Rozhovor s Leonardem Medkem o vlivu ruské invaze i zábavnějších věcech

Medků je víc. Leonard Medek (nar. 8. 4. 1962) jeden. Syn dadaisty-surrealisty Iva Medka Kopaninského, přední český autor fantasy, ale i básník (Rýmy a nádchy, 2003). Pokračovatel Roberta Erwina Howarda a jeho svalnatého hrdiny Conana, ale i ještě zaujatější tvůrce vlastních ság. Skutečný král dobrodružství. Jen málo současných českých autorů může se s ním na tomto poli popasovat. Jinak vyučený zlatník (1980).

Více nebo méně dál pracuje v oboru a též zaujatě maluje - a ilustruje vlastní příběhy. Někdy prý také má pocit, že „vše dělá naopak“, jindy tak nepopiratelně jedná programově. Když má Leo Medek někde přednášku, hovoří velmi pomalu, s pauzami – a popíjí. Milý muž s „anglickými“ licousy zaujatý naštěstí nejen svým světem a nejen svým egem. Gentleman, který i nadále preferuje literaturu před kinematografií, neholduje televizi a nežije internetem. Počítač si pořídil jen kvůli psaní. Několikanásobným držitelem Ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu zastoupený v mnoha antologiích. Debutoval roku 1996 cyklem povídek Půlnoční jezdec a za posledních dvanáct let vydal tucet dalších knih. Bydlí v Přední Kopanině, tedy severozápadně od Prahy, a někdy vystupuje na scifistických conech. Naposled letos v Plzni, kde mluvil o anglické humoristické literatuře, ale nejradši ze všeho asi sedí doma a píše. Zase už nějakou povídku, zase i další román…

Věříte, pane Medku, ve vliv data narození na povahu a vlastnosti člověka?

Věřím, ale nikoli v astrologickém smyslu. Já se kupříkladu narodil v roce 1962 a v šedesátém osmém jsem šel do první třídy. A vůbec není náhoda, že mé první tři knihy (podle napsání, ne podle data vydání) svorně obsahují motiv invaze silného souseda do nepřipravené země a následný odboj domácích proti okupantům, byť ve fantasy hávu.

Co si (jako monarchista, jak jsem se dočetl) myslíte o tom, že v Británii mají královnu i na úplně každé známce? Víte, že její hlavička je tím pádem tedy i třeba vedle hlavy vašeho oblíbeného autora (tedy jednoho z mnoha) sira Henry Ridera Haggarda?

Z praktického hlediska si rozhodně myslím, že portrét královny zabere mnohem méně místa než státní znak, přičemž ten britský je setsakra složitý.

Vaše poslední kniha je poměrně rozsáhlá a odehrává se v časech první světové války, jejichž charakteristiku máte v krvi. Zdalipak ale bude i tento váš „Dobrodruh 2“ ještě pokračovat - aspoň nějakou povídkou?

Nevím. Ale přinejmenším třetí díl určitě napsat chci a vlastně už je z něj kousek hotový.

Můžete ho čtenářům Portálu přiblížit?

Jen řeknu, že stejně jako prvý díl bude i tento opět povídkový. A jednu tu povídku jsem právě dokončil pro časopis Pevnost.

Na internetové databázi Fantasy a sci-fi knih je nejvýše hodnocen váš Stín modrého býka (96%), tedy román, který jste napsal ve spolupráci s Františkou Vrbenskou. Oproti tomu nejméně procent získal poslední váš románový Conan a Tarantijský tygr. Jakým způsobem jste společně s paní Vrbenskou psali tu první knihu… a jak jste spokojen s oním hůře hodnoceným románovým Conanem?

Tohle především nelze srovnávat! Modrý býk, to je velmi ambiciózně pojatý historický román, kdežto Conan a Tarantijský tygr, to byl v podstatě literární žert a pokus naroubovat příběh ve stylu Edgara Wallace do conanovského světa.

Je to už vaše nejméně čtvrtá kniha o Conanovi, i když, pravda, tentokrát je tam superhrdiny méně…

Kdyby bylo po mém, vyšla by ta kniha pouze jako Tarantijský tygr, nakladatel ovšem chtěl mít z komerčních důvodů Conana v názvu, a to i přesto, že tam Conan vystupuje pouze jako episodní postava. A tak se nelze divit, že mnozí conanofilové se dnes cítili ošizeni, i když já osobně jsem s tou knihou spokojený velice.

Chystáte o barbaru Conanovi ještě i nějakou další povídku?

Nakladatel ho po mně chce, takže časem ano.

Vraťme se k ambicióznějšímu. Ke spolupráci se spisovatelkou Františkou Vrbenskou. Vytvořili jste spolu i novelu Kalné víry Rhenu. Nakolik je možné, že bude vaše literární spolupráce ještě i pokračovat?

