Říká se, že dějiny píšou vítězové. Nejspíš je to pravda, takže toto dílo je unikátní už jen tím, že sami poražení natočili film o své porážce. Navíc to nebyla – jak to v obdobných případech většinou bývá – snaha onu porážku nějak ospravedlnit nebo dokonce heroizovat, dělat se sebe mučedníky, případně se snažit světu dokázat, že všechno bylo jinak a my jsme to vlastně vyhráli.

Tento film je k Němcům a tehdejšímu Německu poměrně hodně nemilosrdný, ovšem o nic vlídnější není ani k nám, co stojíme zdánlivě mimo a s těmito historickými událostmi nemáme nic společné. Je totiž – ať se nám to líbí či nikoli – v prvé řadě o lidech, o jejich morálce a způsobech jednání v mezních situacích. Ano, ti hrdinové filmu jsou němečtí občané Třetí říše a na plátně jsou zachyceni přesně v momentech, kdy porážka je nevyhnutelná, mocenské struktury se hroutí a nastává chaos. Jenže – nemohli bychom být na jejich místech třeba i my? Absurdní představa? Jak pro koho, pro mne třeba vůbec ne. To právě někteří kritici filmu vytýkají, že je natočený tak, že to vlastně vypadá, jako kdyby samotní Němci byli oběti. Jenže oni byli oběti. Jedny z obětí druhé světové války. Oběti novodobého krysaře z Hammelnu. Dnes, s odstupem šedesáti let, je snad už konečně možné to říct.

Němci před více než půl stoletím době byli přece také jenom obyčejní lidé z masa a kostí, lidé jako já, vy, můj soused, domovník, trafikantka na rohu… žádní netvoři odkudsi z pekla. V soukromí měli podobné sny a touhy jako kdokoli z nás, mnozí z nich byli i v jádru hodní, slušní, zásadoví apod., milovali své děti, měli rádi zvířata, chovali se pěkně ke svým přátelům… Pouze udělali jednu velkou a zcela zásadní chybu: naprostá většina z nich uvěřila líbivým lžím o své vlastní výjimečnosti, nadřazenosti a světodějnosti, o tom, že kdo se jednou narodil jako Němec, je übermench a jako takový má morální právo, ba přímo povinnost, vládnout světu. Jen proto, že se nechali totálně ovládnout takto nesmyslnou ideologií, byli někteří z nich schopní dopouštět se zločinů, nad kterými nám dodnes zůstává rozum stát. Pod vlivem této fanatické víry byli totiž naprosto nezvratně přesvědčeni o tom, že nepáchají nic amorálního, že jejich skutky nejsou žádné zločiny, dokonce že naopak jednají správně, čestně a mravně. Nutno ovšem – z důvodu historické spravedlnosti – dodat, že nebyli zdaleka první a naneštěstí ani poslední, kdo se nechali vírou tímto způsobem zaslepit. A ti ostatní, kteří neuvěřili, se zase báli cokoli proti těmto lžím a z nich plynoucím zločinům říci nebo udělat tak dlouho, až bylo pozdě – i pro ně samotné.

Neznáme to náhodou – přinejmenším tedy někteří z nás – z vlastní zkušenosti? Neprožili jsme nedávno něco podobného, byť ne tak obludného? Nedálo se (byť v menším) před pár lety takřka to samé pár set kilometrů od nás? A neexistuje na naší planetě plno míst, kde se stále něco takového děje? Vždyť svět je přece pořád plný nejen nepotrestaných zločinců minulosti a pohrobků zrůdných a (doufejme) pro většinu už mrtvých ideologií, kteří popírají samu existenci dávných zločinů a dokonce by se chtěli dostat k moci a zavádět staré pořádky. Ale navíc na naší planetě stále neubývá dalších daleko nebezpečnějších fanatiků, kteří bez výčitek svědomí ve jménu nových či moderním hávem oděných staronových zvrhlých idejí páchají to samé, co vyváděli jejich němečtí předchůdci (kteří v tom co do podstaty jen tak mezi námi nebyli ani náhodou originální). A stejně, jako nebyli Němci před 60 a více lety nebo jejich obdobně fanatičtí kolegové někdy ve středověku žádný od nás odlišný živočišný druh, i tito jejich dnešní následovníci by klidně mohli být našimi sousedy a přáteli, vždyť nejeden ze sebevražedných atentátníků byl třeba oblíbený učitel a ani jeho přátelé netušili, co je ten milý člověk ve skutečnosti zač. A ještě hůř – nemohli bychom se něčím podobným za jistých okolností stát i my sami? Že ne? Ale jděte!

