Neviditelný pes

LIDÉ: Povídkář Poe

26.1.2009 0:05

Publikováno s laskavým svolením autora. Přepsáno a oskenováno z pov. sbírky Jáma a kyvadlo (str. 420-431, vydal Odeon, Praha 1978). Za veškeré gramatické chyby v textu přebírá zodpovědnost redakce Sardenu.

Edgar Allan Poe 3TOPlistNarodil se 19. ledna roku 1809 v Bostonu. Matka byla dobrá a chudá herečka, otec špatný herec a alkoholik. To všechno v době, kdy bylo herecké povolání ve všeobecném opovržení. Matka se za tři týdny po porodu vrátila na jeviště, dva roky poté však zemřela v bídě, opuštěna manželem. O malého Edgara se starala paní Allanová, manželka bohatého podílníka vývozní tabákové společnosti z Richmondu. Allanovi nikdy chlapce neadoptovali, dali mu však vzdělání, které by mu vlastní rodiče sotva mohli umožnit. Roku 1815 byl Poe poslán do Skotska a do Anglie. Nejdřív navštěvoval internátní školu v Londýně, kterou vedla jistá paní Dubourgová. Její jméno se později objevilo v povídce Vraždy v ulici Morgue. Zanedlouho odjel mladý Poe do jiné školy ve Stoke Newingtonu. Z jeho účtů je zřejmé, že se kromě běžných předmětů učil tancovat, nikoliv však kreslit a hrát na hudební nástroj. Budovu školy Poe velice podrobně popsal v povídce William Wilson.

Roku 1820 se Poe vrátil zpět do Richmondu. Uplaval tam šest mil proti proudu, úspěšně boxoval, běhal a studoval francouzštinu a latinu. Pro svůj pochybný původ a nejasné společenské zařazení neadoptovaného sirotka se nikdy nesžil s aristokratickými, kastovnickými richmondskými spolužáky. Tak vznikl outsider Edgar Allan Poe.

Edgar Allan Poe Jáma a kyvadlo a jiné povídky Odeon 1978Totéž se opakovalo roku 1826, kdy Poe vstoupil na univerzitu v Charlottesvillu, zvanou University of Virginia. Rotunda univerzity založené Thomasem Jeffersonem připomínala panteon, jednotlivé pavilóny byly vystavěny ve slohu iónském, dórském a korintském. Obklopen touto neoklasickou, podivně vykořeněnou architekturou pil Poe punč, jemuž se říkalo "peach and honey" (broskev a med), hrál karty a namísto Drydena, Congreva a Addisona četl Byrona. Scény studentské zhýralosti v povídce William Wilson se zakládají na Poeových univerzitních zkušenostech. Exotickou krajinu v povídce Příběh z Rozeklaných hor odpozoroval Poe na svých procházkách v okolí Charlottesvillu.

26. května 1827 vstoupil Poe do armády Spojených států. Tak vznikl vojín E. A. Perry. Byla to Poeova první a zdaleka ne poslední mystifikace. Vojín Perry chodil po Sullivanově ostrově, prohlížel si trosky Fort Moultrie a čichal k vonným myrtám, které tam rostou doposud. Doloženo to není, jsou však pádné důvody k domněnce, že chudý vojín Perry na svých procházkách přemýšlel, jak přijít k penězům, a snil o velké hromadě zlatých mincí. Tak vznikl Zlatý brouk. Hmyz samotný entomology objeven nebyl, všeobecně se však má zato, že vznikl kombinací tehdy existujícího druhu Callichroma splendidum a Alaus osculatus. "Čertovo sedlo" a Biskupův dvůr se odborníkům nalézt nepodařilo, slečna Laura Braggová z charlestonského muzea však objevila vápencovou pec, odkud Poe mohl vidět obrovský lyrovník tulipovitý a lebku na něm zavěšenou. Žádný kapitán Kidd u Sullivanova ostrova sice nikdy nepřistál, pirátský kapitán Bonnett však ano. Poe si vybral toho prvního. Jednak si liboval v nepřesnostech, jednak k tomu měl důvody básnické.

