FILM: Zlatý kompas
Režisér a scénárista tohoto filmu Chris Weitz, knížkou nadšený, se pustil do práce téměř nemožné. Nadmíru složitý svět, který Philip Pullman vykreslil, se jen obtížně přepisuje do filmové řeči. Složité vazby mezi paralelními vesmíry, několik různých druhů bytostí, sama konstrukce společnosti světa, ve kterém dívka Lyra žije - to je hodně složitý oříšek. Chris Weitz ho rozlouskl - ale po svém, a to se každému nemusí líbit.
Spousta pasáží ve filmu je vysvětlujících - ne sice klasicky vernovské pasáže, ale přesto do této kategorie patří. Jinak by leccos ve filmu bylo - pro ty, kteří Pullmanovu trilogii nečetli - obtížně pochopitelné. Ale i ti, kdo ji četli před delší dobou, určitě přivítají některé připomínky souvislostí a vazeb. Chris Weitz se dopustil ještě jedné věci, která působí velmi zvláštním dojmem. Celý příběh i magické reálie, které v něm vystupují, pojal totiž nadmíru realisticky. Byl jsem do Lyřina světa vtažen tak intenzivně, že jsem ani nevnímal, kde končí živí herci a začíná magie - magie Philipa Pullmana i magie triků (jen v jediném místě, velkém souboji medvědů, trikaři zakolísali, ale jinak mi oko nezadrhlo).
Šéf výroby Dennis Grassner se zhostil úkolu navrhnout a vést tým vytvářející Lyřin svět velmi kvalifikovaně. Základní prostředí - Lyřina Anglie - je mírně viktoriánská, jen tu chybí kdysi všudypřítomný kouř z nepříliš kvalitního uhlí, místo elektřiny jako univerzálního poháněče a osvětlovače tu jsou jakési modravě se blýskající magické artefakty. Oblohu křižují vzducholodi, budovy - stále ve viktoriánském stylu - jsou ovšem mnohem větší, než na co si troufli tehdejší naši stavitelé, trojkolky mají ve předním kole generátor pohybu a nejsou zdrojem dnes tak proklínaných COxů a NOxů.
I další prostředí jsou velmi dobře propracovaná. Přístav, kde Lyra uzavře životní spojenectví s medvědem Iorekem, je trestí rybářských městeček našeho devatenáctého století, a Bolganvar, kam jsou unášeny děti, aby na nich vědci pod dohledem Magisteria experimentovali, je už svým vzhledem hrozivou stavbou. Samotný zlatý kompas, alethiometr, byl coby prototyp navržen a nahrubo vyroben v CAD centru, ale finální produkt byl poctivě odlit z mosazi a veškeré dokončovací práce byly provedeny tradičními řemeslnými metodami - leptem a rytím.
Výtvarná stránka filmu tak je velmi propracovaná a promyšlená. Dennis Grassner tu v podstatě ve vizuální rovině opakoval cestu, kterou v rovině psaného slova absolvoval Philip Pullman - konec devatenáctého století vzal jako inspiraci a na ni nabalil předměty a bytosti, které v knize vystupují. On sám použil termín „přikládání“, když ve zkratce charakterizoval spojování myšlenek, konceptů a smyšlených i skutečných prostředí do výtvarného celku tvořících film.
Zvláštností Lyřina světa jsou dæmoni. Jsou to jakási druhá já, vystupují jako společníci, ale ve skutečnosti jsou částí lidské duše, jakmile jsou odděleni od svého člověka, ten umírá. Proto jsou stejně inteligentní jako lidé, ale do doby dospělosti se mohou proměňovat, a především se jako lidé chovají. Proto je nemohli zastoupit živá zvířata, a byli až na výjimky plně animováni.
Nejvyšší čas, abych se posunul k živým hercům. Lyra Belacqua (Dakota Blue Richardsová) je ve filmu i ve skutečnosti dvanáctiletou dívkou (tedy: Dakota Blue jí byla v době natáčení). Dakota tuto úlohu zvládla vynikajícím způsobem, je přirozená, mění své chování podle prostředí a situací, do kterých se dostává, a v jejím případě (za což si zaslouží pochvalu i Chris Weitz jako scénárista a režisér) jsem neměl pocit, že se chová předčasně dospěle, přestože celý příběh je o jejím dospívání.