Je to nesmírně pohodlné, malovat si fanatické zločince jako nějaké démony, monstra odkudsi z jiné galaxie, která tím pádem nemají s námi, slušnými lidmi, přece vůbec, ale vůbec nic společné. To je ovšem oblíbený lživý mýtus, který právě Pád Třetí říše bezohledně boří. Proto je mnohým (třeba i nevědomky) trnem v oku a nazývají ho kontroverzním, dokonce jeho režiséra Olivera Hirschbiegela obviňují z toho, že Adolfa Hitlera omlouvá nebo snad přímo oslavuje. Ne, to je hrubé neporozumění věci, režisér nám tímto filmem pouze říká nepříjemnou pravdu, že Hitler nebyl žádný Satan v lidské podobě, který odkudsi z nezemské říše zla přišel na náš svět. Může se nám to hrubě nelíbit, ale to je asi tak to jediné, co s tím můžeme dělat. Adolf Hitler byl zkrátka jeden z nás, navíc (což vůbec neradi slyšíme) podle všeho nejspíš opravdu měl nějaké předky původem od nás z Čech. Nehezké, že? Ostatně mnozí nacističtí váleční zločinci byli naši krajané, třeba holandský kat Seyss-Inquart se narodil a celé dětství a mládí prožil na jihlavsku…

Bruno Ganz, který je po právu za svůj (nejspíš opravdu životní) výkon kritikami velmi chválen, v tomto filmu naprosto mistrovsky ztvárnil člověka Adolfa Hitlera. Člověka, který kromě toho, co o něm víme jako o historické osobnosti, měl i svou docela obyčejnou a lidskou tvář. A právě tak ho viděli ti, co mu byli nejblíže – nejen jako modlu, za kterou šli, ale jako vcelku normálního a milého staršího pána, příjemného společníka a hostitele, který měl ale i určité obyčejné lidské chyby a slabůstky, chvílemi se choval poněkud podivínsky (do vína si sypal cukr, byl posedlý něčím, co bychom dnes nazvali zdravou výživou, a k tomu byl takřka militantní nekuřák), ke konci svého života byl tak vážně nemocný, že nebýt to zrovna on, bylo by ho i nám nejspíš líto (z filmu vyplývá, že podle všeho trpěl Parkinsonovou chorobou a sužovalo ho patrně i dost jiných neduhů), přesto se (chvílemi až dojemně) snažil předstírat, že je zdravý jako řípa, se svými spolupracovníky a podřízenými uměl jednat jako docela laskavý šéf a svým chováním si dokázal lidi kolem sebe velmi získat. Ostatně kdyby zrovna tyto vlastnosti neměl a podobné věci neuměl, těžko by zfanatizoval celý národ. Přece neuvěříme tomu, že by lidé byli mnohdy až za hrob oddaní někomu, kdo by je ustavičně týral nebo po nich jenom řval.

A co ti další? Naivní Hitlerova osobní sekretářka „Traudl“ (Alexandra Maria Lara), celým jménem Gertraud Jungová, z jejíž knihy pamětí „Bis zur letzten Stunde“ vychází scénář filmu a která – jak vyplývá z jejího úvodního i závěrečného proslovu – nejspíš dodnes plně nepochopila, komu že to vlastně tak ochotně sloužila, by mohla být přece klidně také jednou z nás. A kolika dnešním poblázněným fanynkám herců, zpěváků či sportovců se až nápadně podobá Eva Braun? Vcelku běžná mladá žena, která se pouze zamilovala do slušně řečeno zlého člověka. Byla snad první nebo poslední? Co třeba Lída Baarová a její románek s Goebbelsem? Ano, přesně s tím zběsilým netvorem, ze kterého nám při sledování filmu moc dobře není (taktéž mistrovský herecký výkon Ulricha Matthese). A je to tolik odlišná mentalita od té, která se z lásky provdala za spartakiádního vraha?