Téhož roku vydal Poe anonymně sbírku básní Tamerlán a jiné básně (Tamerlane and Other Poems, 1827), brzy potom vyšla knížka Al Aaraaf, Tamerlán a menší básně (Al Aaraaf, Tamerlane and Other Poems, 1829) a po dočasném smíření s panem Allanem, který měl Poeovi za zlé jeho básnícké sklony i jeho sklon neplatit dluhy, vstoupil Poe opět do armády. Tak vznikl nadějný kadet Edgar Allan Poe. Ve vojenské akademii ve West Pointu bylo nařízením čís. 173 kadetům zakázáno přechovávat na pokoji romány či básně, které se bezprostředně nevztahovaly k vojenskému studiu, nařízením čís. 176 bylo zakázáno hrát dámu, o kouření a pití ani nemluvě. Poe byl finančně zajištěn svým otčímem a zprvu shledával pobyt v akademii „velice příjemným“. Brzo se mu však vojenská disciplína znelíbila. Hrubě zanedbával své povinnosti, opakovaně se nedostavoval na přehlídky a nástupy, několikrát neuposlechl rozkazu a 23. ledna 1831 se úmyslně neúčastnil bohoslužeb, v důsledku čehož se octl před vojenským prokurátorem. Otčím nemínil již do Poea investovat ani dolar. Tak vznikl beznadějný civilista Edgar Allan Poe. Básnická sbírka Básně od Edgara A. Poea (Poems by Edgar A. Poe, 1831) je věnována sboru kadetů Spojených států.

Od roku 1831 do roku 1835 žil Poe v Baltimoru u své tetičky paní Clemmové, jejíž třináctiletou dceru Virginii si vzal za manželku. Na vlastní oči viděl oběti cholery a jeho hrůzné zážitky se v náznaku objeví v povídkách Maska Červené smrti a Král Mor. 13. listopadu 1833 byl svědkem deště meteorů, což bylo, jak ukazuje Rozhovor Eirose s Charmionem, zážitkem téměř apokalyptickým. V týdeníku The Philadelphia Saturday Courier vychází 14. ledna 1832 první z osmdesáti povídek.

Roku 1835 se Poe vrátil do Richmondu, kde pomáhal nakladateli Whiteovi s vydáváním literárního měsíčníku The Southern Literary Messenger. Psal pro něho povídky a recenze. Některé Poeovy kritické soudy dodnes neztratily platnost. Bezpečně rozeznal v Hawthornovi geniálního spisovatele, překonával kritické předsudky, které byly zcela běžné ještě dlouho po jeho smrti. Byl jedním z prvních kritiků, kteří začali o Hamletovi hovořit jako o postavě dramatu a nikoli jako o člověku.

Poe v této době trpěl těžkými depresemi, pil, měl strach z šílenství a svému příteli spisovateli J. P. Kennedymu se v dopise přiznal, že hluboce pochybuje o smyslu své spisovatelské práce. Jeho zaměstnavatel White mu v dopisech vyhrožoval, že ho okamžitě propustí, jestli se ještě jednou opije. To, že Poe dokázal několikanásobně zvýšit počet předplatitelů a postavit časopis finančně na nohy, bylo zřejmě vedlejší. Poeův plat činil pět dolarů týdně.

Podobná historie se opakovala za Poeova redaktorování v Burtonově časopisu The Gentlement´s Magazine, který se později malou obchodní transakcí změnil na Graham´s Magazine. Přestože Poe v redakci pracoval někdy až patnáct hodin denně, nezajišťoval mu jeho plat vždycky živobytí, a tak si musel přivydělávat. To všechno v době, kdy v Americe ještě neexistovali profesionální spisovatelé a chráněné autorské právo. Dickens byl v amerických časopisech vydáván, aniž jejich majitelé museli zaplatit jediný cent, a tak bylo zcela nežádoucí podporovat domácí spisovatele, kteří se většinou přízemně dožadovali honoráře. Každý americký spisovatel byl tedy nakladatelovým pokorným žadatelem. Známé nakladatelství Harper´s nebylo ochotno Poeovy povídky a články vydat ani zadarmo. Zatímco Longfellow byl univerzitním profesorem a Hawthorne zastával celnický úřad v Salemu, ztrácel Poe jedno redaktorské místo za druhým. Marně se snažil v nakladatelské džungli prosadit myšlenku hodnotného literárního časopisu, který by se „povznesl nad osobní zaujatost“, předsudky a zájmy nátlakových skupin, jež „visely jako noční můry nad americkou literaturou a na pokyn nejvlivnějších nakladatelů vyráběly veřejné mínění ve velkém“. Zatímco se Poeovy dopisy z té doby hemžily dolarovými ciframi, jimiž chtěl přesvědčit nakladatele o finanční únosnosti a dokonce výhodnosti zamýšleného časopisu, psal Poe dál povídky a básně. 29. ledna 1845 vyšel v časopisu Evening Mirror jeho Havran (the Raven). Stal se okamžitě nejpopulárnější básní, což dokazovaly i nesčetné parodie, které se objevily po jejím uveřejnění.

