P. Smatlak 25.8.2017 23:55

AAAA

Nastavovanou kaši už skoro nikdo nevaří a nebo jí už neznají.A takovách a podobných jídel je tu spoustu ale nejsou in takže se o nich nepíše i když ne v podstatě ale i fakticky většina lidí májí ta jídla rádi ale bojí se to říci aby nebyli mimo oficiální propagandu..Dneska samé bez tuku a bez šlehačky a nebo bez lepku a libové a hlavně kuřata nebo panenka ,na polévce je mastné oko něco jako zločin a to bohužel i u Polreicha i když by tento pán co umí vařit měl vědět,že tuk je nositelem chuti.A CO TAKHLE ŠOULET NEBO BÁC A JE TOHO CO JE CHUTNÉ ALE NESMÍ SE TO PŘEHÁNĚT S MNOŽSTVÍM A KOLIK TOHO SNÍME A TO JE to základní.a HLAVNĚ SE PŘIZPŮSOBIT PHYBU A VÝDEJI KALORIÍ.JINAK JE VŠE ZDRAVÉ a i ta zelenina ,když se to přehání je škodlivá a to hlavně v syrovém stavu,nebo jsme snad dobytek?A jinak je to hezké jak to bylo napsáno.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

V. Glover 25.8.2017 23:47

To bylo krásný Sharko

opravdu krásný. Já jsem ve dvanácti letech měla první lekci vaření ve škole, dělali jsme bramborovou polévku,ten den jsem přišla domů nadšená. Mami mami vařila jsem bramborovou polévku! A mamka pravila, že mi ukáže jak to dělá ona, protože jsem jí to hned chtěla předvést a od té doby jsem pro nás pravidelně vařila, pekla, obzvlášť o weekendech. Mamce to muselo hodně pomoct asi, že mě to v kuchyni tak bavilo, byla sama se mnou a ségrou.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 25.8.2017 17:27

Sharko, to je moc hezké zavzpomínání

taková vlnovka života - dcerunka uvaří sama, aby potěšíla maminku. Maminka ocení a dcerku potěší(tomu ale předchází úžasně popsaná groteska). Pak roky svorně vaří matka s dcerou a nakonec trochu smutný "rozchod od společného sporáku", kdy jde každá k tomu svému. Moc hezky se to četlo !

Já se nepamatuji, jestli jsem někdy v dětství nědo uvařila "pro rodinu". Asi ne. Ale v pražském bytě jsme měli maličkou, přesto jsme se tam s bratrem k mamince kvartýrovali při vaření (a maminka nám dokonce při vaření pomáhala se školními úkoly). Takže mě myslím ani maminka k vaření "nehonila", nebylo tam na to místo. Nejvíce - jak v Praze, tak pak na chatě - se pomoc soustředila hlavně na to oškrabáni brambor, zeleniny, dát vařit vodu, míchat jíšku, prosát mouku, přebrat čočku, rozšlehat vajíčko(a třeba jím pak potřít šátečky),na chatě odběhnout uříznout šnitlík, libeček, smíchat cukr se skořicí (na chatě to znamenalo v hmoždíři roztlouci kostky), rozmačkat jahody atd. Prostě takové maličkosti, aby večeře nebo oběd byly rychleji hotové. Takže jsem do manželství vstupovala kuchařsky "neprověřená", jen s teoretickým okoukáním. Ale v dopisech mi maminka ochotně odpovídala na mé dotazy, měla jsem "do výbavy" dvě kuchařka a při návštěvách domova jsem si pak různé nedostatky doplňovala. Vaření (a postpem času i pečení) mě začalo bavit, i proto, že o suroviny nebyla nouze a mužíček uměl moje díla ocenit. A baví mě to dodnes.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Iva 25.8.2017 15:11

Kdy jsem poprvé vařila,

si nevzpomínám. Ale vařit celý oběd jsem musela už ve dvanácti, máti byla zdravotní sestra. No a nevařila ráda, takže se toho ráda střepala. Vařila se víceméně pořád stejná jídla, naučila jsem se uvařit omáčky, polívky, obojí je mi prd platné,protože MHP to než... nejí. Co jsem se nenaučila, to jsou knedlíky, neboť máti byla líná je dělat a vařila je z pytlíku, fuj hnus. Knedle mě naučila tchýně. Taky se doma nepeklo, neboť jsme byli tlusté děti, bodejť ne - ráno v šest snídaně, na svačinu jabko nebo pomeranč, oběd v jídelně a pak až večeře, hladoví jsme byli furt jak čokli a tělo se bránilo ukládáním na horší časy. Jak já nenávidím jabka a pomeranče... Takže péct jsem se musela naučit sama.

