FILM: Iluzionista, který nepropadl
Na počátku byla krátká povídka Eisenheim the Illusionist (to si prosím zapamatujme) Stevena Millhausera, následoval scénář a posléze režie Neila Burgera (doposud jen Interview with Assassin). Sešlo se několik výborných herců a nastal čas natočit opravdu úchvatné dílko, kterému recenzenti povětšinou vytýkají váznoucí scénář, zde si však dovolím s fundovanými kritiky nesouhlasit.
Nejlepší iluzionista starého Rakouska-Uherska Eisenheim (Edward Norton) se po letech setkává s nastávající korunního prince Leopolda Sofií (Jessica Biel). Dávná láska a vzpomínky na jejich nenaplněnou mladistvou lásku se vrací v plné síle. Stejně jako v dětství se jim do cesty postaví rozdílné společenské postavení, ale tentokrát už o sebe nechtějí přijít. Obnovení vztahu mladých lidí dosahuje vrcholu, žárlivý Leopold (Rufus Sewell) tomu chce učinit přítrž, neboť by to ohrozilo jeho šanci na udržení chátrajícího císařství. V jedné z nastálých roztržek "budoucího" císařského páru dojde k vyhrocení situace, která končí Sofiininou smrtí.
Většina četných recenzentů spílala rejžovi právě náhlou smrt vévodkyně (v tu chvíli by se ve mne krve nedořezal) a zpomalení toku příběhu, přičemž se řeší plánování pomsty Eisenheima, které se snaží přijít na kloub říšský inspektor Uhl (Paul Giamatti), věrný kůň zkostnatělého mocnářství. Pomsta a rozuzlení příběhu pak patří podle mého k jedněm z nejsilnějších filmových zážitků (divák stále koliduje na hraně důvěry ve skvělé triky nebo opravdového popuštění fantazie).
Pomineme-li na okamžik scénář a příběh, jenž budou mnozí hodnotit nanejvýš subjektivně, pak nalezneme nemálo kladů, posouvajících Iluzionistu k samotnému vrcholu hodnocení. Navození atmosféry přelomu devatenáctého a dvácátého století ve starém mocnářství je dokonalé, počínaje kostýmy a konče u exteriérů (někteří však hudrují i nad opuštěním historických faktů). Ty mají sice simulovat Vídeň, ale zvlášť našincům brzy dojde, kdeže se natáčelo a v Rakousku to určitě nebylo. Správně, prostředí se naskytlo ideální v Čechách, to se kdysi také ocitalo na mapě jako součást Rakouska-Uherska. Poznáte náměstí a ulice Prahy, Tábora, Českého Krumlova a interiéry například Vinohradského divadla, případně krajinu jižních Čech.
Za zmínku stojí taktéž herecké výkony - počátek a konec kvality všech filmů. Edward Norton se slušivým bíbrem a charismatickým projevem přesvědčí každého diváka. Rozpolcenost Paula Giamattiho alias inspektora Uhla, jenž ví o zločinech vévody Leopolda, ale stále bojujícího s věrností říši a sympatiemi k Eisenheimovi lze také připsat k excelentním výkonům. Samotný Rufus Sewell patří k záporným postavám prahnoucích po naplnění svých vyšších cílů a v roli sebevědomého šlechtice působí jako muž na svém místě. V neposlední řadě hodnotím sympatický výraz Jessicy Bielové, jejíž vnady nemusí oslovit každého muže, ale pohled jejích očí ho zajisté dokáže zbavit slov.
Za 16,5 miliónů dolarů vyzbylo něco málo na zajištění trikových efektů. Pravda, zvláště ty z Eisenheimova dětsví jsou trochu laciné, ale skvěle navozují atmosféru zázraků z druhé ruky, jak je podala tajná policie, hledající každou možnost, jak z uznávaného mága vytvořit obyčejného hochštaplera a šarlatána. Efektně působí zrcadlový trik s odebráním duše Sofii, růst pomerančovníku nebo soukromé číslo s Leopoldovým mečem. Režisérovi se podařilo navodit atmosféru iluzionistického čísla, takže se divák snaží přijít na to, jak by to mohlo být provedeno (u pomerančovníku nás náhled do papírů mága značně pobaví a inspiruje) a nemálo z nás zavzpomíná alespoň na kouzla D. Coperfielda.
Právě skvělé nabuzení atmosféry tajemna a zázraků, společně s kvalitním hereckým obsazením, trochou ryzí lásky a nedotknutelnosti vládnoucích, dělá ze snímku povedené pokoukání na pomezí reality, fantastkna a pohádky (a ty mívají šťastné konce). Možná právě kritici, hledajíc a nepřipouštějíc si, že by tak jednoduchý příběh a perfektně vypointovaný závěr, mohl zdolat mety nejvyšší, strhávají film nesmysly o nedotaženém scénáři. Tvůrcům se totiž povedlo schovat do sto deseti minut čas, podivně ho svinout, a v divákovi vyvolat dojem, že u plátna uplynulo daleko méně času. Navíc se vycházelo z krátké povídky a ty těží z jednoduchosti a překvapivých závěrů (naopak režisér dokázal brilantně vykreslit jednotlivé charaktery).
Pokud neholdujete v předvánočním shonu krutému a nesmyslnému zabíjení, ale chcete si vychutnat příjemné mrazení v zádech spojené s kouzelnou atmosférou nalézané a ztrácené lásky, fascinuje vás údiv, mystika, tajemství a oželíte jedinou mrtvolu ve filmu, pak jste narazili na to pravé ořechové. A pokud byste byli přece jenom zklamáni, snad vás potěší v úvodu zmiňované zfilmování Nežádoucího efektu, ale o tom až v novém roce.