Vyčerpanému, pološílenému básníkovi zemřela roku 1847 žena, kterou miloval a která hluboce milovala jeho, přes těžké chvíle, jež jí připravil. Dodnes se zachovala prostinká, ale láskyplná báseň, kterou Virginie napsala Poeovi 14. února 1846 v den svatého Valentýna. První řádek začíná na písmeno E, druhý na D, třetí na G, a tak dále. Až vznikl Edgar Allan Poe.

Dva roky se ještě Poe lopotí po redakcích, živoří, pořádá veřejné přednášky o poezii, hrubě a zbytečně napadá své nejbližší přátele, málem se zasnubuje se dvěma ženami najednou, pije a chátrá duševně i tělesně. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes nevyjasněné. Jisté je, že byl ve středu 3. října 1849 nalezen v bezvědomí na ulici v Baltimoru a převezen do nemocnice. 7. října zemřel. Pohřeb se konal na presbyteriánském hřbitově v Baltimoru a účastnili se ho čtyři lidé. Dva Poeovi vzdálení příbuzní, jeden bývalý spolužák a dr. Snodgrass.

Neilson Poe, básníkův bratranec, objednal náhrobní kámen, ale nešťastnou náhodou se kámen rozbil dřív, než mohl být na hrob postaven.

„Edgara Allana Poea jest nade vši pochybnost pokládati za nejhanebnějšího chlapa, o němž máme v literárním světě zachovánu zprávu,“ napsal v dubnu 1858 recenzent váženého britského časopisu The Edinburgh Review. „Provinil se těžce proti svému dobrodinci, klamal své přátele, zahubil milovanou ženu, stal se z něho žebrák, vagabund, nectiutrhač dam a nuzácký, opilý delirant, který skončil v tuctovém špitálu, nenáviděn jedněmi, druhými opovrhován. Všichni poctivý lidé se mu vyhýbali.“

Rozumný, umravnělý, respekt budící viktoriánský měšťák, který se nejspíš připojil k tehdy kvetoucímu abstinentskému hnutí, jistě našel zalíbení v životním příběhu celkem neznámého amerického bás¬níka. Poeův osud poskytoval překrásné mravní ponaučení - hle, opilec, narkoman bez mravních zásad, a podívejte se, jak skončil!

Viktoriánský recenzent si ovšem Poeův poučný životaběh nevymyslel. Čerpal informace z knihy Poeova krajana a jeho prvního životopisce R. W. Griswolda. Žádný z amerických spisovatelů si za svého života nedokázal nadělat víc nepřátel než Poe. Griswold byl naneštěstí jedním z nich. Bez váhání Poea pomluvil, zveličil temné stránky jeho života, a dokonce falšoval dopisy a dokumenty svědčící v Poeův neprospěch. Tak vznikl bezcharakterní pobuda, ochlasta, narkoman a bohémský cynik Edgar Allan Poe.

Netrvalo dlouho a jiný Poeův životopisec, J. H. Ingram, také neváhal a znovu padělal Poeovy dopisy. Tentokrát v Poeův prospěch. Tak vznikl očištěný Poe, který nenapadal urážlivým způsobem své literární současníky, nepožíval drogy a pil jen zřídka. Od té doby sedí Poe na lavici obžalovaných a deset amerických životopisců a několik desítek významných kritiků střídavě podporuje obhajobu a obžalobu. Záhy se Poeova díla ujala psychoanalýza a vědy přidružené. Tak vznikl dipsoman, impotent, zvrácený erotik, nekrofil, sadista a maso¬chista Edgar Allan Poe.

