Zemřel právě před sto lety

1.

Dlouhá je řada Vernových epigonů. Snad každá evropská země měla nějakého Verna. Itálie Luigi Mottu, Německo Roberta Krafta a my měli nejen Karla Hlouchu, ale hlavně J. M. Trosku a dva Františky: Flose a Běhounka, a koneckonců později hlavně Ludvíka Součka.

To vše byli "čeští Vernové" a taky ve Francii měl a má Verne X napodobitelů a následovníků, které už radši nebudu ani vyjmenovávat, protože bych na některé docela jistě zapomněl (ale mám rád třeba De La Hira). Tím nejbližším Vernovým epigonem i spolupracovníkem však bezpochyby navždycky zůstane André Laurie (1844-1909), vlastním jménem Paschal Grousset, o kterém, mimochodem, psal už půl roku před oním stým výročím jeho úmrtí i Neviditelný pes.

André Laurie, tento socialista, jemuž se i dík jeho smýšlení dostalo příležitosti k částečnému comebacku v komunistickém Československu ("A mnoho jiného nebylo, tak i jeho jsme četli," jak my kdysi kdosi naivní vysvětlil...), byl mimo jiné i předsedou komise pro zahraniční věci za Pařížské komuny (1870) a strávil pak kvůli asi dva roky na galejích až v Nové Kaledonii + dalších devět let ve vyhnanství, aby se ale roku 1881 vrátil a stal ještě před svou padesátkou dokonce poslancem.

Tento aktivní, činorodý muž a politik ale navíc průběžně tvořil i dobrodružné romány, což není u politiků zase tak časté, ba je to skoro nevídané (i proto už třeba JUDr. Milan Kindl, autor šesti románů, do politiky stěží vstoupí), a skutečně se, myslím, dá říct, že se na tomhle poli polobraku dostal až do stavu těsné symbiózy s Vernem. Nicméně...

Laurie-literát nebyl ani zdaleka tak dobrý jako Verne.

Posuďte ostatně sami. Jules Verne vydal "majstrštyk" Děti kapitána Granta (1868) - a Laurie debutoval rok nato (bylo mu ovšem teprve pětadvacet let) dnes už úplně zapomenutou prózou Nesmiřitelný sen.

A dál? Další dva Groussetovy romány vůbec nevyšly, nýbrž byly autorem (v zoufalství?) prodány nakladateli Hetzelovi a ten je prostě vypočítavě dodal Vernovi jako materiál pro Ocelové město (1879) a Hvězdu jihu (1884).

Roku 1884 zatím Laurie vydává jen podprůměrný románek Robinsonův dědic a následuje Trosečník z Cynthie (1885), kterého s Vernem spolupodepsali. Roku 1887 pak Julius přichází s románem Sever proti Jihu, zatímco Laurie vydává Sevilského bakaláře. Rok poté vyšly Dva roky prázdnin a Laurie paralelně vydal Kapitána Trafalgara i Magnetovou horu (1888) alias Dobytí Měsíce. Další rok, pravda, Vernovi vyšly jen méně významné knihy Zmatek nad zmatek a Bezejmennou rodinu, zatímco Laurie zaperlil titulem Z New Yorku do Brestu za sedm hodin (1889), o kterém u nás ovšem nic nevíme. Roku 1890 pak vychází Oceánem na kře ledové a Laurie souběžně zazáří s Mágovým tajemstvím, ale i románem Jachta (ten vydal pod pseudonymem Daryl). Roku 1894 vydal Verne Dobrodružnou závěť a Laurie další poměrně populární věc Dalajlámův rubín. 1897 vychází Ledová sfinga, ale i Laurieho Atlantis. Z roku 1903 jsou Cestovní stipendia, ale taky Laurieho Strýček z Chicaga. Roku 1905 pak vychází Zatopená Sahara i Maják na konci světa a rovněž taky Laurieho Vládce hlubin a z roku 1907 jsou Trampoty páně Thompsonovy i Laurieho Němý Spiridion. Vraťme se však dneska ke zmíněné už science fiction Atlantis, a tedy románu, v němž se Laurie jako další z bezpočtu autorů rozhodl věnovat i jedné z nejznámějších záhad vůbec.

Uspěl?

Je to jistě i věc názoru, ale chci rovnou konstatovat, že to dílko na škále knížek o potopeném kontinentu silně, silně bledne - a třeba pozdější francouzský spisovatel Pierre Benoit (1886-1962) zahájil roku 1919 řadu svých padesáti dobrodružných románů stejnojmennou knížkou Atlantis (česky 1921), a i ta je víc hodna zapamatování.

Laurieho Atlantis má nicméně také svébytné kouzlo a řekl bych, že absurdně domácké, a u nás přejmenoval tu knihu svého času Václav Netušil – asi pro větší efekt - na TAJEMNOU Atlantis (1971). Celkem vzato nevěřím, že TO dnes ještě někdo bude číst, ba zdá se mi to absolutně vyloučené, nicméně právě proto bych tady o knize rád ztratil aspoň pár vět. Na rozloučenou.

