Ludvík Souček
17/5/1926 - 26/12/1978

Ludvík Souček maturoval na konci války a pak studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kterou coby stomatolog absolvoval v roce 1951. Po praxi na zubní klinice v roce 1954 vstoupil do armády. (V té době ovšem byla řada záložních důstojníků povolávána na cvičení a dostali na vybranou, zda se nechají aktivovat jako vojáci z povolání - nebo jako záložáci zůstanou na cvičení na předem nevymezenou dobu. V žádné vzpomínce na LS jsem nezachytil, zda to byla jeho „svobodná“ volba, nebo zda se pro kariéru vojenského lékaře rozhodl přímo.)

Nejprve působil dva roky jako lékař v Koreji, pak pracoval jako stomatolog v Ústřední vojenské nemocnici, od roku 1964 byl na Ministerstvu národní obrany. V roce 1968 epizodně pracoval na ÚV KSČ, v letech 1969 až 1971 byl uklizen do armádní redakce Československé televize. Pak až do svého odchodu do invalidního důchodu v roce 1976 byl pracovníkem nakladatelství Albatros. Jeho tělesná konstrukce ho přenesla přes ohromující množství infarktů, pamětníci říkají, že infarkt pro něj bylo něco jako rýma. Přesto jeho kvóta nebyla nekonečná a tak se jeho životní dráha uzavřela v jedenapadesáti letech.

Ludvík Souček byl všestranný člověk s ohromnou pamětí podporovanou rozsáhlým výstřižkovým archívem. Jedním jeho velkým koníčkem byla fotografie. Napsal řadu publikací o této tématice (Speciální fotografické techniky, 1960, Jak se světlo naučilo kreslit, 1963 aj.), pro víkendovou přílohu deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku (tu po něm převzal na jedenáct let, až do roku 1989, Ondřej Neff). Jeho fotografická tvorba však byla a vlastně je pro nás velkou neznámou. V těchto dnech probíhá v pražské galerii Maldoror (Přemyslova 6, st - so 13 - 18) výstava jeho fotografií z padesátých let. Bohužel komorní prostory této galerie nedovolily připravit průřez celou jeho tvorbou. Ludvík Souček rozuměl tvorbě fotografie zhruba tak dobře, jako její teorii. Vystaveno je několik tématických okruhů - stará Praha, či to, co z ní v padesátých letech ještě zbývalo, portréty a aranžované fotografie. Z jeho snímků na vás často dýchne nostalgie, všední věci viděl svýma očima jinak, než obyčejní smrtelníci. A to jiné vidění je poznat i na aranžovaných fotografiích - koho by napadlo fotografovat struhadlo? Ludvíka Součka ano. 

Jeho velkou zálibou byly záhady toho typu, pro které se vžilo označení „dänikenovské“. Půdu pro to měl u čtenářů připravenou - v roce 1969 vyšel český překlad knihy Jitro kouzelníků Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, v té době nepřekonatelné encyklopedie otazníků vědy a historie, plná otazníků a spojovacích můstků mezi magií a vědou. Dvojice jeho knih se spojujícím názvem Tušení... (Tušení stínu, 1974, Tušení souvislosti, 1978) byla myslím díky Součkově vypravěčskému umění ještě čtivější, než Dänikenovy knihy. Rukopis třetí knihy - Tušení světla - se ztratil a jsou o něm především nepřímé informace, včetně stejně nepřímých dohadů o jeho údajných osudech po Součkově smrti. Jediný nalezený fragment Tušení světla byl vydán až v roce 1992 v nakladatelství AF167.

Trilogie Cesta slepých ptáků vycházela postupně (1964 - 68), a to umožnilo, aby se Ludvík Souček představil jako geniální mystifikátor a důstojný nástupce Jaroslava Haška Použil totiž podobný styl, jakým Orson Welles inscenoval Wellsovu Válku světů - reportáž. Redaktor, Alena Králová, Jiří Kameník, Hans Gudmundur Bjelke - ti všichni svým vyprávěním vytvářejí ve čtenářích atmosféru autenticity a bezprostřednosti. Tento efekt byl výborně podložen také  typografickou úpravou knihy a ilustracemi - většinou faksimilemi a fotomontážemi, o které se staral Vratislav Tachezy, jeden z mladých fotografů, kterým Ludvík Souček pomáhal vyzrát. První díl - Cesta slepých ptáků - je filiací verneovky Cesta do středu Země. Děj se "skromně" odehrává v Praze a na Islandu a vazbou na klasickou verneovku dotváří iluzi autenticity téměř dokonale.Najdete tam broučkaření včetně profesora Obenbergera, fotografické řemeslo i fotografickou vědu, verneovky a další a další spojovací můstky mezi Součkovou fikcí a realitou, vše provedeno stejně rozmáchle a s rozhledem, který byl Ludvíku Součkovi vlastní ve všech oborech, do kterých se kdy pustil. 