Známý prokletý básník Edgar Allan Poe vznikl ve Francii. Zatímco v New Yorku ještě neutichl skandál vyvolaný takzvanou „longfellowskou válkou“, v níž byl Poe agresorem, neboť hrubě obvinil Longfellowa z literárních krádeží a s vkusem hodným bulvárního pisálka zatáhl do sporu i paní Longfellowovou a jisté části Longfellowovy fyziogno¬mie, chodil po pařížských kavárnách literární kritik a budoucí autor Květů zla Charles Baudelaire a vyhledával americké turisty, aby se něco dozvěděl o svém duchovním bratru Poeovi. Sbíral výtisky americ¬kých literárních časopisů, systematicky studoval a překládal jeho dílo. Pro Baudelaira mělo Poeovo dílo sílu zjevení. „Když jsem poprvé otevřel jednu z jeho knih,“ píše ve své korespondenci, „nenalezl jsem ke svému údivu a potěšení jen jisté náměty, o nichž jsem snil, ale dokonce i věty, které jsem vymyslel já, které však Poe napsal dvacet let přede mnou.“ Baudelairovo extatické nadšení pro Poea je podivuhodnou ka¬pitolou literárních dějin. Geniální básník, kterému nic nebrání, aby se věnoval vlastní tvorbě, stráví dlouhá léta únavným překládáním Poeových povídek a jeho překlady jsou podle mínění mnohých lepší než an¬glické originály. Je to hold největší, jaký může vzdát básník básníkovi.

Baudelairovo exaltované souznění s Poem mělo inspirující i zaslepující účinek. Jeho reakce na Poeovo dílo byla tak emocionální, že znemožnila kritický úsudek. Nikdy neanalyzuje Poeovo dílo, vědomě se tomuto úkolu vyhýbá a přenechává jej Sainte-Beuvovi. Zná Griswolda, správně považuje jeho životopis za hanebnost, nezná však Ameriku, a tak vytváří představu éterického básníka, jehož zabíjí ona „obrovitá barbarská země osvětlená plynem“. Tak vznikl mučedník Edgar Allan Poe, onen zbožně obdivovaný Poe, který přes francouzský filtr pronikl do evropské literatury.

Charles Baudelaire však viděl Poea jen jako aristokrata ducha, kterého ušlapal dav, jako perlu uprostřed výkalů. Viděl jen to, co Poea vydělovalo z tehdejší americké společnosti. Přes všechnu výjimečnost svého lidského a básnického osudu patří však Edgar Allan Poe své době a své společnosti. Posmrtné osudy Edgara Allana Poea v jeho vlasti lze s jistou mírou zjednodušení vidět jako návrat ztraceného syna. Americký čtenář dvacátého století překvapivě nalézá v Poeovi svého druha. Tak vznikl například Náš bratranec pan Poe a jiné eseje, jejichž autoři objevují příbuzenské vztahy k Poeovi a vrací mu literární občanství. Z kosmopolitního básníka, raněného anděla, satanické bytosti a zneuznaného génia vznikl americký spisovatel Edgar Allan Poe.

Tento Poe nestojí stranou literárních proudů své doby, není uzavřen do věže ze slonové kosti. I jeho zcela výjimečně, zdánlivě zcela neamerické rysy jsou svébytnou částí amerického společenského a kulturního kontextu. Podivná exotičnost, bizarnost a „vypůjčenost“ námětů jeho povídek odpovídá celkové literární a kulturní situaci té doby. V Americe se teprve rodí svébytná americká kultura. Americká literatura musí teprve čekat na svého Whitmana a Marka Twaina. Největší Poeovi předchůdci a současníci si ještě vypůjčují od svých evropských kolegů. Irving ještě píše jazykem Addisona a Steela, Cooper přenáší Scotta na americké pomezí, Emerson se dívá na svět očima Coleridge a německých idealistických filozofů, Thoreaua napadají u jezera Walden typicky rosseauovské myšlenky, Melville má v sobě cosi z Byrona a Hawthorne lecčíms upomene na anglické gotické romány.

