EPILOG: HLUBINA BEZPEČNOSTI

1.

Hana Rezková si řekla, že má Pražského hradu (kde si jejího partnera Herwiga vskutku cenili jako jednoho ze strůjců Záchrany lidstva) i věčných oslav, už dost. Mohlo by to být hezké zase někde jinde, třeba u rybníka se siluetou starého hradu odrážející se ve vodě. Míla pak může přijet za ní, až se nabaží své slávy. Nebo se může vrátit sama. Žádný problém.

Petra kdysi odešla na jih na Českou Sibiř. Snad ji najde, už se nebojí cestovat sama. Koupila si lístek až do Tábora, poprvé po dlouhé době platila penězi. Na nová Eura si všichni rychle zvykli. Vlak jel pomalu a vytrvale, stavěl na každé zastávce. Hana vystoupila v Sudoměřicích. Žlutá turistická značka jí rozsvítila paměť.

"Starý Zámek, jak jsem jen mohla zapomenout?" kroutila hlavou a zvolna šla lesní silničkou, vonící travou, jahodami a rozpálenou smůlou.

Na jedné pasece ji vylekal houbař s bílými vlasy a elegantním bílým knírkem. Vztekle kopal do nějaké houby. Splést si muchomůrku šedivou s muchomůrkou bílou, to by bylo opravdu, ale opravdu hluboké nedorozumění. Ta podoba s umučeným premiérem! To dělají ty brýle. Nejspíš zde v lese sbírá houby nějaký jeho dvojník, pomyslela si Hana.

Vyšla z lesa a zastavila se. Zlákal ji pohled na malebnou zříceninu hradu. Vyšplhala na polorozbořenou věž. Vyhlídka stála za tu trochu námahy. Vpravo nad horním rybníkem se na kopečku krčila malebná vesnička, vlevo za dolním rybníkem viděla rozložité budovy statku pod dalším lesem. Les obkružoval celé údolí. Zdálo se jí, jako by to byla dlaň, její vlastní dlaň, ve které drží vodu ona sama místo hráze rybníka. Přitom cítila, jak ji samu objímá rozevřená náruč vzdáleného hrbatícího se horizontu se siluetami kostelíků na vršcích.

Nad mísou kraje se vznášely chomáče bílých mraků. Je tady krásně. Krásná jako kvítka na modranském džbánku, sladká jako střída dalamánku... vzpomněla si, jak jí kdysi Petr v něžných chvílích recitoval Seifertovu básničku o české zemi.

Mezi mraky na jihu proklouzla bachratá nebeská ryba. Vzdálené dunění motorů prozradilo Haně, že nejde o přelud, ale že se tam k zemi snáší mohutná vzducholoď. Probrala se ze zamyšlení, opatrně sešplhala z věže a pustila se rozkvetlou svažující se loukou k hrázi spodního rybníka, za kterou se skrýval starý mlýn.

2.

Zeppelin už klesal k Táboru. Jedině na zdejším letišti bylo v Čechách instalováno záchytné zařízení, u kterého mohl zakotvit. Pražské kotviště pro vzducholodě ve Kbelích generál Hvězda teprve dokončoval.

Motory, upravené z bývalých tankových pohonů, temně hučely. Pohled na malebné historické centrum města byl kouzelný, jako většina pohledů z ptačí perspektivy. Hluboko v údolí se jako slimáčí stopa blýskala lesklá cestička Lužnice, která je vedla na jih k letišti. Pak běžela dál k černajícímu se spáleništi Sezimova Ústí. Pavel se zachvěl a pevněji objal Caroline kolem pasu. Dvojčata se už těšila na pevnou zem. Držela se rukama zábradlí a netrpělivě poskakovala.

Pavel se dotkl náprsní kapsy, kde měl uschovaný dopis a dvě zpáteční letenky do Washingtonu. Nejdříve musí splnit slib, který dal Karlovi Košínskému v Green Banku, a doručit je adresátům - Havel, nehavel. Borotín má přednost před Hradem. Ale pak ho čekají diplomatické povinnosti v Praze. A až úplně nakonec může hledat své blízké, které kdysi tak ve spěchu opustil. Jestli nedostali žádný z jeho dopisů, mohou si myslet, že je už dávno mrtvý...

Znovu se zachvěl. Krásná jako kvítka na modranském džbánku, trpká, trpká, jako vlastní vina... plynula mu hlavou ozvěna dávné vzpomínky.

3.

Na statku u Váňů se zatím zastavil mladý rozložitý chasník, k němuž se začala lísat Jiskra. Očichávala mu ruce, pak mu je opatrně olízla. Ferda Mrázek ji poplácal po hlavě. Zavolal na Petru rozvěšující bavlněné plenky na šňůru: "Panímámo, nemáte pro mě nějakou práci? Možu

dělat i jen za stravu a za bydlení! Znám taky spoustu věcí ze světa, už jsem toho zchodil. I na moři jsem byl!"

Petra se na něj podívala. "Tak pote!" zavolala. Nalila neznámému a jistě žíznivému poutníkovi do čiré sklenice čerstvou studniční vodu z malovaného džbánu, který si v mládí přivezla babička Váňová ze Slovácka.