Vařit umím, ale hobby to pro mě není.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Dalmi 25.8.2017 14:43

Hezké téma,

chvíli jsem vzpomínala a jo, už vím. Taky jsem chtěla překvapit rodiče, tak jsem udělala rybí filé a cosi jako tatarku. Bylo to dobré, jen tatarka byla taková nějaká hrudkovatá. Pamatuji si překvapení našich a moji následnou pýchu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Malá 25.8.2017 13:53

:-D

Trochu mi utekli slzičky. Má dcera uvařila první jídlo v necelých sedmi letech. Já se musela docela obracet, abychom měly co potřebujeme a dcera byla často sama. Tak jednou jsem přišla v noci a už neměla sílu vařit. Druhý den jsem přišla domů normálně ve dvě a dcera stála ve dveřích se založenýma rukama a ptala se, kde jsem byla tak dlouho, že mi vystydne jídlo. Něco zevnitř podezřele vonělo. To jsem netušila, že moje dcera uvařila úplně sama kompletní druhý chod. Smažené žampiony, hranolky, tatarku. Nakupovat chodila sama dávno, to překvapení nebylo. Hranolky udělala domácí, protože věděla, že ty z krámu já nerada. A totálně mě dorazila domácí tatarkou. Takřka dokonalou. Myslím, že měla asi jedenáct a ovládala většinu jídel, které jsem vařila. I když po tomhle obědě jsem si dávala dlouho pozor, abych nezapomněla navařit))).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Minka 25.8.2017 13:29

U nás

Tak já mám podobnou vzpomínku, muselo mi být míň jak osm let, protože ségra nebyla na světě, naši byli někde večer a já jim chtěla udělat večeři. Z ledničky studený bramborový šišky, ozdobně vyskládat do obrázků na talíře a marmeládou domalovat kroužky a kolečka okolo...podotýkám že u nás se bramborové těsto jedlo vždy na slano a samozřejmě v té ledničce bylo i zelí i maso...a protože se mi to zdálo málo, šla jsem do sklepa pro brambory, v koupelně hučel starý kotel ústředního topení na uhlí, tak jsem si k němu lehla, brambory nacpala do popelníku do horkýho uhelnýho popela a čekala až se upečou :-)no sváteční ubrus se neprostíral...ale vynadáno jsem taky nedostala...máti vaří výborně, ale taky je stará konzerva, nové jídlo se zařazuje na jídelníček tak jednou za dekádu, ale naučila mě základy všeho, vařit, péct i zavařovat..Naštěstí už čtvrt století si vařím sama a pode své chutě, takže na svíčkovou nebo kachnu zaběhnu do patra a když dělám chilli con carne, nějakou indickou nebo italskou specialitu nebo marockou hariru,pozvu ji zase já k sobě. Posledně jsme spolu rolovaly vietnamské letní rolky a byla šikovnější než já, měla je jednu jako druhou...zaplaťpámbu máme každá svoji kuchyni, protože ačkoliv jsme obě tolerantní na společné soužití v jednom baráku, v kuchyni bysme se zabily. I cukroví si pečeme každá svoje a pak vyměňujeme. Jediné co nám jde spolu je čistit houby a vyloupávat ořechy...Babička z matčiny strany výborně pekla, recepty máme schované a stejně se nikdy ani mě, ani mámě ani tetě nepovedlo upéct tak jak pekla ona. Jestli to bylo moukou,droždím, nebo tím že pekla ve starém kachlovém sporáku, prostě její piškot nebo buchty jsou nenapodobitelné...druhá babička zase měla doma tři chlapy, takže tam šlo spíš o kvantitu než kvalitu, na stůl se daly plné mísy a pekáč masa a berte si...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

O. Joklová 25.8.2017 11:43

moc milá vzpomínka sharko

a velice dojemná - jak jsi chtěla aby maminka měla po návratu domů teplou večeři... a ona se k tomu skvěle postavila, když prostřela nejlepší ubrus :-)))))

u sebe si to nějak nepamatuju, ale doopravdy vařit jsem asi začala nejspíš taky až ve vlastní domácnosti, jako řada jiných tady... vařím docela dobře, ale nějak extra mě to nebaví, bohužel... a teda nejsem zrovna experimentátor, asi vařím furt dokola ty samý ověřený recepty

dobře a ráda vaří Kačka, která začala ve čtrnácti, kdy já jsem lehla a s ochromenou nohou jsem ležela na gauči a vydávala instrukce - a ona vařila... pak už se postupně naučila i sama

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Bytová 25.8.2017 11:39

Sharko,

až jsem se ňák dojala skrzevá ten slavnostní ubrus.

K vaření jsem prvně přičichla s babí, ale ona mě k ničemu nechtěla moc pustit a navíc byla "dle mne" naprosto umanutá ohledně hrnců. "Tohle je hrnec na brambory, kolikrát ti to mám povídat, a tenhle na rejži." A tak mě z kuchyně postupně vypudila. :)

Avšak nedávno jsem se přistihla, že nepříčetně vřeštím na člena domácnosti - "šiši polož to, TOHLE je hrnec na polívku!" :D

• reagovat
• nahlásit příspěvek