Dodnes si pamatuji své pocity z četby Cesty. Desetiletému klukovi tehdy svojí iluzí autentičnosti a reálnosti zamotala hlavu natolik, že až někdy na začátku třetího dílu jsem začal čuchat podraz. Tenhle reportážní styl se mi zalíbil natolik, že jsem podobným způsobem napsal češtinskou slohovou práci - a byl jsem po zásluze odměněn před celou třídou. Síla součkovské mystifikace byla ohromující. Ludvík Souček dokonce dostal žádost, aby zprostředkoval besedu s doktorem Kameníkem a fotografkou Královou. Docela by mne zajímalo, jakým způsobem z toho vykličkoval. U druhého dílu - Runa Rider - již vysunutí z reality začal vnímat i prepubertální snílek, a díl třetí - Sluneční jezero - byl bez jakékoli diskuse fikcí. Snad právě tohle byla Součkova odpověď oněm odborářům, kteří se chtěli seznámit s doktorem Kameníkem... Pro úplnost ještě přidejme informaci, že slovenský kreslíř Jozef Schek podle této trilogie nakreslil komiks, který vycházel ve slovenském časopise Elektrón v letech 1979 až 1982. 

Souček opravdu asi byl renesančním umělcem, vnímajícím dílo jako celek. Nevím, jestli i ochutnával papír, na kterém byly jeho knihy tištěny, ale typografická i grafická stránka prvního vydání Cesty slepých ptáků jsou neuvěřitelně promyšleně řešené a snaží se svým výrazem podporovat mystifikaci, do které se pustil autor textu. Bohužel v této podobě už nikdy nebyla tato trilogie vydána - tak, jak šel čas a náklady na výrobu knih se zvyšovaly, redaktoři postupně snižovali svoje nároky na to, jak má kniha jako celek vypadat, a v domnění, že laskavý čtenář je vůl, nám ze Součka nechali jen vypreparovanou kostru, bezkrevný zbytek. Poslední vydání trilogie, které se přihodilo v nakladatelství Baronet, je toho bohužel tklivým vyvrcholením.

V jeho románové tvorbě jsou i tři knihy volného cyklu Případ... - Případ ztraceného suchoplavce (1968), Případ jantarové komnaty (1970) a Případ baskervillského psa (1972), ve kterých mísí záhadologické motivy s fantastikou. Těžiště jeho tvorby je ale v povídkách a novelách, které byly vydávány například ve sbírkách Bratři Černé planety (1969), Operace "kili" (1970), Pevnost bílých mravenců (1972) a Zájem Galaxie (1973). Román Blázni z Hepteridy vyšel původně časopisecky (1972), v edici Karavana pak v roce 1980 a podobný cyklus absolvoval i román Bohové Altantidy (čas. 1970, knižně 1983). Dál pak vycházely různé reedice. Na Neviditelném psu vyšlo nedávno několik článků Ivo Fencla věnovaných Ludvíku Součkovi. Rozsáhle komentuje knihu Vzpomínka na Ludvíka Součka (na tento článek najdete zajímavou reakci zde) a počátkem prosince připomněl třicet let od jeho smrti. 

Specifickou položkou v jeho bibliografii je článek Přímluva za budoucnost (Literární měsíčník 1978, č. 6), který stál na začátku formování československého fandomu. Příspěvek Ludvíka Součka československé SF je ovšem mnohem rozsáhlejší. Již citovaná obliba jeho trilogie Cesta slepých ptáků i vydávání jeho povídek v osmdesátých letech v antologiích, pořádaných Vojtou Kantorem, spolu s popularitou jeho osobnosti známé z literatury, televize a také z besed se čtenáři - to vše povzbuzovalo tehdejší generaci fanů v jejich samoorganizujícím se snažení. Ludvík Souček si zaslouží, abychom si na něho vzpomněli - a také abychom připomněli, že jméno jedné z cen čs. fandomu nebylo zvoleno náhodně, ale odkazuje právě na počátky organizovaného SF hnutí v Československu a na člověka, který k nim, bezděky a po své smrti, sám výrazně přispěl.

(tento článek je updatovaný z archivu - jak Součkův životopis, tak recenzi Cesty slepých ptáků jsem na Sardenu již publikoval; podle diskuse jsem opravil jeho datum narození)