Takže se zkusme na tento film podívat takovouto optikou – že se díváme na lidi v ničem zásadním se od nás nelišící, na ty, kteří by klidně mohli být našimi příbuznými, sousedy, přáteli… nebo dokonce bychom na jejich místě mohli být my sami. Bez patosu a sentimentality, kterým tak přetékají americké velkofilmy, zde sledujeme takřka dokumentární záběry, které nám s chladným odstupem ukazují, jak se kdo v situaci absolutního rozkladu všech běžných hodnot zachoval. Nic více a nic méně – což někteří filmu vyčítají, že si údajně divák nedokáže k jeho hrdinům vytvořit nějaký osobní vztah, že jsou nám ty postavy cizí a lhostejné. Nemyslím si, že je to oprávněná výtka. Kdo potřebuje kýčovitou sentimentalitu a plakátovitého hlavního sympaťáka k tomu, aby viděl na plátně skutečné lidi, ten nejspíš tento film nikdy nepochopí. Ke své škodě, protože ty, kteří se dokážou podívat pod povrch, vidí nikoli na věc, ale za věc samu, tento film určitě nenechá klidnými a z mnohých scén je bude mrazit ještě dlouho po jeho skončení.

K dosažení toho účinku, abychom v hlavních i epizodních postavách opravdu viděli normální lidi ze svého okolí, není také vůbec na škodu ani mnohými kritizované značné množství především vedlejších postav, několik vzájemně propletených dějových linií a to, že sám film plyne dosti zvolna. Milovníci akčních pecek budou nejspíš zklamáni i relativně skrovným počtem a nepříliš výraznou efektností bojových scén, jenže je třeba mít stále na paměti, že tohle (všem božstvům díky!) není žádný Pearl Harbour.

Pád Třetí říše je zkrátka o lidech, kteří věřili proslovům svého führera, podle nichž byli předurčeni k ustavičným vítězstvím a světovládě. A dělali pro to většinou naprosto vše, co bylo v jejich silách – a najednou nechápali, co že se to děje. Noční můra, kterou si nepřipouštěli ani v nejhorších snech, se náhle stala skutečností. Jejich elitní jednotky porážejí podlidé, fronta se rozpadá, na předměstích hlavního města stojí Rudá armáda… a oni musejí řešit otázku, co teď. Všichni, mocní i bezvýznamní, chytří i hloupí, bezcharakterní zbabělci i lidé, kteří se stále snažili zachovat si alespoň zbytky kantovského mravního zákona v sobě a lidské důstojnosti, se z ničeho nic, zcela nepřipravení na to, že by se něco podobného kdy mohlo stát, ocitli na palubě pomyslného Titanicu, kde zoufale chybí záchranné čluny…

Máme možnost detailně sledovat, jak se s touto situací vypořádává každý z nich. Jedni téměř do samotného konce věřili, že se objeví nějaký deus ex machina a spasí je, druzí v hodině dvanácté a pod studenou sprchou neúprosných faktů konečně vystřízlivěli, což někteří nakonec psychicky neunesli a raději dobrovolně odešli ze světa, další si zase sice možnost porážky připouštěli, ale nebyli schopní se vyrovnat s představou, že mají žít v poraženém Německu a hlavně v jiném systému, než je Třetí říše, již (a svého vůdce) si absolutně zbožštili, jiní do poslední chvíle sloužili nesmyslnému systému, ve který mnohdy ani nevěřili, ale v jeho jménu se dopouštěli nepochopitelných krutostí. Těžko říci, proč – snad ze strachu, zbabělosti nebo pouze proto, že byli do morku kosti důkladnými německými úředními šimly, kteří neuměli přemýšlet vlastní hlavou a pouze poslouchali a slepě plnili rozkazy, byť by byly sebe nesmyslnější. Někteří jiní se naproti tomu snažili aspoň zachraňovat životy svých spoluobčanů… a našly se samozřejmě i krysy opouštějící potápějící se loď, které byly ochotné udělat cokoli, aby si zachránily kůži a eventuálně i naloupený majetek.

Vidíme pestrý kaleidoskop postav, chvílemi úplně bezvýznamné berlínské nováky a vzápětí po nich osobnosti známé nám ze stránek učebnic dějepisu. Faktem je, že jména mnohých z těch tehdy velmi mocných nám už mnoho nebo dokonce vůbec nic neřeknou. Aby si člověk film dokonale vychutnal, měl by před jeho shlédnutím vědět něco o historii druhé světové války a mocenském a politickém systému Třetí říše. Jelikož se ve filmu někdy pouze mihnou, jindy sehrají významnější roli ti, kteří po zásluze skončili před tribunálem v Norimberku, nebylo by určitě na škodu si před (třeba i opětovným) shlédnutím filmu přečíst Norimberský deník doktora G. M. Gilberta (vyšel u nás v češtině v roce 1981) nebo nějakou podobnou knihu, případně se pro „přípravu“ podívat na film Norimberský proces. Plno zdánlivých detailů tak vystoupí do popředí a najednou víme, s kým máme tu mnohdy pochybnou čest.