Poe nečte jen Byrona, Coleridge, E. T. A. Hoffmanna a gotické romány, s pragmatickým smyslem literárního podnikatele systematicky studuje literární poptávku své doby a snaží se jí vyhovět, seč může. Zaměčuje se ve svých povídkách na krvavá témata, vraždy, zvrácenost, děs a hrůzu, protože takové artikly jdou dobře na odbyt. Umí si báječné dělat reklamu neustálými mystifikacemi a skandály. Povídka Senzace s balónem {The Balloon-Hoax, 1844), prezentovaná původně jako reportáž o skutečné události, je v tomto smyslu kouskem skutečné mistrovským. „Atlantik překonán za tři dny" hlásaly tučné titulky newyorského časopisu Sun 13. dubna 1844 a davy senzacechtivých čtenářů se tísnily před budovou vydavatelství. Nešťastníci, na které se nedostalo, kupovali výtisk od spekulantů za šilink, někdy za půldolar.

Básník hlubinných vod lidské duše zkrátka dokonale ovládal literární trh a jeho komerční zákony. Dokonce i ve svých kritických teoriích, v nichž prosazoval krátkost literárních útvarů, aby tak bylo dosaženo estetické jednoty účinu, vyhovoval záměrně či bezděky poža¬davkům literárních magazínů. Čteme-li pozorně například Filozofii básnické skladby (The Philosophy of Composition, 1846), zjistíme, že Poeova teorie je nejen vypočítána na efekt, ale že samy axiómy, na nichž Poe buduje svou dedukci, se zakládají na jakémsi obecném či veřejném mínění o tom, co je nejkrásnější a nejsmutnější. Smrt mladé krásné ženy byla v jistém smyslu společenskou objednáv¬kou. Bylo to téma nejbásničtější a nejefektivnější. Dodnes není proká¬záno, zda Filozofie básnické skladby nebyla pouze reklamním Žertem, či zda Poe svou teorii myslel zcela vážně. Jisté je, že její jednostranná kvantitativnost, stejně jako její estétství jsou dnes těžko přijatelné. Stejně jisté je, že měla ve své době revoluční význam, protože zničila představu o inspirovaném, vzníceném básníkovi, pro něhož je intelekt nadbytečným luxusem.

Poeovo dílo je do nemalé míry determinováno komerčními zákony a Poe se jim musí přizpůsobovat. Přizpůsobuje se však geniálně. Jako určitá obdoba amerického pionýra a vynálezce zakládá Poe nové literární útvary tím, že zdokonaluje již existující literární žánry. Těžko říci, zda byl víc dovršitelem a cizelérem, či objevitelem. Fantastické, hrůzostrašné a dobrodružné příběhy existovaly dávno před ním. Poe však dovedl na „pokleslé" literární žánry naroubovat své maximální estetické ideály. V jeho díle dochází k zajímavému splývání „vysokého" s „nízkým". Básník absolutní krásy nachází své pravé působiště v literárním „marsyasu".

Z anglických a amerických Časopisů Poe dobře znal soudobé krimi¬nální povídky. Využil velké čtenářské poptávky po tomto literárním Žánru, ale v jeho rukou se žádané čtivo proměnilo v průzračné, s matematickou přesností vybroušené krystaly. Zatímco se autoři tehdejších „vražedných“ příběhů spokojovali s vylíčením vraždy a vrah byl obvykle v jejích povídkách prostě přistižen při činu, zakládá Poe své odhalení vraha na čisté dedukci, na logické analýze. Vraždy v ulici Morgue (The Murders in the Rue Morgue, 1845) jsou příkladem již klasickým. Poe ve svých detektivních příbězích stanovil zákony dodnes nejpopulárnějšího literárního žánru, vytvořil postavu výstředního amatérského detektiva i jeho méně chápavého společníka, jehož funkcí je kontrastem umocňovat detektivův pronikavý intelekt a zároveň kontrastem utěšovat ty čtenáře, které by snad srovnání jejich vlastního důvtipu s ostrovtipem geniálního detektiva deprimovalo. Tak vznikl nejenom C. Dupin, ale také Sherlock Holmes a dr. Watson a jejich nespočetní následovníci.