"Napijte se," nabídla Ferdovi. Přestalo ji bavit starat se jen o cizí děti.

4.

Už ani tak nezáleželo na tom, že se ten večer, v pondělí 25. června roku 3, vrátila elektřina. Bylo 21.19 světového času, přesnější určení se podařilo rekonstruovat až při obnovení spojení s Voyagery a fenomenálním Pioneerem 10. Stometrová anténa v Green Banku byla připravena.

Hluboko do středních zeměpisných šířek se rozvinuly záclony mohutných polárních září z uvolněných slunečních elektronů. Nad Zemí zaduněly opět hromy.

Pan Košínský spustil svoji milovanou turbínu a zkusmo rozsvítil žárlivě opatrované žárovkové svítidlo na předním štítu mlýna. V klidné hladině rybníka se odráželo teplé žluté světlo jako v reflektoru, obráceném ke hvězdnaté noční obloze.

Panečku, taková elektřina, to je něco! Všechno začíná znovu. Jenom se to tentokrát bude muset vzít za správný

KONEC.

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě děkuji třem Mlokům:
Ondřeji Astonovi Neffovi,
Josefu Pecinovskému
a Františku Mrožovi Novotnému,
kteří mi poskytli mnoho cenných rad,
z nichž jsem většinu využil.

Aston je současně adresátem díků nejsilnějších.
Nejenže mi dovolil použít svého námětu,
ale od roku 1997 mi umožňuje publikovat
ve svém fenomenálním internetovém deníku
Neviditelný pes (neviditelnypes.cz).

Dík patří také
Jiřímu Grygarovi,
jenž laskavě shlédl parafrázi citace ze své knihy
a potvrdil, že je OK.
Za popis všech astronomických jevů
jsem však odpověden toliko já.

Jiří Grygar si zasluhuje ještě jeden speciální dík:
On to byl, kdo dal před lety mým písmenkům možnost
předvést se čtenářům, když doporučil mé fejetony
k publikaci na stránkách legendárního Téčka.

S poděkováním nesmím zapomenout ani na
Jiřího Duška
z Instantních astronomických novin
(www.ian.cz),
jenž mi schválil psaní velkých písmen
u Slunce a Měsíce.

Dále děkuji pravidelnému čtvrtečnímu osazenstvu
literární vinárny ve sci-fi knihkupectví Krakatit
v Jungmannově ulici v Praze, které vždy jevilo
živý zájem o postup prací na mém textu.

Hlavně však děkuji všem příbuzným, přátelům,
známým i zcela neznámým lidem,
z jejichž skutečných příběhů
jsem vybral autentické sekvence,
znovu je volně spojil
a ve značně pozměněné podobě použil.
Doufám, že pokud se poznají,
nedojde na temnou věštbu synka Honzy,
který mi krom svých připomínek poskytl i varování:

"Rozbijou ti hubu!"

Za návrhy týkající se vybavení
nezbytného k přežití v době Elektrické smrti
děkuji dcerce Tereze.

Zcela mimořádné díky patří
mému dlouholetému prvnímu redaktorovi,
totiž mé ženě Ivaně,
která revidovala celý text
a zbavila ho nejhorších stylistických i logických chyb.

Tímto se též omlouvám
celé své rodině,
již jsem tak často bezohledně zanedbával,
když jsem se nořil do temného světa
Blackoutu.

Psáno v Praze na Lužinách, září 1998 - červenec 1999
soudobého letopočtu.

***

Další díky ze srpna 2010:

Dcerce Terce děkuji za návrh obálky, který nebyl před deseti lety použit.
Můžete si ho prohlédnout až nyní, v úvodu každé části.

Kolegovi Láďovi Roušalovi děkuji za vyhledání původního textu v elektronické verzi.

TBB, čtenáři/ce první části,
děkuji za upozornění ohledně chybného tvaru slova ližiny (opraveno z původního "lyžiny").
Na základě je(jí)ho komentáře jsem text před jeho dalším vydáním ještě jednou dokonce i přečetl
a korigoval, včetně drobných stylistických úprav.

Proto se jedná o druhé vydání původního textu.

Základní díky si pak zaslouží zejména:

SARDEN,
jeho šéfredaktor Jan Pechy Pechanec,
i otec listu Petr Pagi Holan, dosavadní Pechyho třetí ruka,
kteří projekt tohoto internetového vydání Blackoutu přijali za svůj
právě v této technicky - i jinak - zajímavé době,
kdy tento časopis přechází do další fáze svého života a vymaňuje se
z inkubátoru Neviditelného psa...

***

Při psaní a přepisování této knihy nebylo zraněno žádné zvíře.
Testováno na rodině a přátelích.
Vytvořeno za prokazatelného působení pozitivních sil.

Přepisováno v Praze na Lužinách, prosinec 2009 – srpen 2010 soudobého letopočtu.

Jan Šaman Kovanic

Vydal: Sarden, www.sarden.cz, 2010

○