Román Mistr a Markéta je nejenom špičkovým dílem Michaila Bulgakova, je to také jeden z nejlepších titulů dvacátého století. Jeho mimořádně složitá struktura znemožňuje jeho dobré převedení do jevištní nebo filmové podoby o běžné délce, vždyť už samotné vložené fragmenty románu o Pilátovi Pontském a Ježíšovi jsou samonosným literárním dílem. Tato linie románu se dočkala hned dvou samostatných zpracování - byly to filmy Andrzeje Wajdy (1971) a Paula Bryerse (1992). Filmových podob Mistra a Markéty bylo více, jedna i původní česká, mezi divadelními inscenacemi se největšího ohlasu dočkala ta z roku 1982 v divadle Na Tagance. Ale žádná z těchto dramatizací do sebe nepojala Bulgakovův román v úplnosti. Až na jednu výjimku - desetidílnou televizní sérii (500 minut), kterou režíroval Vladimir Bortko (2005).

Monumentální dílo - to platí nejenom o vzoru, ale i o tomto zpracování. Knižní předlohu znám téměř nazpaměť - a film ji sleduje stránku za stránkou. To je ovšem silná i slabá stránka této série - odlišnost mezi filmovou a literární řečí je značná, a tak první dva díly, obsahující jinak čtenářsky vděčné pasáže, se vlečou. Ovšem Wolandovo - a především Fagotovo a Kocourovo - vystoupení ve varieté začíná divácky nejvděčnější část filmu, přes ples jarního novoluní až po soubor Kocoura na lustru s milicionáři a následnou bláznivou honičku Moskvou. Konec pak zas rozvolňuje, a na můj vkus tam bylo příliš prostoru věnováno závěrečné zprávě zvláštní vyšetřovací komise o tom, že nešlo o nic jiného, než dovednou masovou hypnózu... (Byl to ruský televizní projekt a některé momenty tam byly opravdu určeny pro domácí publikum.)

Pokud máte knihu Mistra a Markétu načtenou, určitě máte svoji představu, jak asi jednotlivé postavy vypadají. V knize nejsou příliš dopodrobna popisovány, a tak je čtenářské fantazii ponechán dost velký prostor k vybouření - film ovšem musí pracovat s jednou podobou každé postavy. Asi nejvíce se povedla Markéta, Anna Kovalčuková ji zvládla (včetně oněch "nahých" scén, které jsou i ve filmu pietně zachovány) velmi dobře. Pilát Pontský byl podán jako stařec (Kyrillovi Lavrovovi bylo v době natáčení osmdesát let). Oleg Basilašvili jako Woland sice nebyl úplně podle mého gusta, ale nakonec jsem si na něj zvyknul. Sérii je možné koupit i u nás (kupodivu komprimovanou na jedno DVD za cenu téměř neznatelného úbytku kvality), ovšem pouze v ruštině a bez titulků (těch na netu najdete spoustu, většinou anglických).

Triková složka filmu není jeho silnou stránkou, přesto mnohdy i jednoduchými postupy bylo dosahováno značného účinku. Film má ještě jednu zvláštnost - práci s barvou, ta je ovšem realizována úplně jinak, než bychom čekali. "Moskevské" pasáže jsou totiž černobílé (přesněji tónované do hněda), plně barevný je příběh Piláta a Ježíše, a scény spojené s magií jsou barvou osazeny v různé míře, mnohdy jen výběrově. Kocour je opravdu kocour, auto s Markétou řídí velký krkavec, a tak dále.

Na České filmové databázi jsou hodnocení této série uživateli velmi rozporuplná, od naprostého odsouzení až po nadšené přijetí - záleží na každém, jak k tomuto mamutímu projektu přistoupí. Při sledování filmu jsem si připadal, jako kdybych listoval knihou - naštěstí ruštinu jsem kdysi (hlavně díky čtení SF) zvládal, a tak její chabé zbytky spolu se znalostí české verze mi stačily k tomu, abych doslova rozuměl prakticky všemu, co se tam hovořilo. I to byl důvod, proč se mi tato adaptace líbila, jakkoliv věrnost literární předloze byla na úkor spádu.