Jak dobře ukazují povídky Von Kempelen a jeho objev (Von Kempelen and His Discovery, 1849), Příběh z Rozeklaných hor (A Tale of the Ragged Mountains, 1844) a Rozhovor Eirose s Charmionem {The Conversation of Eiros and Charmion, 1839), zasáhl Poe pronikavě i do vývoje vědeckofantastické povídky. Po celý Život se intenzívně zajímal o nejrůznější vědní i pseudovědní obory. Napsal rozsáhlé pojednání o lasturách, přitahovala ho telepatie, hypnóza a mesmerismus, zajímal se o současné technické vynálezy, teoretickou fyziku, alchymii, lety balónem, dobrodružné a fantastické námořní výpravy, s oblibou luštil kryptogramy. Stal se předchůdcem Julesa Verna a moderních příběhů „science fiction“. Napsal burlesku o cestě na Měsíc, utahoval si z Maelzelova senzačního vynálezu auto¬matického šachového hráče, probouzel egyptské mumie z jejich staletého spánku, aby je přiměl k jízlivým výrokům o své zemi a o svých krajanech, předpověděl dokonce katastrofální následky civilizačního a technického pokroku pro životní prostředí člověka a v jakési prorocké vizi se zamýšlel nad problémy, které dnes trápí ekology. V celkem právem opomíjené povídce Rozhovor Monose a Uny (The Colloquy of Monos and Una 1841) například sugestivně líčí vznik obrovských kouřících vel¬koměst bez trávy a stromů, zkrátka celou dezolátní krajinu průmyslové civilizace. I když vědeckofantastické příběhy v pravém slova smyslu nepatří k vrcholům Poeovy tvorby - většinou to jsou fiktivní dialogy či esejistické úvahy spíš než umělecky hodnotné povídky -- Jisté vědeckofantastické prvky nalezneme snad ve všech jeho povídkách, ať již jsou to povídky detektivní, hrůzostrašné či humoristické.

Na humoristu Poea se často a neprávem zapomíná. A přece nevidět ho znamená nevidět takové povídky jako jsou Muž, který se rozpadl (The Man that Was Ušed Up, 1839), O šizení jakožto exaktní védě (Diddling Considered as One of the Exact Sciences, 1843), Vrah jsi ty! (Thou Art the Man, 1844) a mnoho dalších. Připomeňme jen, že od Poea se učil povídkové výstavbě Bret Harte. Od Breta Harta vede přímá vývojová linka k Marku Twainovi a pokračují přes Ringa Lardnera a mnoho jiných amerických humoristů až do doby nejsoučasnější.

Se smyslem pro sevřenost, hutnost a přesnou konstrukci přepracovává Poe i takové literární žánry, jakými byly tehdy módní gotické příběhy hrůzy a děsu. Říká jim arabesky, a pokud obsahují černý humor a ironii, grotesky. Tento druh povídek je v Poeové díle zastoupen nejbohatěji. Poe v nich pozvedl na vysokou a dodnes málokdy překona¬nou uměleckou úroveň literární žánr, který v dnešní době přežívá pod sugestivním názvem „horror“.

Přes obrovský přínos, který znamenal pro vývoj moderní poezie, zůstává Poe především povídkářem. Povídkáře Poea nalezneme i v těch jeho pracích, jimiž zasáhl do jiných literárních disciplín. Jeho filozo¬fický spis Eureka (Eureka, 1848) nese základní charakteristické rysy jeho povídek. A jeho kritický esej Filozofie básnické skladby nás přímo vybízí, abychom jej četli stejným způsobem jako jeho de¬tektivní povídky, způsob, jakým Poe líčí genezi své básně Havran, velice připomíná rozluštění kryptogramu ve Zlatém broukovi (The Gold-Bug, 1843). Poe v eseji odhaluje svou metodu s chladnou logikou, která až příliš připomíná Dupinovy brilantní dedukce.

Poea povídkáře dokonce tak zřetelně cítíme i v samotné „velké americké básni“, že bychom ji mohli nazvat arabeskou ve verších. Vždyť černý havran se tolik podobá černým kočkám, k nimž má Poe tak těsný, sebetrýznivý vztah, protože jsou symbolem jeho vlastního vnitřního světa. Stejné jako všechny Poeovy arabesky je i Havran básnickou samomluvou, do níž je kvůli dramatickému účinku vsunut imaginární partner v podobě lidské či zvířecí, přirozené či nadpřiro¬zené.

