J. Jurax 7.10.2020 13:19

No jo, no ... když není nějak blbě a jsem nesvůj, no tak holt jsem nesvůj; ono to přejde a já na to zapomenu. Ale když se v oné době uděje nějaký průser (vybuchne sopka, zastřelí Kennedyho, dcera rozseká auto, umře ujec), tak si to zapamatuju. A hle, důkaz mimosmyslového vnímání či čeho je na světě.

Kráčím-li po ulici, zajisté se na mne zezadu někdo dívá, pokud za mnou někdo jde. Má mne holt v zorném poli. Kráčím-li za koukatelnou dámou, celkem přirozeně ji čumím na prdel spíš než na účes, pokud tento není něčím vyjímečný, protože ji mám v zorném poli, neboť nekoukám do oblak, nýbrž na chodník, abych neopackl. A koukatelná dáma obvykle ví, na co asi tak jí heterosexuální muži mohou zezadu čumět; mám za to, že málokterá předpokládá, že na boty ... žádné kouzlo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Plzák 7.10.2020 10:06

Nepochopitelné rozčilování se: když s někým mluvím, očekává se, že se mu budu dívat do obličeje, do očí.

Když jdu za někým, těžko se mu mohu koukat do očí. Musím se proto koukat jinam? Do očí smím, na zadek ne? Není to trochu uhozené? Co já mohu za to, že si postižená váží svého obličeje víc, než své pr#ele?

Ostatně, na tom pozadí může všelijak pracovat, cvičit, držet dietu a tak podobně. Na obličeji, snad výjma šminek, se dělat nedá nic.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

R. Langer 7.10.2020 7:36

Jo jo, je mnoho věcí mezi nebem a zemí...

• reagovat
• nahlásit příspěvek