Kalné víry Rhenu vyšly v antologii Legendy české fantasy a v podstatě je to k Modrému býkovi jeden a půltý díl…

Proč ne rovnou druhý?

Protože je to jenom povídka. Ale druhý díl Stínu modrého býka s Františkou už několik let slibujeme napsat, to máte pravdu.

A jak jste na tom?

Synopsi máme dávno hotovou a asi tak pětistránkovou úvodní kapitolku taky, ale pořád narážíme na to, že nemáme čas se do toho dát oba naráz.

Když se do toho ale pak dáte… Tak jaké je vaše společné psaní?

To lze říci jediným slovem: Pracné... Kdo si to nevyzkoušel, nepochopí. Ale jestli někoho zajímají podrobnosti, v doslovu ke Stínu modrého býka je to popsáno až do detailů.

Napsal jste i jakousi verneovku. Jmenuje se Runeroud (1999). Zajímalo by mě, nakolik tu knihu – tedy vedle Verna - ovlivnil i prastarý příběhu O divech za Thulou od klasika Lukiana, kde se jistá plachetnice s hrdiny rovněž vznese, i když „jenom“ na Měsíc, zatímco u vás podobná loď putuje dál a dál kosmem… Hezká ilustrace ke scéně z Divů za Thulou je v knížce Radovana Krátkého O putování na Mědíc (1967), znal jste ji?

Ne, Lukianos za Runeroud nemůže, i když jsou tu podobnosti… To spíš za to je odpovědný klasický baron Prášil/Munchhausen - a taky Cyrano de Bergerac.

Skutečný popud však dodala opravdu i četba verneovek, ne?

Skutečným a vlastním popudem byla spíš jedna nezávazná hospodská debata, ve které mě napadlo, že podle známého rozhlednového zákona by mělo platit, že když si sundám brýle, ostatní mě musí vidět stejně rozmazaně jako já je. To mě jen tak napadlo, a pak jsem si začal vymýšlet, jaké podmínky by byly třeba, aby to skutečně fungovalo - a už to bylo.

Budou mít Runeroud a Archimagos (což je druhý díl) i pokračování? Vznikne trilogie?

Ne. Pravda, kdysi jsem měl v úmyslu dotáhnout to na trilogii a třetí díl se měl jmenovat Tengu. Byl by o střetu světa Megas Archipelagu s japonskou mytologií, jenže… Přišla módní vlna nekritického zbožnění mangy a veškeré japonérie se staly nehezky inflačním zbožím.

Jak se vůbec vyvíjelo vaše malování, myslím už od mládí, a odkdy jste si začal sám ilustrovat knížky?

Možná se budete divit, ale já chtěl knížky ilustrovat už odmalička. Respektive od té doby, co jsem pochopil význam slova ilustrace. A také… jsem chtěl kreslit komiksy! Jenže časem jsem přišel na to, že vyprávění příběhů mi jde lépe než kresba - o malbě ani nemluvě, se štětcem jsem se to totiž nikdy pořádně nenaučil – a…

Ale přesto jste i ilustrátorem!

Těch pár věcí, co jsem si sám ilustroval, jsem ilustroval proto, že jsem za prvé chtěl, aby vůbec nějaký výtvarný doprovod měly - a dodat nakladateli obrázky zadarmo je schůdnější, než po něm chtít, aby zaplatil profesionála… A za druhé… U Dobrodruha jsem chtěl mít obrázky zcela určitého typu, a tudíž bylo nejsnazší udělat si je sám.

Myslíte si, pane Medku, že vám uniká hodně českých novinek na poli fantasy? A čtete vůbec své kolegy? Nebo jen namátkově? Či si pečlivě vybíráte?

Udržuji si obecný přehled, ale zdaleka nečtu všechno a bohužel ne tak, že bych si vybíral sám.

Jak to?

Vybírají za mne nákupčí Městské knihovny v Praze.

Co čtete mimo svůj žánr?

Leccos a leckoho, jak asi tušíte nejen z mé přednášky, kterou jste absolvoval. Fantastiku, ale i romantiky, a to jak klasické, jako je E. T. A. Hoffmann a Hugo a Dumas, abych jmenoval jen ty nejznámější, tak i ty s předponou „novo“ jako je třeba Stevenson nebo Alexandr Grin.

A dobrodružné příběhy?

Ty také. K tomu mám slabost pro klasické krváky atd. atd... Jediné, čemu se systematicky vyhýbám, jsou takříkajíc echtovně mainstreamoví spisovatelé, tedy takoví ti, kteří pod záminkou, že píší Literaturu s velikánským EL upřednostňují pouze styl a zapomněli na příběh. Chápete? Protože kniha bez příběhu, to je pro čtenáře něco jako rotoped pro cyklistu. Sedíte na tom, dřete se jako kůň a stejně nepopojedete ani o centimetr.