Poeuvy arabesky mají stejné jako Havran jedinou, na dvě části rozpolcenou postavu: vypravěče a jeho vědomí. Dialog, který mezi nimi probíhá, je pouze dramatizovaný monolog. Hrůza a děs, který prožívají postavy Poeových povídek, má kořeny v postavách samých.

Je to děs z jejich vědomí a svědomí. Děs z rozumu, který se ocitl na pokraji šílenství. Děs básníkovy duše chycené do svěrací kazajky.

Duševní tíseň nalézá svůj korelát i v Poeových charakteristických rekvizitách. Kazdy předmět vnějšího světa, každý detail má, jak Poe sám říká, svou funkci v celkovém záměru povídky. I prostor a čas Poeových povídek jsou částí vnitřního světa jeho hrdinů. Jeho příběhy se nápadně často odehrávají v uzavřených prostorách. Tak vznikl Poeův dům a Poeův pokoj.

Jeho pokoj je neobyčejně honosně zařízený. Kdybychom pořídili zběžnou inventarizaci, shledali bychom zvláštní směs starožitností a exotických předmětů. Mezi cizokrajným haraburdím bychom našli bizarní produkty všech dob a všech kultur: indické gauče, benátské sklo, egyptské vyřezávky, orientální otomany, antické busty. Poe koneckonců nenapsal jen Filozofii básnické skladby, ale také esej Filozofie nábytku (The Philosophy of Furniture, 1845).

Většina jeho pokojů má zavřené okenice a paprsek slunečního světla do nich nepronikne. Osvětlení je umělé, jako ostatně celá inscenace. Ne nadarmo napsal Whitman o Poeovi, že „jeho dílo patří k oněm elektrickým světlům krásné literatury, která září a oslňují, ale nehřejí“. Uprostřed této zakleté nádhery žijí jeho postavy jako ve stísněném vězení. Děj povídky William Wilson (1839) se odehrává v Oxfordu, Etonu, Paříži a Římě, a přesto její hrdina nikdy nevyjde z pokoje. Povídka Maska Červené smrti (The Mask of the Red Death, 1842) se odehrává v řadě pokojů, Sud vína amontilladského (The Cask of Amontillado, 1846) vrcholí v zazděném sklepení a řada dalších povídek se odehrává v uzavřených kobkách a rakvích.

Dokonce i moře se v Poeových povídkách mění v klaustrofobické obrazy trychtýřovitých propastí. Zalidněné velkoměsto se v jeho prózách, například ve zcela unikátní povídce Muž davu (The Man of the Crowd, 1840), proměňuje v metaforu „osamělého davu“, v tísnivý obraz lidské samoty. Nesmírnost Melvillova oceánu a svobodný vítr Whitmanových Stébel trávy v Poeově světě nenalezneme. Jeho vnitřní krajina je stísněná a obývá ji básníkův zakletý duch.

Není podstatné, že Poe použil při popisu školní budovy v povídce William Wilson skutečnou školu ve Stoke Newingtonu. Daleko důležitější je, že přesně odpozorované detaily dotvářel svou tvůrčí fantazii. Jen básník s ostře vyhraněným, vlastní představivostí utvářeným zrakem mohl vidět školní budovu jako ,,zakletý zámek", jehož nepřehledná změť klikatých chodeb, nepochopitelné přístavky, bizarní výklenky a nekonečné zákruty evokují představu labyrintu básníkovy mysli.

Poe dotahuje Coleridgeovu teorii básnické imaginace do důsledků a převádí do svého vědomí všechny předměty vnějšího světa, zvláště lidská obydlí. Architektura jeho budov je architekturou jeho vědomí. .Některé Poeovy domy se na nás šklebí.

