DRBY: k čemu jsou redaktoři?

Londýnské The Sunday Times provedly zajímavý aprílový žertík a zároveň studii stavu současného nakladatelského světa. Dvěma desítkám agentů zaslali jako práci začínajících autorů úvodní  kapitoly dvou románů, které v roce 1970 získaly Bookers Prize. První z nich byla ukázka z románu Holiday Steva Middletona a druhá z In A Free State Sira V. S. Naipaula, který v roce 2001 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Výsledek byl dost smutný - pouze jedna z odpovědí byla kladná, ostatní zamítavé. Steve Middleton to komentoval slovy, že není překvapen - k poznání, že se jedná o dobrý text, je třeba jistou dávku talentu, a ten nyní chybí. Lidé jsou. Pod tlakem všech dalších forem zábavního průmyslu, ztrácejí lidé schopnost vnímat kvality literatury a jen málokdo to dokáže vnímat.

(podle článku Lawrence Van Geldera Rejected by Publishers v The New York Times) 

Myslím si, že tento aprílový žertík spíše ukázal, jak se kvalitní literatura stává z pohledu nakladatelů stále více okrajovou záležitostí. Kultura se postupně stala produktem řídícím se pravidly tržní ekonomiky, návratnost investice je rozhodujícím měřítkem i pro tuto oblast lidského konání. Není to ale žádná novinka. Ve středověku mnozí géniové hudby, literatury i výtvarných umění (a ostatně i fyzikové a další vědci) žili z podpory mecenášů, protože prodejem své tvorby a talentu na volném trhu si dokázali zpravidla zajistit jen základní obživu.

Dnes je situace mnohem drastičtější. Umělci sice neumírají hlady v nevytopených sklepních bytech, dokáží si najít alternativní způsob financování svých životních potřeb, ale ti, kteří se drží štětce nebo klávesnice počítače čtyřiadvacet hodin třistapětašedesát dní v roce, se musejí hodně ohánět, aby rodinu uživili. Agenti pak kopají v dresu nakladatelů - a ti zas nosí trička s nápisem ZISK, a je zcela jedno, v jakém jazyce je napsaný.

Je to celkem dobře vidět také u nás a v naší SFFH. Nakladatelství, která jsou orientována na tvorbu zisku (a to jsou všechna, která patří do velkých impérií či mají jiné korporátní vlastníky), si pečlivě vybírají ze světových bestsellerů nebo sahají po dílech, u nás oblíbených a tedy majících šanci na slušné objemy prodejů. Kvalitní literaturu a prosívání písku nechávají na malých nakladatelstvích, a nechávají to na nich s naprosto klidným rozmyslem. Vždyť tato malá nakladatelství nemají dostatečnou distribuční síť a jméno u potenciálních zákazníků - mudlů. Stačí pak autorovi nabídnout standardní smlouvu a dobrý pocit z nákladu několikrát převyšující běžnou tiráž v oboru, aby dotyčný obvykle bez rozpaků přesedl na bezpochyby většího a silnějšího koně.

Samozřejmě tu jsou výjimky - tituly, řady a autoři, zůstávající u menších nakladatelství. Nejvýraznějším zástupcem těchto bílých vran je Terry Pratchett a Zeměplocha, s jejímiž díly se můžete pravidelně setkat i v supermarketech, je tu Jiří Kulhánek, postupně se do této velmi nepočetné skupinky zařadil také China Miéville a na hranici je ještě několik dalších jmen. Ale malá nakladatelství nemají za sebou dostatečnou kapitálovou sílu a především tržní zázemí, aby mohly splnit finanční podmínky autorů, kteří na angloamerickém trhu patří do první ligy jak kvalitou, tak cenou.

Vůbec agenti jsou kapitolou sami pro sebe. Jejich příjem je odvozen od prodaných licencí, a jejich zájmem je okamžitý výdělek, nikoliv dlouhodobý příjem. To třeba je osud knih Philipa K. Dicka - agent prodal práva na různé knihy jak nakladatelství Laser-books, tak Argo, aniž ho zajímalo, zda český trh je schopen absorbovat tolik titulů naráz. Ale on měl prodáno - a tedy vyděláno. Za rok jim přece nabídne jiného autora...