1.

Režisér Roger Corman se narodil 5. dubna 1926 v Detroitu a co chlapec byl prý vášnivým radioamatérem. Druhou jeho vášní se stalo hltání science fiction. A ovšem, fascinoval ho také film.

Vystudoval Stanfordovu univerzitu (1948) a klidně začal u filmu jako políček (Twentieth Century-Fox). Brzy už ho ale nechali analyzovat neustále docházející scénáře. Dospěl při té práci k názoru, že napsat scénář není to nejtěžší na světě, než se ale dal do těch vlastních, studoval nějaký čas anglickou literaturu (Oxford). Od roku 1953 pracuje jako scenárista a producent, a to s heslem nikdy neprodělat. Zvolna se stal pověstným géniem b-produkce a za pakatel dosahoval vpravdě hyperpůsobivých výsledků.

Od konce padesátých roků točil pro vlastní firmu a poskytl první příležitosti bezpočtu později slavných herců i režisérů. Corman dokázal natočit nové dílo i za čtrnáct dní, mimořádně dokonce za týden a několikrát mu stačily dny dva.

2.

V dětství miloval filmy Milion roků před Kristem a adaptaci Wellsova románu Věci, jež přijdou (alias Svět za sto let, 1936). Do fantasticky pak lze zařadit hned jeho druhý film Plížilo se to po mořském dně (1954). Jednomístná ponorka tu bojuje s obrovskou chobotnicí.

Zkoušel i jiné žánry a jeho definitivně prvou sci-fi se stal Den, kdy tento svět skončil (1956). Tvůrce se tu přenesl do fiktivní budoucnosti roku 1970, kdy jsme už měli atomovou válku za sebou, ale hrstka bytostí i včetně šeredně tříokého mutanta přece v jedné horské chatě zůstává...

Následoval sci-fi horor Podrobilo si to svět (1956). Útočí tu rostliny rostliny z Venuše a zneuznaný vědec se raději spolčuje s mimozemšťanem. Po filmu Vikingské ženy a mořský had (1957) a upířím Nikoli z této Země (1957), kde se vetřelec maskoval jako jeden z nás a vůbec prvně byl filmem předveden přístroj na transfer hmoty, následoval čarodějnický horo Nemrtvá (1957) a SF horor Útok krabích monster (1957). Titulní monstra se líhla na radioaktivním pacifickém ostrůvku a byla s to schopní absorbovat vědomí vlastních obětí. Po Válce satelitů (1958) natočil postkatastrofického Mladistvého jeskynního muže (1958) a roku 1959 i horor Vosí žena (titulní hrdinku tak přeměnily jisté enzymy). Následoval pověstný komediální (a mírně upíří) horor Malý krámek hrůz (1960), který Corman "kvůli legraci“ natočil za pouhé dva dny. Roku 1982 vznikl podle filmu muzikál, jehož filmová verze ovšem čtyři roky nato zcela propadla, ale my se vraťme se na počátek let šedesátých, kdy veliký Roger opět otevřel knížku povídek Edgara Allana Poea a dostal nápad, který ho měl navždycky proslavit.

Zadaptuji to!

Jak řekl, tak udělal.

Jeho adaptace jsou ovšem nesmírně volné a pentlené černým humorem. Mnohdy také adaptoval víc Poeových povídek najednou. S výjimkou poslední adaptace pracoval v ateliéru, což byla nakonec i z nouze ctnost.

Corman snímá Poeovy (a své) děje s obratností až akademickou, přičemž kamera bývá v neustálém pohybu. Lépe než "dle příručky" jsou k sobě montovány navzájem protichůdné pohyby a zatímco oči diváka jsou sváděny k letu vpravo, představitel hrdiny anebo kočár se pohybují doleva. A vše podřízeno hudbě!

Definitivně si taky Corman začal s barvami. Cyklus je tónován zeleno-modro-rudě a finále příběhů jsou sice patetická, jako by to však vyvažoval a očišťoval častý oheň.

3.

První přišel na řadu Dům Usherů (1960) - s Vincentem Pricem v hlavní roli. Brilantní scénář mistra sci-fi Richarda Mathesona byl natočen za patnáct dnů. Povídce se blíží sotva v obrysech. Vše končí bouřkou. Hrdinka Madeline vtahuje bratra do ohně...

Po Poslední ženě na Zemi (1960), Příšeře ze strašidelného moře (1961) a fantasy Atlas (1961, o stejnojmenném obrovi) přistoupil Corman k Poeovi číslo dvě.

Stala se jím Jáma a kyvadlo (1961), opět s Vincentem Pricem v hlavní roli. Italská herečka Barbara Steelová mu sekundovala a talentovaný Richard Matheson, autor mnohokrát zfilmovaného románu Jsem legenda, opět stojí za scénářem. Děj umístil do ponurého španělského zámku. Ocitá se tu mladík a odhalí strašlivou pravdu o smrti své sestry (Steelová). Tato se noc co noc vynořuje v podobě mstivého ducha.

