Bylo mi deset let, když na prahu našich dveří stanuly čísi nohy bez prstů s potrhanou bledou kůží na rukou a dírou v hrudníku. Instinktivně jsem začal hledat úkryt, kde bych přečkal chvíle děsu. V pouhých deseti letech mé vědomosti přesahovaly dospělého člověka. Ve škole mě nic nebavilo, protože právě probíraná látka byla příliš primitivní. A tak jsem namísto učení o hodinách biologie a fyziky četl nejrůznější krváky pro dospělé. Tudíž mě jako první místo úkrytu nenapadla skříň ani úložný prostor pod postelí, ale půda. Rodiče nebyli doma, před hodinou odjeli na firemní večírek. To bylo naposledy, co jsem je viděl. Jakmile zaklapl zámek u dveří na půdě, zavládlo v domě tíživé ticho. Uběhla ani ne minuta a domovní dveře povolily. Z kuchyně se neslo mrtvolné chrčení a šoupavé kroky. (Odkašle si a zapálí cigaretu) Co by Vás zajímalo dál, pane Brooksi?
Dokončení recenze.
