V podobě Barči. Nemyslím to tak, že bysme na tom tratili my.

Ale když jsme si Barbuchu "přivlastnili" a odkoupili ji z místního domova důchodců, mysleli jsme, že bude klid. Není. Důchodci se rozdělili na několik táborů. Jeden má Barbuchu rád a stýská se mu po ní, protože: "No to je přece naše Bára, no ona mě měla vždycky moc ráda a dávala mi pacinku, pojď sem Báro, já Tě pohladím!" (mimochodem - pacinku ta chuděra dává stylem, že se na dotyčnýho vůbec nedívá a bere to spíš jako svůj "úkol").

Druhý tábor má Báru taky rád a je dokonce rád, že je Barča u nás, protože připouští, že se u nás má líp.

No - další tábor nemá ráda Barča, a proto jeho příslušníky pokaždý patřičně seřve.

Čtvrtý tábor se Báry bojí nebo ji vůbec nemá rád, a tak si na ni chodí stěžovat, pořád nás okřikujou, ať si ji připnem, načež mamina nedávno ztratila nervy a jedný bábince odpověděla stylem, že ten pes, kterej tak strašně nechutně štěká je jejich Bára, kterou si k tomu sami vychovali svým přístupem a že ji další připomínky nezajímají. Je to boj, kterej nemáme šanci vyhrát, ale co - hlavně, že je Barča spokojená...