Třetím Cormanovým Poem je Předčasný pohřeb (1962), jediný jeho Poe bez Vincenta Priceho. Tohoto specifického herce vcelku úspěšně nahradil Ray Milland. A co zbylo z Edgara Poea? Také něco, jde však souběžně o "adaptaci novely Charlese Beaumonta a Raye Russela".

Následovaly Hrůzné historky (1962). Netrpělivý Corman totiž už nechtěl všechno nafukovat (kdo četl "povídku" Předčasný pohřeb, ví, o čem hovořím), takže do jediného scénáře shrábl adaptace hned čtyř Poeových povídek. Jsou to Morella, Černý kocour, Sud vína amontilladského a Případ pana Waldemara. Price opět září v hlavních a dále hrají Basil Rathbone a Peter Lorre.

Za páté došlo i na slavného Havrana (1963), což je ovšem báseň (doslova přeloženo Krkavec) a podle Cormana i burleskní horor. Vlastními verši se inspiroval věru pouze vzdáleně, zato však tady důkladně vytěžil i motivy Poeovy fantaskní povídky Příběh z rozeklaných hor (to se ovšem málokdy připomíná, protože si toho málokdo všiml). Boris Karloff, Vincent Price a Peter Lorre hrají jako o život tři zápasící mágy.

Corman pak natočil Děs (1963) alias duchařský horor nikoli podle Poea, ve kterém Boris Karloff parodoval sám sebe (Děs prý vznikl ve zbylých dvou volných dnech po natočení Havrana), a Muže s rentgenovýma očima (1963). Ray Milland představuje titulního doktora Xaviera, který "vidí zdmi".

Následoval Strašidelný palác (1963). Ale není to navzdory titulu další adaptace Poea, nýbrž verze Případu Charlese Dextera Warda od H. P. Lovecrafta. Warda hraje Vincent Price.

4.

Maska červené smrti (1964) však už je zase Poe – a jeden z nejslavnějších. Nevznikla jen podle stejnojmenné povídky, ale i dle Poeova depresivního hororu Skokan, což byla jedna z jeho posledních prací, která ostatně motivy Masky skutečně rozvíjela. Film vznikl v Anglii a opět tu hraje Vincent Price. Roku 1980 produkoval Roger Corman i remake tohoto filmu.

A další Poe? Jmenuje se Ligeina hrobka (1965) a bývá považován za jakýsi sumář nejcharakterističtějších stylistických znaků celého poeovského Cormanova cyklu. Do hrdinovy manželky (hrdinou je ovšem opět Vincent Price) vstoupí pod vlivem černé magie duch jeho předchozí ženy a chvílemi sledujeme i "pouhé" její děsivé sny. Opět se natáčelo Anglii a zcela mimořádně venku, v exteriérech, konkrétně ve zříceninách jistého opatství u Norfolku. Právě následkem tohoto přístupu však není film tak precizně celistvý jako ty předchozí a méně harmonický. Diskutovat se jistě dá také o tom, nakolik je už dílo svědectvím režisérovy únavy.

5.

S Poem každopádně přestal. Pravda, Vincent Price hrál roku 1965 i ve filmu podle Poeovy básně Město v jezeře, ale ten vytvořil francouzský režisér Tournier (doslova pod názvem Město pod jezerem anebo také Váleční bozi hlubin. Z téhož roku dále pochází i poeovská (a hezky hororová) adaptace Podlouhlá bedna s Christopherem Lee, ani tu však už nerežíroval Roger Corman. Místo toho vytvořil radši Cestu na pravěkou planetu (1965) a své motorkářské filmy nebo "historický", pseudodokumentární Masakr v den Svatého Valentýna (1967) – o událostech z 29. 2. 1929, od nichž už brzy uplyne osmdesát let.

Ano, s Poem jsme už skončili, připomeňme však ještě psychedelický Cormanův film Plyn (1970). Lidé starší pětadvaceti let vymřeli a Pekelní andělé na motocyklech dělají pořádek mezi zbytkem. Dojde ale k návratu mrtvých a hle, mimo jiné také k návratu Edgara Allana Poea, který se tu tudíž pojednou může prohánět na motorce (anebo je to snad chopper?), a to i s havranem, promiňte, krkavcem na rameni!

P. S.

Pro pořádek připomeňme teď i některé pozdější Cormanovy filmy žánru fantastiky.

Roku 1970 produkoval svého druhého Lovecrafta, Hrůzu v Dunwichi, silně psychedelický horor o půdním monstru a touze otevřít bránu Země "temným silám". Ač se tu vyskytuje i sama kniha Nekronomicon a je z ní čteno, lovecraftovské atmosféře zůstalo dílo na hony vzdáleno.

Roku 1980 produkoval i komediální sci-fi Sador, vládce vesmíru s Richardem Vaughnem, čímž poměrně drze parodoval nejen Sedm statečných, ale vlastně tedy i Sedm samurajů. Sehraní bojovníci zde brání proti Sadorovi planetu Akir.

K režii se pak Corman vrátil až adaptací románu Briana Wilsona Aldisse Frankenstein byl odpoután (1990), která se mi osobně velmi líbí.

(Na Youtube se můžete sami přesvědčit o výše uvedeném - viz níže; pozn. redakce)

The Fall of the House of Usher

The Masque of the Red Death

The Raven