Hned na začátku vás potěším - tento film není remakem původní adaptace slavné verneovky z roku 1959, ale filmem, jehož děj na slavný Verneův román navazuje. Geolog Max Andersen zmizel před deseti lety při jedné své průzkumné výpravě. Jeho bratr Trevor (Brendan Fraser) pokračuje v Maxově výzkumu. Když mu jeho švagrová přiveze na desetidenní pobyt třináctiletého Seana (Josh Hutcherson), Maxova syna, začne být husto. Nejdřív si oba dva nerozumějí, a pak se objeví podivné signály z geologické sondy na islandském Sneffelsu. Sean chce jet s Trevorem, a tak začíná druhá (hned po té Verneově) podivuhodná cesta do středu Země.

Trevor a Sean se u Sneffelsu setkají s Hannah (Anita Briemová), dcerou profesora Ásgeirssona a horskou průvodkyní. Ásgeirsson, který před třemi lety zemřel, věřil, že Verne popisoval skutečnost, a za toto svoje přesvědčení byl vyloučen z vědecké komunity. Hannah sice žije stále v otcově domě, ale není smířená s osudem, který na ni dopadl. Když zjistí, že Trevor chce pokračovat ve výzkumu, který jejího otce stál vědeckou kariéru, nabídne mu své průvodcovské služby - za nepředstavitelně přemrštěnou cenu. Trevor nepřemýšlí, prostě chce se dostat k sondě, a tak souhlasí.

Trojici na úbočí Sneffelsu dožene bouře, a když je jejich úkryt v jeskyni zavalen kameny, nezbývá jim než se otočit zády k lavině a zkusit najít cestu ven cestou dovnitř. Dostanou se do opuštěného dolu, kde si zopakují slavnou scénu z Indiany Jonese, propadnou se vulkanickým komínem hluboko a hluboko, až dopadnou do podzemního světa. Najdou tu předměty, které kdysi patřily profesoru Lindenbrockovi, a pozoruhodnou flóru a faunu. Atmosféra (jak filmu, tak v podzemí) se začíná rozpalovat a trojice má jen pár hodin, aby se zachránila. Naštěstí s sebou mají spoustu různého vybavení, které Hannah coby horská průvodkyně zcela negalantně tahá na svých zádech, a také vernovku, paperback s originálními ilustracemi, které se jim setsakra hodí (ten tahal zas pro změnu ve svém batohu Trevor).

To, že nejde o remake původního filmu, ani jiná variace na původní knižní námět, je velkým kladem tohoto filmu a zásluhou trojice scénáristů Michaela Weisse, Jennifer Flackettové a Marka Levina. Ale zdaleka ne jediným. Režisérem je Eric Brevig, který dosud sbíral vavříny jako šéftrikař (Oskar za Total Recall, nominace za Pearl Harbour a The Hook; dále pracoval například na Signs či na The Day After Tomorrow). Dokonalá znalost možností trikového průmyslu mu výrazně pomohla při tvorbě filmu, herci, reálné i virtuální prostředí jsou dohromady skloubeni do velmi příjemně vyznívajícího celku. Triky samotné jsou na výborné technické úrovni, přesto se podařilo rozpočet filmu udržet na úrovni 45 M USD.

Herecké výkony si zaslouží samostatný odstavec. Velkou část filmu táhne na svých bedrech zmíněná trojice - a je to samé šplhání po skalách, běh, skoky, práce s lanem a leccos dalšího. Jejich fyzické výkony (brány samozřejmě ne vcelku, ale v jednotlivých scénách) jsou obdivuhodné, zvláště u třináctiletého Joshe, ale i Anita předvádí, že zdánlivě křehká postava není diskvalifikující pro fyzickou výkonnost - navíc tato šestadvacetiletá herečka je původem z Islandu, takže film byl pro ni i trochu srdeční záležitostí. Josh je představitelem dětských hrdinů typu, jaký v současnosti castingy upřednostňují, na svůj věk duševně vyzrálý, dokázal přijmout hru před kamerami za skutečnost. Zvláště si v jeho podání můžete vychutnat scénu, kdy přeskakuje po magnetických kamenech, z pohledu hereckého výkonu je hodně vysoko nad famfrpálovými zápasy.

Všechny tři postavy také během filmu procházejí složitým vývojem v sobě i ve vztazích mezi sebou navzájem. Sean je na začátku předveden jako nechtěné dítě, jeho matka mu nerozumí a ani Trevor není schopen s ním příliš komunikovat. Jenže Seana začne seznamovat s osobností jeho otce Maxe, a probudí v něm zvědavost a také hrdost na otce - něco, co dosud Sean nepoznal. Hannah, nepřátelsky naladěná vůči všemu, co jí připomíná jejího otce a jeho - a vlastně nepřímo i její - prohru, najednou zjistí, že to, v co její otec věřil a za co byl pronásledován, je pravda. Kupodivu nejmenším vývojem prochází právě Trevor, ale i v jeho případě je znatelný posun mezi začátkem a koncem filmu.

Je velkou zásluhou scénáristů a dramaturgie, že se nesnažili o moderně technicky provedenou kopii původního příběhu, ale že jej využili jako inspirační rámec pro vysoce dobrodružný příběh, v němž najdete řadu konotací původní verneovky, ale také mnoho nového. Eric Brevin navíc ukazuje, že je mistr trikového umění (nikoliv pouze řemesla). Jeho pojetí triků nezatlačuje herce do pozadí, naopak triková stránka vyznívá velmi přirozeně, a i řada kulis a momentů filmu je proti původní verzi z roku 1959 „zcivilněna“, nejsou tak přehnané a působí tím mnohem věrohodněji, například tu je velmi umírněné a kultivované pojetí barevnosti scény. Jsou tu ovšem některé výjimky, potvrzující pravidlo - například kulisy opuštěného dolu a dinosaurus v závěru, nicméně vždy to je integrální součást příběhu, nejsou to triky proto, aby lidé žasli nad tím, jak jsou provedeny.

Cesta do středu Země je tak velmi  zajímavým filmem, sice polohovaným spíše odpočinkově a pro věkově smíšené obecenstvo, nicméně kvalitně provedeným a stojícím za shlédnutí. Zajímavostí je, že Eric Brevig jej natáčel jak v normální (2D), tak ve 3D verzi - a přiznám se, že tu bych viděl docela rád, a už teď vím, které scény z něj bych si ve 3D vychutnal. Tomatometer dává filmu 61%, výběr kritiků je však vůči tomuto filmu mnohem přátelštější se 79% pozitivních recenzí, a někde v této oblasti je i můj pocit.