Klasickým příkladem je povídka Zánik domu Usherů [The Fall of the House of Usher, 1839). Paralely mezi Poeovým popisem domu a tváří pana Ushera a nelze skutečně přehlédnout. Staroba domu, drobné splývající třásně plísně, prázdné oči oken, to vše doko¬nale odpovídá popisu obličeje pana Ushera. Dokonce i trhlina domu má obdobu v Usherově vnitřní rozpolcenosti, v jeho duševní poruše. A Poe sám upozornil na to, že báseň Očarovaný palác (The Haunted Palace) vsunul do povídky jako alegorické zpodobení náhlé duševní změny pana Ushera. Palác je sídlem rozumu a jeho vnější rysy připomínají lidskou hlavu. Báseň je jakýmsi příběhem uvnitř příběhu, domečkem uvnitř domečku, a předurčuje výstavbu celé povídky podobně jako dětská říkanka o deseti malých černoušcích v detektivce Agathy Christieové. Povídku Zánik domu Usherů můžeme číst jako precizní alegorii anebo jako směšný melodramatický příběh o domě, v němž pohřbené postavy ožívají, unikají z nepořádně uzavře¬ných kobek a straší po domě. V druhém případě ovšem o mnohé přijdeme.

Poe dává svým domům výraz lidské tváře a jejich interiéry se po¬dobají zmatené, zmučené mysli jeho hrdinů. Sama výstavba jeho povídek odpovídá struktuře mentálních procesů. Poeův hrdina se buď probouzí z jakéhosi hrozného, tísnivého snu, jako například v povídce Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum, 1842), daleko častěji však do něho upadá. Doslova upadá, neboť tolik jeho povídek končí skutečným pádem hrdiny do víru, na zem a podobně. Někdy spadne i dům.

Ať je již hlubší smysl těchto poeovských pádů do nicoty jakýkoli, jsou jistě řešením z hlediska dramatického účinu nejefektnějším, neboť umocňují emoci, kterou Poe pokládal za literárně nejpůsobi¬vější: strach. Nevolil si ovšem lakové náměty jen pro vnější efekt.

Edgar Allan Poe 2V jeho rozpolcených postavách je vždycky kus Poea samotného. Můžeme to dokázat jednoduchým praktickým experimentem. Nalezneme starší daguerrotypový portrét Poea. Položíme na néj kousek papíru tak, abychom vidéli jen jednu polovinu jeho tváře. Spatříme vysoké čelo, jasné, velké oko, energická ústa a pevně tvarovanou bradu. Na druhé polovině však uvidíme nižší čelo, pohaslé oko, bolestnou křivku úst a nevýraznou bradu. Tak vznikne rozpolcený Edgar Allan Poe.

První český překlad Poeových povídek vznikl roku 1853, kdy Fr. Šebek otiskl v Lumíru Zlatého brouka a povídku Na slovíčko s mumií (Some Words with a Mummy, 1845), což je jedna z mála Poeových povídek, které obsahují prvky společenské satiry. Tak vznikl náš Edgar Allan Poe. Poe, kterého překládal J. V. Sládek a Vrchlic¬ký, Poe, kterému se obdivoval Jakub Arbes a který nadchl Petra Bezruce a Karla Čapka, Nezvalův Poe. Ve svěžím a precizním překladu Josefa Schwarze se v tomto svazku dostává čtenáři do rukou dosud nejucelenější a nejreprezentativnější český výbor z Poeových povídek.

Víc než sto let vstupují čeští čtenáři s Poem do oné tiché aliance, která vzniká mezi čtenářem a autorem ve chvíli, kdy otevřeme knihu. Není to snadné společenství. Poeův svět je světem neustálého přitahování a odpuzování. Stále před Poem utíkáme, stále se k němu vracíme. Někdy mu nerozumíme. Často je nám povaha jeho světa cizí. Jeho osamělé postavy, zbavené přirozené emocionality a erotických vztahů, se nikdy nestanou našimi přáteli. Jeho jazyk plný superlativů a vykřičníků nás bude vždycky podivné znepokojovat. Zavřené prosto¬ry, umělé osvětlení, sugestivně tikající hodiny a ve tmě svítící oči, které se objevují v Poeových povídkách, nás však zároveň podmanivě přitahují. Jako by Poe na nás s jistou ironií zkoušel literární hypnózu. Jako bychom s ním zasedli k velice napínavé, vzrušující hře. Vyprávěč Poe sedí proti nám a pod maskou vážnosti má ironický úsměv. Už dávno z jeho povídek nemáme strach. Dokonce se někdy smějeme jeho strašidelným proprietám. To však nevadí, stejně nás vždycky nakonec obehraje a nám se to velice líbí.

(c) 1978 - Prof. PhDr. Martin Hilský, CSc.

Martin Hilský


zpět na článek