Filmová fantastika má mnoho podob. Naštěstí. A tak nás na jednu stranu Hollywood zásobuje velkoprodukcemi výprav do fantastických světů, kde sice vládne lidská představivost, většinou společně s mečem a magií, ale jaksi přitom pořád musí myslet na běžného nežánrového diváka, který chodí do kina na svůj pravidelný kýbl popcornu. Na stranu druhou máme Davea McKeana a Neila Gaimana.

Styl, kterým se Gaiman prosadil v literatuře, je zcela příznačný a stal se samostatnou kategorií. Nenechává se omezovat jakýmikoli literárními klišé, anebo je přetváří v nejlepším duchu své snad nekonečné imaginace. Obrací se k všednosti, aby ji překroutil a vytrhl z hranic, které si sama stanovuje. Tam, kde nám autoři hollywoodského filmu (a knižních předloh k němu) dopřávají jistotu světa s pevnými pravidly, Gaiman nás zaplavuje stále novými přívaly nespoutané fantazie. A protože si s ním Dave McKean evidentně výborně rozumí, můžete si být jisti, že jejich film je to poslední, na co chcete vzít svůj milovaný popcorn.

„Jak to funguje?“
„Když si myslí, že je nemáme rádi, přesouvají se do městské knihovny a my se můžeme dostat z téhle díry.“

(Helena a Valentine plují na knihách snovým městem)

Příběh MirrorMask je gaimanovský do posledního narativního vlákénka. Dívka Helena z cirkusové rodiny, která ze všeho nejvíc touží po úplně obyčejném životě, se prostřednictvím svých snů a vlastních silně stylizovaných kreseb dostane do kouzelného světa, kde základním pravidlem je to, že žádné není. Zde se seznámí s Valentinem, namyšleným a zbabělým prospěchářem (prostě pohádková postava po gaimanovsku) a rozhodne se, že zachrání spící Bílou královnu tím, že najde jakési kouzlo (charm). Začíná tak jejich výprava, která je především sérií setkání se stále šíleněji se chovajícími a vypadajícími obyvateli snového města.

Základní dějová linie filmu není nijak složitá a je určena spíše mládeži, ani na tomhle poli ale autoři rozhodně nezklamou odrostlejšího diváka. Zdatně pracují především s antižánrovými postupy – v charakterech postav, v samotné posloupnosti narativní linky (příběh se posouvá zdánlivě jednoduchými a přitom často paradoxními, až směšnými kroky) – a s jemným humorem.

„Když to máš, chceš se o to podělit. Když se o to podělíš, už to nemáš… Hele, nemám celý den! Víš to?“
„Dobře, co je to?“
„Je to tajemství.“
„No tak, co je to?“
„Tajemství!“
(později)
„Odpověď na tu moji je pořád tajemství!“

(rozhovor Valentina s knihy požírající sfingou)

Hlavní síla MirrorMask – a to, co jej zřejmě zařadí na pozici jednoho z přelomových filmů – je v práci s mizanscénou (což je, zjednodušeně řečeno, vše, co ve filmu vidíte, kromě střihu a práce kamery). McKean si s výtvarnou stránkou neskutečně vyhrál a učinil z ní nejen samostatnou narativní linii, ale opravdovou pastvu pro oko divákovo. Můžeme vysledovat dva hlavní trendy, které aplikuje. Totální redukci prostředí – jakmile se Helena ocitne ve snovém světě, McKean přestává používat ostré tvary, naopak všechno se rozpíjí a sklouzává až k malbě a nákresu, v duchu Heleniných obrázků. Paradoxně se ve výtvarně nejsilnějších scénách filmu hrdinové procházejí jen mezi několika čárami, rozesetými po plátně.

Druhým trendem je výtvarná stylizace všeho, co tímto prostředím – neprostředím plave, poskakuje, chodí, létá, či se jinak pohybuje. Hejna létajících rybek, loutkovití strážníci, obyvatelé v nesmírně kreativních maskách, kočkovité sfingy s téměř plochými lidskými tvářemi a především zcela uchvacující knihovník jsou celým svým bytím prodchnuti jedním slovem – bizarnost.

Pokud si člověk opravdu potrpí na mainstream, prvních pět minut MirrorMask se pro něj stane noční můrou, načež jej vypne. Ujetým jedincům, toužícím zjistit, kam až se může vydat lidská fantazie, pak nabízí téměř nekonečnou pokladnici příležitostí k výpravám za hranice všednosti. Nepochybně je to, teď a napořád, jeden z klenotů alternativní fantastiky.

Hodnocení: 95 %.

Maska zrcadla (MirrorMask)
Fantasy
Velká Británie / USA, 2005, 101 min
Režie: Dave McKean
Hrají: Rob Brydon, Stephanie Leonidas, Gina McKee, Stephen Fry, Robert Llewellyn