Článek je starý 15 let a vychází z pravidel tehdejší doby, proto vás prosíme o trochu nadhledu při vkládání vašich diskuzních příspěvků.

Jazyk naší fantastiky (9. část)

Slíbila jsem, že napíšu také něco o nových Pravidlech českého pravopisu. Mám sice za to, že mě nezávaznost změn tohoto slibu zprošťuje, pokládám však za vhodné zdůraznit dvě věci:

       1. Nezávaznost Pravidel se týká pouze změn. Nelze ji vykládat tak, že si každý může vymyslit vlastní pravopis. (S tímhle - radostně vysloveným - názorem jsem se už setkala!) Kdo nepřijme změny, musí zachovávat dřívější normu.

       2. Já zůstávám u tradičnějšího pravopisu (a výslovnosti!), protože změny vycházejí vstříc nevzdělaným lidem, tj. dále vulgarizují jazyk. Přijímám jen návrat k balonu, balkonu..., protože na délky jsem si během jejich pětatřicetileté závaznosti nestačila zvyknout.

       (Bude-li zájem, samozřejmě slib dodržím a o pravopisných /a také tvaroslovných a výslovnostních/ změnách napíšu.)

       Tvoření slov je nezbytná složka obohacování slovní zásoby jazyka. Jazyk se ovšem obohacuje i přejímáním slov z jiných jazyků, změnami ve významech slov, tvořením sousloví, v nedávné době i tvořením iniciálových a zkratkových slov (Čedok...), ale se vznikem nových předmětů a jevů se obvykle probudí jazyková tvořivost a vznikají docela nová slova. Některá anonymně, některá mají autory všeobecně známé (např. J. S. Presl - české botanické názvosloví).

       Tvoření slov má pravidla a jejich porušování znešvařuje jazyk. Nejpřirozenější je tvorba odvozováním z běžných slovních základů nebo z celých slov příponami a předponami (obrazový - obrazovka, vodit - vodítko...). Tvorba skládáním slovních základů nebo celých slov by se měla omezit jen na nutné případy (novořeč) a neměla by připouštět hybridy složené z jednoho slova českého a z jednoho cizího (např. autoopravna, která se bohužel vžila). /’Bohužel’ je krásný příklad na tvoření ze dvou celých slov; lze říci i ’žel Bohu’./

       Zdá se, že se v posledních desetiletích (správně tvořené složené slovo) oslabil u nás jazykový cit. Jinak by se nemohly prodávat makotvarohové záviny ani kávočokoládové řezy. Když už někdo potřebuje jednoslovené označení (místo závin s tvarohem a mákem, řezy s náplní kávovou a čokoládovou), musí si uvědomit základní tvary slov, která má spojit, tj. makový + tvarohový = makovotvarohový, kávový + čokoládový = kávovočokoládový. (Červenobílý je spr., ze slov červený a bílý. To byl zřejmě vzor pro potravinářské označení, ale chybně vyložený.)

       Hlavní zásada tedy je: Vědět, z jakého tvaru tvořím a jaký má mít nové slovo význam.

       V textech např. stále čtu slovo podrost místo porost. (Dokonce mi kdysi můj správný porost redaktorka opravila na chybný podrost.) Předpona pod- je tu nesmyslná, protože křoví (tráva...) porůstá půdu, ale neroste pod ni.

       Chybně tvořené složené podstatné jméno jsem našla jen v jedné povídce: pěchodráha. Ve významu cesta pro pěší (dráha pro pěší), slovo však navozuje jiný význam, jako by šlo o pěchování: pěchovací dráha. Ale i tak je špatně utvořeno, protože pěchování není přídavné jméno (spr. např. rychlodráha) ani číslovka (spr. např. trojdráha). Příd. jména měkká nejsou prvním členem složených slov, chybně by bylo i pěšodráha. (Stejně chybně jako třeba ’jarňosklizeň’.)

       Také chybně tvořené příslovce jsem si vypsala jen jedno: bezhlesně. Příslovce se odvozují od přídavných jmen, tj.: bezhlesý - bezhlese.

       Z cizích slov tvoříme přídavná jména příponou -ový: radiový (radium), silonový (silon) nebo -ný, -ní: radiační (radiace). Nikoliv -atý. Přesto čtu velmi často slovo blonďatý, a to i v textech, které jinak mají dobrou jazykovou úroveň. Zdá-li se někomu české slovo světlovlasý (plavovlasý) příliš dlouhé, může je nahradit správným - nesklonným - francouzským slovem blond, případně obměnit větu a napsat blondýn (lidově blonďák, to raději ne), blondýna /-nka/. (Slovo blonďatá mi zní přímo odpudivě; někomu zní možná mile, ale stejně je to chyba.)

       Další slovo, které nepříjemně trčí z textu (i nepříliš dobrého) je složenina měkkosrdcatý: „Kterýkoli (spr. žádný) z mých bratrů... by bojišti nevěnoval nejmenší (spr. ani sebemenší) pozornost. Jenže já se stal nějak měkkosrdcatým.“ - Přídavné jméno od slova srdce je srdeční (srdečný), nikoliv srdcatý (jako: slunce - sluneční, nikoliv sluncatý). Také „dobrosrdečný“...

       U sloves je třeba dávat pozor na předpony. Např. jsem nejednou četla, že na někoho nevyzbylo. Spr. nezbylo, předpona vy- je nadbytečná.

       Slovesa tvořená z cizích slov mají příponu -ovat (dirigovat, proklamovat, režírovat...), a to bez lišení vidu. Případné zdůraznění dokonavosti se získá předponou (zrežírovat...). Proto také jauntovat, dokonavě třeba odjauntovat. Jauntnout je nesprávný tvar (jako by bylo informnout, absolvnout...); zní nadto lidově (jako vnímnout, líbnout). Správně je v textu utvořeno slovo jauntovací (od infinitivu jauntovat).

       Slovesné přídavné jméno přicházící je patrně už správně, ač je vnímám jako „hrubou“ chybu. Tvoří se od přechodníku přítomného a ten od 3. osoby množného čísla. Dosud bylo správně pouze oni přicházeji, a tedy přicházejíc - přicházející. Teď je dovoleno oni sází, přichází... (Brrr.)

       A ještě radu: Pokud si nejste jisti (a nové slovo nepotřebujete nutně), zůstaňte při starém.

       Příště slovakismy a jiné -ismy (nově i -izmy) v češtině.

Ludmila Freiová

(převzato z IK 11-12/1993 a Sardenu 28. března 2002)

Předchozí díl naleznete zde.