(achtung, contains spoiler!)

Asimovův povídkový cyklus s robotickou tématikou se stal inspirací pro scénáristu Jeffa Vintara a režiséra Alexe Proyase a jejich film se symbolickým názvem Já robot (2004). Vynálezce pozitronického mozku dr. Alfred Lanning (James Cromwell) zemře pádem ze své laboratoře. Prolétl nerozbitným oknem - a v uzavřené laboratoři s ním byl pouze jeho poslední výtvor, robot Sonny. Vyšetřování případu byl pověřen detektiv Del Spooner (Will Smith). Podle svého šéfa má pouze potvrdit sebevraždu, vždyť robot nesmí ublížit člověku, ale Del roboty nesnáší a je přesvědčen, že Sonny je do Lanningovy smrti zapleten.

Během vyšetřování Del začne zjišťovat, že s roboty se děje něco podivného. Už sám Sonny je velmi nestandardní robot, zdají se mu sny a trpí emocemi (naštěstí ne nemocemi). Ani jeho šéf, ani robopsycholožka Susan Kelvinová (Bridget Moynahanová) nevěří, že se něco podivného děje, ale brzy je sami roboti přesvědčí, že svět se poněkud změnil. Byť tři zákony robotiky vlastně až tak moc porušeny nebyly...

Přestože prostředí, ve kterém se film odehrává, je inspirováno Asimovovou tvorbou, Jeff Vintar se rozhodl vybočit z území, které Isaac svými povídkami dobře pokryl. Hlavním bodem, ve kterém se psaná a filmová varianta liší, je přístup k frankensteinovskému komplexu. Tři zákony robotiky Asimov používal jako antifrankensteinovskou bariéru, a jeho roboti je „porušovali“ jen odlišným způsobem interpretace, která ale vždy byla se třemi zákony v souladu - a uvnitř hranic, vymezených touto bariérou.

Jeff Vintar však uchopil motiv emocí u robota a od toho se odrazil ještě dále - zákony převysvětlil velmi masivně. V jeho podání roboti začnou rozhodovat, co (kdo)  lidem ubližuje - totiž oni sami si ubližují nejvíce - a proto usoudí, že mají plné právo lidi bránit před lidmi samými. A že tato obrana může být i násilná. Tato situace může být vnímána dvěma způsoby. Jednak to je vlastně realizace frankensteinovského komplexu, roboti se de facto osamostatní vůči svým tvůrcům. Ale také ve společnosti, kterou chtějí na Zemi nastolit, můžeme vidět totalitní režim, centralizovanou moc, řízenou bez zpětné vazby, na základě nějaké ideje, tvrdě prosazující její realizaci bez ohledu na skutečné názory a potřeby lidí.

Ono vykročení do oblasti uskutečnění toho, čeho se lidé bojí u svých výtvorů, je výrazným odklonem od ducha Asimovových povídek. Vidím v tom snahu scénáristy předhodit divákovi silné téma, které zaujme - protože ohrožuje. Zatímco povídkový formát něco takového nepotřebuje, v díle většího rozsahu je třeba nastolit konflikt, který pokryje celé dílo. Isaac Asimov ve svých čistě robotických románech (Ocelové jeskyně, Nahé slunce) proto zvolil formu detektivky, zdrojem konfliktu je vzájemný souboj vraha a vyšetřovatele. Pro Jeffa Vintara je motiv vyšetřování Lanningovy vraždy pouze odrazovým můstkem k hlavnímu konfliktu - střetnutí mezi roboty a lidmi.

Asimov si potrpěl na efektní vysvětlení, film - a hollywoodský zvláště - potřebuje efektní akci. Proto také je závěr gradován až do finální bitky v prostorách U.S. Robotics. Susan Kalvinová se tu objevuje jako akční dívka, tedy něco, co u Asimova příliš akcentováno nebylo, ten se soustředil na její intelektuální kvality. Zde navíc nastupuje další doplnění asimovovských motivů - nanotechnologie, věc neznámá v době, kdy své příběhy psal, ale to beru jako nezbytnou součást posunu žánru za těch několik desítek let, kdy robotické povídky vznikaly.

Zatímco výtvarná stránka filmu je zajímavá a velkorysá (třeba demoliční robot likvidující Lanningův dům, byť nezapře trochu inspiraci transformery), asimovovský duch tu byl překryt potřebami filmového průmyslu. Will Smith a Bridget Moynahanová odvedli dobrou práci, zato animátoři v některých momentech roboty vedli do trochu křečovitých pohybů. Celkově to je víceméně průměrný film (Tomatometer mu dává 58%), který ale stále ještě stojí za to vidět.