O role obou klíčových dospělých - lorda Asriela a paní Coulterové - se podělili Nicole Kidmanová a Daniel Craig (jména herců si přiřaďte k postavám sami, ať zas někdo v komentářích netvrdí, že jsem prozradil pointu). Lord Asriel je téměř bondovský, řečí těla nám sděluje, že je energický, zkušený a neohrožený. Proto se rozhodl jít proti zájmům všemocného Magisteria, a proto také je schopen proti nim jít. Paní Coulterová je krásná, pod touto slupkou ale skrývá jádro tvrdé jako pancéřová ocel. Ve skutečnosti bezohledná, tvrdě jdoucí za svým cílem (je ovšem na divákovi, aby posoudil, jaké jsou vlastně její motivy), její charakter se plně promítá do jejího dæmona, v něm poznáváme, jaká je doopravdy. Inu, dæmoni by se nám i u nás někdy hodili, co?
Lyra získá pro svoji pouť - a chudák netuší, co to vlastně obnáší - dva důležité spojence. Lee Scoresby (Sam Elliot) je texasan jaksepatří. V materiálech WB je použit termín kovboj - já bych ho mnohem spíš přirovnal k šerifovi, když jsem ho poprvé uviděl na plátně, napadl mne Wyat Earp. Ve skutečnosti je ale ideálem, amalgámem tvrdosti, vřelosti, akčnosti i moudrých slov. Tím druhým je Iorek Byrnison, plně animovaný panzernbjörne - obrněný medvěd. K němu patří dvě pochvaly - trikařům za péči, jakou věnovali interakcím Lyry a Ioreka, a Dakotě Blue za přirozenost, s jakou hrála svůj part s maketou, kterou až v postprodukci nahradil „skutečný“ Iorek. Nesmím ovšem zapomenout na královnu čarodějek Serafínu Pekkalu (Eva Greenová).
Ještě o jedné postavě bych se zmínil - je to bratr Pavel (Simon McBurney), agent Magisteria. Ačkoliv jde o vedlejší roli, je na plátně nepřehlédnutelný pro svoji tvář diplomata zhyzděnou úlisným úsměvem.
Celkový dojem z filmu jsem měl velmi příznivý. Vizuální stránka je kvalifikovaně propracovaná, v této branži je každý rok vývoje znát. V průběhu příprav se prakticky z každého člena štábu stal fanda a znalec Pullmanovy trilogie, a sám autor konzultoval řadu detailů, takže věrnost duchu (nikoliv, samozřejmě, liteře) předlohy tu je evidentní. Lyra je opravdu dobře vyvedená a zahraná, dívka, která chce dodržet slib daný kamarádovi a díky tomu se dostane do centra téměř kosmické zápletky. Ovšem zcela po právu je na prvním místě v castingu citována Nicole Kidmanová. Dokázala se se svojí rolí sžít, nejenom nosila její tvář, ale i celé chování, dokázala civilizační náplavkou nechat probleskovat skutečnou podstatu své postavy.
Konec filmu je otevřený - ještě více, než je závěr prvního knižního dílu. Investice 150 miliónů dolarů je dost velká na to, aby produkce už v průběhu práce na prvním díle začala přemýšlet o pokračování. Jenže ta otevřenost konce vlastně připravuje film o pointu, přesněji rozmělňuje divácký pocit z velké závěrečné bitvy na pláních Svalbardu. Můj oblíbený Tomatometer dal Zlatému kompasu pouhých 43%, hlavními výhradami recenzentů jsou vysvětlující pasáže, chybějící magie knihy, neuzavřenost filmu v celku i v jeho dílčích zápletkách.
Specifickou polohou knihy a tedy i filmu je role Magisteria. Pro kritiky, kteří nezažili totalitní společnost, existuje jediná analogie - katolická církev s jejími dogmaty. Philip Pullman obhajuje ve svých knihách (nejenom v His Dark Materials) svobodu myšlení a rozhodování, odmítá slepou regulaci vědění a bádání. Filmová paní Coulterová obhajuje roli Magisteria a jejich projekt s tím, že když děti nebudou mít „nesprávné“ myšlenky, budou šťastné, a to je přece cíl, který si zaslouží realizovat.
Výsledkem je film, který považuji za velmi podařenou fantasy „must to see“ pro všechny příznivce tohoto žánru, literární i filmové. Pokud vás kniha postrčí k filmu, je dobře - a pokud vás film postrčí ke knize, ještě lépe.