl příběh zfilmován Arthurem Lubinem s Donaldem O´Connorem a Tony Curtisem pod titulem Francis. Scénář tehdy napsal schopný David Stern, který se jím však nespokojil a vytvořil postupně ještě šest dalších filmových pokračování s tituly Francis na dostizích (1951), Francis na vojenské akademii (1952), Francis ve velkoměstě (1953), Francis v Ženském armádním sboru (1954), Francis u námořnictva (1955, s malou rolí Clinta Eastwooda) a Francis ve strašidelném domě (1956, s Mickey Rooneym místo O´Connora). Obdobnou figurou se později, i když už pouze v televizi, stal jistý pan Ed.

6.

Kromě Kapesního Ibsena a Mluvícího koně vydal Guthrie roku 1892 i knihu Hlasy lidu, která čtenářům předložila myšlení i cítění obyčejných Londýňanů ve zcela původním nářečí cockney.

Roku 1897 potom Guthrie přišel s titulem Loutky ve velkém, ale až roku 1900 se konečně vzepjal k ještě jednomu románu výrazně vyšší úrovně, který se jmenuje Mosazná láhev (česky vyšel roku 1904).

Hrdina zde vypustí z titulní láhve zcela klasického džina, který mu touží projevit svou vděčnost prostřednictvím nejrůznějších darů, opět se ale ukazuje, že ne vše, co je dobře míněno, musí i dopadat na úrodnou půdu chtění. Guthriemu se pak podařilo podle románu napsat i úspěšnou divadelní hru a tentýž námět byl v letech 1914, 1923 a 1964 celkem třikrát zfilmován, přičemž se už roku 1952 objevil také v mírné variaci jako snímek Sním o Jeannie a později i ve 139 dílech stejnojmenného televizního seriálu (1965-1970), ve kterém hrál mimo jiné i budoucí „J. R.“ z Dallasu Larry Hagman.

Ta série však opět souběžně vyšla z jiné americké předlohy od Thorne Smithe a následována byla ještě animovanou verzí Jeannie (1973-75) a ještě později i televizním seriálem Pouze naše štěstí (1983-1984), který je kupodivu vůbec nejbližší původní Guthrieho předloze…

A ještě navíc vznikly v letech 1985, 1991 a 2000 hned tři celovečerní filmy: Sním o Jeannie: Po patnácti letech, Pořád sním o Jeannie a Sním o Jannie… Pravdivý hollywoodský příběh. V posledním si opět zahrál i Larry Hagman.

7.

Roku 1906 následovala ve staré Anglii kniha Slané mandle (česky vyšla roku 1913) a téhož roku Guthrie poprvé uveřejnil i výše citovanou povídku Dobrodružství se skleněným těžítkem. Rovněž ve stejném roce se objevila i další jeho význačná krátká próza Bohemian Bag.

Roku 1915 ale Guthrie ve svých devětapadesáti letech zničehonic úplně upustil od psaní beletrie a překládal pak už pouze Moliérova dramata.

8.

Jak shrnout jeho tvorbu a jeho schopnost podněcovat?

Těžko! Ale rozhodně je pravdou, že svůj mladický úspěch s románem Vice versa se mu navzdory snaze už nikdy nezdařilo zopakovat.

Zato skutečně inspiroval celou přehršli svých imitátorů, mezi které můžeme na první místo zařadit snad i samotného H. G. Wellse.

Daleko častěji ale mezi ně patří podřadnější tvůrci, ke kterým se řadil i jistý W. A. Darlington, přičemž právě jeho díla se prodávala ještě lépe než ta Guthrieova.

Darlington si během první světové války vysnil hrdinu jménem Alf . Povídky s tímto Alfem začal publikovat časopisecky a do určité míry tak povznášel národního ducha. A když ty texty po válce sestavil do knihy, stala se okamžitě bestsellerem.

Již roku 1920 se Alf vynořil i ve filmu Alfův knoflík. Hrdina příběhu jménem Tommy se nachází v nepřátelském obležení, když tu naštěstí odhalí, že jeden z mosazných knoflíků jeho uniformy byl vyroben z pravé Aladdinovy lampy, která tedy skutečně existovala.

Po deseti letech (1930) následovala i zvuková filmová verze tohoto válečného příběhu a roku 1938 vzniklo ještě i její pokračování Alfův knoflík na moři.

9.

Guthrieho ovšem ráda napodobovala i významná fantaskní spisovatelka Edith Nesbitová (1858-1924, vlastním jménem Blandová), která to ostatně i chutě sama přiznávala.

Její románová trilogie Pět dětí a To (1902), Fénix a koberec (1904) a Příběh amuletu (1906, i zde se opět vynoří skřítek „To“) je toho nejlepším důkazem - určena jak dětem, tak i dospělým a ovlivnila třeba i C. S. Lewise, když psal v padesátých letech Letopisy Narnie.

Až tam tedy svým způsobem vede Guthrieho vliv.