Norimberský obžalovaný č. 1, říšský maršál Hermann Göring, je dost inteligentní na to, aby pochopil, že válka je definitivně prohraná, takže bez sebemenšího zaváhání hodí přes palubu svého milovaného vůdce i celé Německo a uklidí se do bezpečného západákova v tyrolských Alpách, kde nakonec (což již ve filmu není) usoudí, že v takto nejisté situaci je nejspíš nejjistější místo americké zajetí. Šéf SS, jehož heslem bylo „mou ctí je věrnost“ se bez mrknutí oka pokouší za Hitlerovými zády vyjednávat s anglo-americkými spojenci (a jak všichni víme, úspěšný moc nebyl, takže nakonec raději zvolil kapsli s kyanidem). Ministr zbrojní výroby Albert Speer (původním povoláním architekt, kterému možná i proto nesmyslné ničení budov vadí) se marně snaží přesvědčit Hitlera, že taktika ARLZ (tzv. „spálená země“) je šílenstvím, které má na svědomí zbytečná úmrtí civilistů – a nakonec svůj boj s větrnými mlýny vzdává a Berlín opouští.

Generálové jsou si dávno vědomi toho, že válku není možné vyhrát za žádných okolností, že vůdce vydává nesmyslné rozkazy a posunuje na mapě neexistujícími armádami, přesto se nikdo neodváží cokoli namítat nebo dokonce navrhnout jediné racionální řešení – kapitulaci. Je zajímavé sledovat, že (snad s výjimkou psovsky oddaného polního maršála Wilhelma Keitela) většina vysokých důstojníků svým vrchním velitelem vlastně pohrdá. Věta jednoho z nich k mladšímu kolegovi „Co byste po něm chtěli, vždyť je to abstinent, nekuřák a ještě ke všemu vegetarián.“ opravdu utkví v paměti, stejně jako zcela spontánní reakce důstojnického osazenstva bunkru na zprávu o vůdcově smrti – žádná minuta ticha či cokoli podobné, ale úlevné zapálení si cigarety, které bylo za Hitlerova života v jeho okolí zcela nepřípustné. I Eva Braunová chodila spolu s Traudl a dalšími děvčaty v přestávkách mezi nálety a při přerušení dělostřelecké palby kouřit do zahrady říšského kancléřství, případně jak školačky potají kouřily ve sklepě bunkru u generátoru.

Tyto žánrové obrázky ze života těch, co v době pádu Třetí říše stáli na samém vrcholu moci nebo byli Hitlerovi jinak velmi blízcí a proto s ním zůstali v bunkru až do hořkého konce, se mísí se střihy do života obyčejných obyvatel Berlína v situacích, kdy mocenské struktury, zabezpečující běžný chod společnosti, dávno neexistují, zhroutilo se zásobování i lékařská péče, ale přesto je město stále plné fanatiků, co chtějí položit život za svého Adolfa, případně robotických byrokratů, kteří strojově přesně plní šílené rozkazy. Vidíme tak desetileté děti, které dobrovolně volí hrdinskou smrt na barikádách, i jejich staré rodiče a prarodiče, kteří už víru ztratili a marně se snaží své potomky ochránit před vlastní hloupostí. Zmrzačení váleční veteráni a nemocní starci, kteří mají války dávno po krk, jsou pod hrozbou smrti hnáni do předem prohraného boje. Hitler vyznamenává za statečnost dětské hrdiny, zatímco možná v té stejné době poslušní vykonavatelé rozkazů věší na kandelábry jejich dědy za to, že bojovat nemohou a nechtějí, což už nechápe ani příslušník SS. Jako důstojník jeví alespoň základní tendenci rozlišovat mezi vojáky a civilisty a svědomí lékaře mu velí ošetřovat nemocné a raněné i za situace, kdy již pro ně mnoho udělat nemůže, protože dávno došly léky, obvazy i anestézie. Tuto (mimochodem rovněž velmi dobře zahranou) postavu asi také mnozí jen tak nezapomenou, stejně jako dalšího výrazného hrdinu z berlínských ulic, dvanáctiletého hitlerjunge Petera Kranze, který přece jen v hodině dvanácté – stejně jako již zmiňovaná Traudl – nakonec prohlédne. Nebudu zde provokovat nápady, které se při návštěvě kina vtíraly na mysl nejen mně, tedy která že dnes tak významná osobnost mohla tehdy prožít něco velmi podobného. A zelení už vědí…

