Jazyk naší fantastiky (1. část)

Nová Pravidla českého pravopisu vyvolala nejen bouři protestů, ale také zvýšený zájem o jazyk. Slýchám teď kolem sebe(v čekárnách, v autobusech...) daleko spisovnější vyjadřování než ještě před rokem - a to je asi jejich jediný pozitivní přínos (kromě finančního přínosu nakladatelství Pansofia). Protože jinak byla vydána zbytečně. Tvaroslovné novinky (ve skloňování a v časování) se tu ponechávají vedle dřívějších tvarů (obojí spisovné - dublety) a zásadní změny v pravopisu cizích slov u nás zdomácnělých byly vlastně vzaty zpět. Polovičatě, ale přece. Jako nedílná součást Pravidel vyšel tzv. Dodatek k Pravidlům českého pravopisu, který v podstatě dává za pravdu kritikům. Nový pravopis sice platí jako správný, zároveň jsou však uznány za správné i jeho dřívější zásady. Vzniklo tím velké množství dublet, mezi nimiž si pisatel (mluvčí - jde i o pravidla výslovnosti) vybere podle vlastního uvážení; rozdíly v pravopisu a výslovnosti jsou záležitostí stylistickou, aspoň zatím. Doufám, že většina občanů odvrhne „diskuzi“, „renezanci“ a další negramotnosti a že zvýšený zájem o jazyk potrvá, zejména u těch,kteří se jím odborně zabývají. Z toho plyne i moje naděje, že promne četba (knih, novin) přestane být utrpením. Věřte, že v posledních letech mě čeština (nebo spíš „čeština“) mnoha jazykových projevů, zvlášť překladů, doslova bolí.

Už dlouho sním o textu bez chyb a skoro se zdá, že je to sen nesplnitelný. Po desetiletí čeština skomírá, a místo aby se teď konečně vzchopila, její úbytě pokračují. Totálně. Rozhlas, televize, noviny, časopisy, knihy... chyby, chyby, chyby.

Víc než jinde mě ty chyby trápí v textech scifistických, jak v původní tvorbě tak v překladech. (Před tak není čárka, vztah je slučovací.) A abych aspoň trochu přispěla k nápravě, odhodlala jsem se (na radu kolegy Adamoviče) napsat pro fany několik statí o jazyce.

A hned musím předeslat (bohužel) jedno upozornění: Vznesete-li (oprávněné!) námitky, že mnohé z toho, co označuji za chyby, mám ve svých dílech, pak vězte, že - až na pár světlých výjimek - mi redaktoři (?), přepisovači (?), tiskaři (?), korektoři (?) sem tam text „upravili“, tj. nadělali chyby.

Nejdřív několik obecných poznámek. Když lidé začnou hromadně říkat (psát) něco špatně, lingvisté to po čase kodifikují a dosavadní chyby se stávají normou. Někdy to nevadí (například v pravopisu), občas je tím jazyk obohacen, často naopak ochuzen. A některé chyby zůstávají chybami (zejména tvaroslovné, například tvar „dvoumi“ bude patrně stále chyba). Při posuzování novotvarů (skoro bych napsala nádorů) slovotvorných jsou jazykovědci značně benevolentnější a mám neblahé tušení, že brzy budou prohlášena za správná i slova jako upřednostnit, vydodat nebo stanicovat. Brr. (Před spojkou nebo zde není čárka, vztah je slučovací, nikoliv vylučovací.)

Ježto později už o tom nebude řeč, uvedu několik příkladů, jak je jazyk ochuzován. Tak se například téměř nevnímá rozdíl mezi slovesy pronajmout (něco někomu) a najmout (si něco od někoho). Zatím je sice chyba ta slovesa nelišit, ale co nejdřív se z nich patrně stanou synonyma a po čase jedno zanikne.Běžně (chybně) se neliší spojení dát si něco udělat (tj.zařídit, aby..., např. dát si ušít...) a nechat si něco udělat (tj. dopustit, aby..., např. nechat si namluvit...). Nebo: Slovo pár jako nesklonná číslovka má dosud charakter lidový, tj. nespisovný. Přesto stále častěji čtu s pár kamarády, před pár hodinami, v pár obchodech... Číslovka několik jako by se ztrácela.

V posledních letech se rozmáhá také zvláštní zkratkové vyjadřování, které lze pochopit jen z kontextu (ze situace). Je chybné a spojuje dva opačné významy. Například: Chceš poradit? V lidovém jazyce se to chápe jako Potřebuješ radu? Jenže... Gramatický význam té otázky je opačný; i když je neúplná, gramaticky znamená (ostatně i logicky): Máme tu problém. Poradíš nám? Chceš nám poradit? Další příklady: Chceš půjčit noviny? Odpověď by měla mít formu otázky: Komu? Leč bývá: Ano. Tj. Chci si vypůjčit noviny. A dva příklady ze scifistického textu: ...nepotřeboval nic vysvětlovat, už věděl všechno. - Pro všechny nové autory, kteří chtějí analyzovat svoji tvorbu...(Spr. ...chtějí, aby jejich tvorba byla analyzována. Nebo... si chtějí dát analyzovat tvorbu...)

Největším kamenem úrazu je tvarosloví. Potom interpunkce a stylistika. Ale začněme od začátku, první částí gramatiky. Pravopisem.

Pravopis je čirá konvence, a nebýt historie, klidně bychom mohli psát chibi místo chyby. Vipadalo bi to divně, ale časem bichom si zvikli (*). (Moji rodiče si museli zvyknout, že slovo osyka se píše osika; já jsem si musela zvyknout na sirup místo syrupu; mnozí z vás si (asi neradi) zvykali na prezidenta místo presidenta...) A protože se chystají pravopisné změny (velká písmena, délky samohlásek, s-z...), není proč věnovat pravopisu moc místa. Ostatně kdo neví, může jednoduše nahlédnout do Pravidel. A nahlíží. Neboť pravopisné chyby jsou velmi řídké.

Tedy jen pár drobností:

1. Při skloňování cizích vlastních jmen vznikají občas i problémy pravopisné (nejen tvaroslovné). Například od osobních jmen zakončených na -e se tato samohláska při skloňování odsouvá (ať už se v 1. pádě vyslovuje, nebo ne), tj.: Dante, Danta, Dantovi... a také Dantův, dantovský...; Verne, Verna, Vernovi..., Vernův, vernovský..., Altomare, Altomara, Altomarovi, Altomarův... Nová Pravidla pravopisu dovolují i tvary „Danteho, Dantemu...“
2. Jména končící na -ca, -co, -c (vyslovováno -ka, -ko, -k) mění při skloňování -c- v -k-: Petrarca, Petrarky, Petrarkovi, Petrarkův, petrarkovský...; Franco, Franka, Frankovi, Frankův, frankovský...; Isaac, Isaaka, Isaakovi, Isaakův, isaakovský... Nová Pravidla dovolují i tvary „Petrarcy, Petrarcovi...“
3. Občas čtu sloveso přijdu, přijdeš... s dlouhým í. Tvary příjdu... jsou chybné.

Tolik k pravopisu.
Na shledanou při tvarosloví.

Ludmila Freiová

(převzato z Interkomu 12-13/1992)

(*) neodolal jsem takové nahrávce na smeč a větu upravil; paní Freiová to samozřejmě v originále měla správně - Pagi