2.

Přesně podle očekávání se románek odehrává v Atlantiku a ve Francii, nicméně i v Portugalsku. Hlavním hrdinou je námořní poručík René Caoudal. Jednoho krásného dne je ten štramák smeten z paluby křižníku Herkules, přičemž je těžce raněn i lodník Yvon Kermadek. Křižník se vrací oslaben o dva muže, k šoku všech ale Caoudal leží už v přístavní nemocnici poté, co ho zachránila jiná loď! Uzdravuje se - a příteli Štěpánu Patricovi se postupně svěřuje s čímsi, co připomíná asi nejspíš mrákotný sen blouznivce. Ano, jde o romantické dobrodružství z hlubin, kam mladíka fakticky stáhlo palubní dělo.

Jak to, že přežil? Neutopil se prý z toho důvodu, že se u dna ocitl a probral v jakémsi podmořském skleníku, kde se nad ním skláněli dívka a stařec.Strávil pak s nimi krátký čas, ale uspali ho a šupem vrátili našemu světa, když mu dívka předtím tajně věnovala podivný prsten. Stalo se to ale vůbec? Poručík Caoudal na setkání s kráskou každopádně permanentně myslí a chorobně rád by se vrátil pod Atlantik, pročež se dokonce začne učit řecky.

Nejen to. Za pomoci bohatého knížete Christiana Monte-Crista (takže tu máme i další literární aluzi) zbuduje na jeho lodi potápěcí kouli. A půjdu a půjdu!

Maminka se o Reného, pravda, bojí, a ani sestřenka se s ním neloučí ráda, vždyť si ho chce vzít, ale mladistvý poručík je paličatý jako mezek a taky notně uhranutý. Touží až fanaticky po tajemné dívce z podmoří, která se jmenuje Atlantis, v kouli se ponoří a skleník opravdu - a jako zázrakem - najde. Ještě jednou se ale vrací až do Paříže a nechá teprve stavět ponorku, kterou nazve Titanic. S Kermadekem se pak vydají znovu na moře a dlouho se nevracejí, takže matka, sestřenka Helena i přítel Patrice se už posléze vzdají vší naděje.

Ale vynoří se Kermadek a zve všechny do Atlantidy! Hlavně pak Patrice, který je lékař. Měl by prý urychleně zachránit život rozstonavšího se starce Chariklea, kterého zatím René ošetřuje za asistence jeho dcery. Nu, a dcera mu líčí historii Atlantidy. Jaká podle Laurieho byla?

3.

Ostrov se "před dávnými věky" začal zvolna potápět, ale někteří obyvatelé ho zapškle odmítali opustit a radši zůstali pod umělým krytem! Napadlo by něco takového i vás? Ale je pravda, že pod mořem prý "dosáhli klidu" a jakési naprosté idyly, které teď díky nim a dívce docílil i zmámený poručík, což je ještě umocněno, když za ním Kermadek dopraví zbytek jeho blízkých. Snad... by tady i román-a idyla mohly skončit, ale to bychom podcenili Monte-Crista, o jehož záludnosti už nás kniha zpravila dřív. Ten žárlivec totiž vsedne do ponorky a zablokuje vstupní zdymadlo "skleníku", takže se obyvatelé Atlantidy stanou vězni a kníže žádá starce o ruku jeho dcery, ač už byla tato výslovně přislíbena poručíkovi.

Hezké starosti, což? A není náhodou důležitější dostat se z Atlantidy?

Charikles chvála bohu ještě před smrtí zpraví dceru a poručíka o tajném tunelu končícím na blízkém ostrově a hrdinové projdou právě v čas: Atlantida je za jejich zády zaplavena.

Škoda jí, pravda, na druhé straně však vězte, že poručík a jeho žena Atlantis si obratem vybudují aspoň podmořský dům. A doktor Patrice? Ano, žení se s přítelovu sestřenkou. Tento vrcholně naivní román stojí dnes celkem vzato za přečtení už spíše jen jako kuriozita a verneovkám, natož pak regulérním sci-fi nesahá ani po kotníky. Zůstává navíc otázkou, zda je skutečnou Atlantis opravdu nutno hledat v Atlantiku. A není. Zmíněný už Pierre Benoita, ale i někteří další ji přece situují na Saharu (a mluvívá se o tzv. Tritónově jezeře) a jindy ležela až v Nigérii. Ale také v Asii – v Azovském moři – anebo. Dále měla být v Syderském zálivu či na ostrově Džeber anebo také na Kanárských ostrovech či prostě u Herkulových sloupů anebo v Maroku, ale také až ve Skandinávii, na Špicberkách, na Sibiři, v Nové Zemi a dokonce v Maďarsku. A konečně, a nejen podle ztraceného plukovníka Fawcetta, samozřejmě i v pralesích Jižní Ameriky...

Co dodat? Laurie určitě nezůstal tím, kdo by svou knížkou Atlantidě jako legendě přespříspříliš pomohl, ale minimálně ve Francii samozřejmě jeho podání úplně pohřbeno není a nebude.