Na posledním Parconu jsme se bavili hlavně o Gastonu Lerouxovi, tedy jednom z francouzských spisovatelů, který byl mágem pro Cocteaua a surrealisty a určitě i vás ovlivnil. Četl jste od dětství všechny jeho u nás - mezi válkami - vydané knihy… Co se vám na Lerouxovi, autoru Fantoma opery, nejvíc líbí? A upozornil byste na některou chvíli, v níž se pustil od detektivek a hororů i na pole zcela fantastická?

Leroux si nekladl hranic, a když pomineme těch pár jeho příběhů, v kterých si pro vlastní pohodlí vymyslel neexistující země, a taky to, že vůbec VŠECHNY jeho zápletky se dají chápat jako čirá fantastika, pak těmi nejžhavějšími kandidáty pro dvoranu fantastiky zůstanou romány Krvavá loutka (z hlavního hrdiny se v druhé půli knihy stane přibližně to, co bychom dnes označili slovem kyborg), Balaoo (to je vlastně Tarzan naruby!) a Chemikovo tajemství (vraždy pomocí světelných i zvukových paprsků, i když ze všeho nejvíc tu jde o hypotetickou situaci, kdy se členem Francouzské akademie stane analfabet).

A pak je tu ovšem také Dvojí život Theofrasta Longueta.

I Petr Král tu knihu u nás (ve Tvaru) nedávno znovu připomínal.

Jistě, Lerouxova prvotina a stěhování duší. Jako by ani to nestačilo, tak ještě podzemní svět mutantů. Pod Paříží.

Což bylo předzvěstí jeho Fantoma pod Operou. Že…

Ano. A pak tu ještě zůstává pro Lerouxe dost netypická, ale skvělá hororová povídka Muž, který viděl ďábla. Inu, ta by si zasloužila větší známost. Má sílu, která nemá daleko k některým nejmrazivějším kouskům od Howarda Phillipse Lovecrafta!

Kdybychom teď dál probírali jednoho vašeho oblíbeného autora po druhém, neskončili bychom nejspíš nikdy, a tak se radši vraťme do reálného světa a k vašemu negativnímu vztahu k vizuálním médiím… Máte vy vůbec televizi?

Jsem rodilý Pražák a telebednu jsme doma měli od konce roku 1969, takže o ní něco vím. Tam mi ovšem v dětství mnoho neuteklo, protože co dávali z filmů, opakovali pořád dokolečka... Hm. Na druhou stranu ale pocházím ze středu Dejvic a měl jsem hned šest biografů do vzdálenosti patnácti minut chůze, a to ani nemluvím o tom, že když si člověk dojel na Václavák, měl tam biografů dalších šest - anebo osm. Na jednom jediném náměstí.

A má čtvrť? Svornost na Dejvické, Kyjev, Orlík v tehdejší Ždanově, Bruska, která bývala taky na Dejvické, ale jen do konce sedmdesátých let… Dnes už z těch kin ovšem neexistuje ani jedno: ve Svornosti je teď Divadlo Spejbla a Hurvínka, Orlík - stejně jako Bruska - zanikli beze stopy… a co se týče Kyjeva, tak ten barák se teď komplet celý přestavuje na veliký armádní hotel pro NATO. Co já vím, až dodnes v těch končinách funguje jenom Ořechovka ve Střešovicích a možná Bořislavka, ale dávno jsem si to neověřoval.

K tomu ovšem existoval Filmový klub. A Ponrepo, kam se chodilo na lehce starší až zcela staré filmy a občas i takové, co se snad v normálních kinech nikdy ani nepromítaly... No, většina z toho už není, už videa to převálcovala, už za bolševických časů.

A co se týče toho, co přišlo potom... Věřil byste, že jsem dodnes nebyl ani v jednom tom tzv. multikině?

Ale proč ne? Když už jste přece uvnitř vybraného sálu, je to jako za starých časů!

Možná, ale já bych si tam připadal stejně nepatřičně, jako kdyby u nás existovaly ty americké bijáky, kam se jezdí autem, a já bych dorazil do jednoho takového a hledal místo pro pěší...

Snad názor ještě změníte. Internet jste si přece taky před půl rokem pořídil!

Možná. Ale co se týče filmů, jsem v tomhle fatalista. Co neuvidím, to neuvidím. A počítač mám záměrně nastavený tak, aby nebyl - podle zákonné formulace - přístrojem schopným přijímat televizní vysílání a tím pádem nepodléhal povinnosti platit televizní poplatky.

Děkuji za rozhovor - a jenom se dodatečně omlouvám, že z vás opravník mého počítače kdysi udělal LEOPARDA Medka!

Nic se nestalo. Víte, je to náhoda, ale stejnou chybu udělala už úřednice, která mě kdysi zapisovala do matriky. Naštěstí jí otec Ivo civěl přes rameno a včas si všiml, ale stejně… Pro všechny příbuzné i kamarády z mládí jsem díky tomu až dodneška Pardál, takže o nic nejde, já jsem zvyklý.