Román Karla Čapka, jehož název donedávna neslo známé sci-fi knihkupectví (nyní Netopejr) a bar v centru Prahy, zná snad každý český čtenář. Příběh, který pojednává o vynálezu trhaviny obrovské síly, byl roku 1948 zfilmován režisérem Otakarem Vávrou s Karlem Högerem v hlavní roli.

Název knihy, jak je všeobecně známo, byl inspirován katastrofálním výbuchem sopečného ostrova Krakatoa (Krakatau) ze dne 20. května 1883, při kterém zemřelo 36.000 lidí.

Poněkud méně známé jsou okolnosti a místa, kde tento román vznikal. Čapek jej napsal, když už měl na kontě tak zásadní počiny jako drama R.U.R. a Továrna na absolutno. V době, kdy román vznikal, řešil autor vážné milostné problémy. Rozhodoval se, zda po několikaleté známosti uzavřít sňatek s herečkou Olgou Scheinpflugovou.

Jeho rodina a přizvaní lékaři byli proti - důvodem byla především zákeřná nemoc vápenatění obratlů, kterou Čapek trpěl a která se projevovala mírným předklonem trupu a setrvalými bolestmi zad. Tato choroba se sice jako zázrakem zastavila, avšak spisovatelovy pochybnosti o schopnosti k manželskému životu nakonec způsobily, že v roce 1923 sňatek odmítl. Nebyl to však důvod jediný. V létě roku 1922, právě v době, kdy začal přemýšlet o novém románu, právě vrcholil jeho jiný vztah.

Není bez zajímavosti, že na rozdíl od ostatních Čapkových románů je Krakatit silně autobiografický, na což upozorňovali odborníci i řadoví čtenáři již v době jeho vzniku. Jednou z nejvýraznějších postav Krakatitu je princezna Wille, se kterou hlavní hrdina v románu prožívá intenzivní erotický vztah. Dlouhá léta se věřilo, že jejím předobrazem byla Olga Scheinpflugová.

Teprve v roce 1979 vyšlo najevo (a dochované Čapkovy dopisy to potvrdily), že skutečnou hrdinkou Krakatitu je Věra Hrůzová, dcera brněnského univerzitního profesora. Stejně jako ona milovala sport a divoké jízdy na koni, v textu se dokonce na ní objevují nepřímé odkazy (mj. přesmyčka v názvu zámku Zahur). Z dochovaných dokumentů jasně vyplývá, jak jinak decentní Čapek vztah intenzivně prožíval a v jeho korespondenci se objevují výrazy téměř pornografické.

Vzhledem k osobní krizi autora pokračovala práce na Krakatitu jen pomalu. Nakonec Čapek neunesl tíhu neustálého napětí vztahu mezi dvěma ženami a na jaře 1923 odjel do Itálie. Po svém návratu se rozhodl situaci řešit a dohodl se s Olgou Scheinpflugovou, že zůstanou pouze přáteli. V pozdějších letech, v průběhu jejího vztahu s Janem Masarykem byl dokonce jejím důvěrníkem. Na to mu Věra Hrůzová začátkem léta roku 1923 oznámila, že se vdává. Vzala si těžaře Josefa Skoupila, který později koupil Mikšův mlýn ve Skalici a společně se tam odstěhovali.

V té době práce na Krakatitu nabírají tempo, jakoby se autor snažil utéct od neradostné reality do světa fantazie. Vznikají kapitoly z Balttinu, nejkrásnější části románu, jehož osou je milostný vztah hlavního hrdiny, inženýra Prokopa k princezně. V září je román dokončen. Právě jeho poslední, nejintenzivněji prožívaná část vznikla během Čapkovy dovolené v Rudolfově.

Výletní restauraci Rudolfův dvůr (Rudolfov) nedaleko Jindřichova Hradce nechal postavit hrabě Černín roku 1864 a pojmenoval jí jménem svého syna. Stavbu projektoval stavitel Jozef Zítek (4.4.1832 – 2.8.1909). Byla to první jeho stavba v Čechách. Později se proslavil stavbou Národního divadla a Rudolfina. Celé období od svého vzniku sloužil objekt jako oblíbené výletní místo hradeckého obyvatelstva. Pořádaly se zde srazy Sokolů, výlety baráčníků, slavnosti hradeckých řemeslnických cechů a Majáles studentstva.

Po 2. světové válce v roce 1945 byl objekt spolu s přilehlým statkem konfiskován. Restaurace byla až do dalšího znárodnění provozována soukromým majitelem.

Po znárodnění převzal provoz národní podnik Restaurace a jídelny. Budovy se neopravovaly a postupně chátraly. Situace došla tak daleko, že zde byl provoz pro havarijní stav v roce 1985 ukončen.

Poté stavbu vlastnila soukromá firma, rekonstrukci však oddaloval nezájem majitele a nevyřešené restituční nároky ze strany šlechtického rodu Černínů. Nakonec bývalý vlastník v Jindřichově Hradci ukončil své obchodní aktivity a nabídl celý areál k odprodeji.

Nyní zdevastovanou budovu dává dohromady místní rodák Petr Chvojka, jemuž pomáhá Jiří Snížek a další nadšenci. Plánují uvést restauraci do původní podoby a vedle výletní restaurace zde zřídit i malou galerii, pořádat zde různá setkání a autorská čtení.

Původní plán byl opravit budovu konce roku 2008, současný stav oprav tomu ovšem příliš nenasvědčuje. Zatím je udělán nový krov, uvažuje se o výměně oken a dveří. Opravu komplikují zloději, kteří ukradli speciální rakouskou krytinu, několikrát přelezli plot a odnesli prkna, hřebíky atp. Největší brzdou je nedostatek financí a času, které tito nadšenci, všichni otcové rodin, kteří se opravě věnují ve svém volnu, shání jen velice komplikovaně.

Doufejme však, že tato historická památka se zajímavým osudem zůstane zachována i pro budoucí léta.

(Autor článku je externím spolupracovníkem Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT, které se zabývá ochranou starých historických památek).