Vrcholnými scénami filmu jsou samozřejmě ty, které se odehrávají v bunkru. Skvělá kamera i vynikající hudba v nich ještě dokreslují a zdůrazňují tísnivou depresivní atmosféru neodvratné katastrofy. I z obrázků naprosto běžných a nikterak dramatických situací života v něm čiší beznaděj, ačkoli život uvnitř je v kontrastu s poměry v obleženém a rozstříleném Berlíně stále nevídaným luxusem a mocní Třetí říše i se svými pomocníky tudíž žijí pořád v jistém skleníku, ve své zlaté kleci.

U Adolfa Hitlera se střídají chvíle, ve kterých zjevně neví, která bije, s okamžiky, kdy si naprosto jasně uvědomuje skutečnost. Vtírá se otázka, jakými nemocemi kromě toho parkinsona vlastně trpěl: paranoia?... maniodepresivita?... alzenheimer?... nebo snad všechno dohromady? V jednu chvíli vydává rozkazy pro dávno poražené a zajaté jednotky nebo s veškerou výmluvností, které je ještě schopen, přesvědčuje své okolí i sebe samotného, že určitě přijde nějaký zázrak, který situaci zvrátí o 180°, zatímco o něco později či následující den připouští, že Německo je poraženo, kapitulace je nevyhnutelná a dokonce i – jsou-li paměti paní Jungové v tomto bodě přesné – v jeden okamžik naprosto realisticky prozíravě konstatuje „za pár dní mě bude celý svět nenávidět“.

Asi každý, kdo film viděl, bude souhlasit s tvrzením, že slabší povahy budou možná ještě několik dní strašit noční můry, ve kterých Martha Goebbelsová (naprosto skvěle ztvárněná Juliane Kőhler) tráví svých šest dětí. Já osobně jsem ale ještě obludnějšími antihrdiny shledala všechny ty okolo, kteří nebyli ani z desetiny takovými fanatiky a přesto se nějakým trikem, podvodem či jakkoli jinak nepokusili té bláznivé ženštině v jejím zločinu zabránit… Pročpak asi? Báli se tak moc o vlastní krk a nebo jim už bylo úplně všechno – tedy včetně těch šesti životů – naprosto jedno?

Podobné otázky před nás klade téměř každá druhá scéna filmu – a pokud se náhodou někdo začne zabývat tím, jak by se v té či oné situaci na místě toho nebo tamtoho zachoval sám, ručím mu za to, že přinejmenším jednu následující noc příliš klidnou mít nebude. Proto má Pád Třetí říše nespornou hodnotu nejen jako velmi věrná historická rekonstrukce relativně nedávné (a přesto plno lidí stále provokující a fascinující) minulosti.

A jen tak na okraj – není snad třeba příliš rozpitvávat, že verze v českém dabingu naprostou většinu atmosféry filmu totálně zabije. Ať se vám němčina jako jazyk hnusí sebevíc, tady to bez ní jednoduše nejde – stejně jako by bylo lze těžko zkousnout Prodanou nevěstu či Jenůfu zpívanou japonsky a k tomu herci v tradičních maskách divadla kabuki.

Ať už sháníte na poslední chvíli originální dárek nebo chcete o vánocích či k Novému roku jen něčím potěšit sebe, tak bych řekla – máte-li v oblibě kvalitní díla, byť i více či méně provokující, u kterých si proto jeden moc neodpočine – že Pád Třetí říše není vůbec špatný tip.

Pád třetí říše (originál Der Untergang, v americké verzi The Downfall)

Německo / Itálie / Rakousko, 2004, 150 min

Režie: Oliver Hirschbiegel
Hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara, Corinna Harfouch, Juliane Köhler, Ulrich Matthes, Heino Ferch, Christian Berkel, Thomas Kretschmann, Christian Redl, Otto Götz , Dietrich Hollinderbäumer, Anna Thalbach, Fabian Busch