To je dilema, které koluje veřejným prostorem téměř hamletovsky. Být nebo nebýt? Sedm nebo deset? Ta otázka není hamletovská. Je to otázka odborářská. Speciálně odborářská, nikoli rozpočtová (míněn státní rozpočet), či dokonce matematická proto, že tato specifická skupina prý reprezentantů pracujících a obhájců jejich zájmů, zapomněla počítat. Ty nejzákladnější úkony počtů-ty na prvním stupni ZŠ, čili sčítání, odčítání, násobení, dělení, trojčlenka, procenta a jednoduché rovnice. To stačí. Matematika-ta na 2. stupni ZŠ, kde se přidají rovnice o více neznámých a úvod do matematiky tzv. vyšší, ta ale v jednání odborářů se členy vlády nebude potřeba. Stačí sčítání, odčítání, násobení a dělení.

Všechna relevantní čísla budou zástupcům odborových svazů zela jistě patřičnými ministry vlády ČR předložena. Z nich pro dohadování sedmi nebo deseti procent bude asi nejdůležitější výše platů.

rok 2014 rok 2024

Průměrný měsíční plat ve soukromém sektoru 22097,- Kč 36601,- Kč

Průměrný měsíční plat ve veřejném sektoru 25393,- Kč 42245,- Kč

Pravdou je, že průměrný plat může být považován za ošemetné hledisko, ale jednou jsme začali používat čísla, měli bychom je tedy umět používat v souvislostech.

DPH či daň z pohonných hmot a alkoholu platí zaměstnanci jak soukromého, tak veřejného sektoru. Ale soukromý sektor vytváří hodnoty, jeho dalším zdaněním vznikají prostředky, které jsou použity na režii státu. Režii potřebnou či nepotřebnou, to hodnotí každý podle svého vkusu. Rozepisovat se o potřebnosti stavby silnic-dálnic, školství, obrany, policie, hasičů, určité míry sociálních služeb a zdravotnictví je zbytečné, i když každé vedení státu může mít různé priority. Vše jsou to ale atributy moderního státu, který občané v různé míře požadují a ze svých daní jsou ochotni je platit.

Problém nastane, když služby, které si občané platí, nejsou na úrovni, kterou titíž občané očekávají. Znamená to, že je buď málo peněz a pak se musí zvýšit daně-to občané neradi slyší, nebo je příliš mnoho těch, kdo službu státu vykonávají. Aby byli občané spokojeni, je potřeba, aby tu muziku, kterou si zaplatili, dostali v patřičném množství a zároveň v patřičné kvalitě. A v tuto chvíli nastupují odbory, které tvrdí co nejhlasitěji, aby stát, pokud chce jak množství, tak kvalitu služeb zachovat, zaplatil víc!

A to je ten pravý moment, kdy se projeví odbory jako někdo, kdo buď neumí počítat-není schopen znásobit platy x počty úředníků, a nebo si spolu s těmi úředníky není vědom, a proto si mnohdy neumí představit a vyčíslit další výhody, které aparáty celého veřejného sektoru konzumují. Vyčísleno to je ve výši platů a výčtu benefitů, které bývají velmi lákavé.

Ale hlavní důvod, proč by zaměstnanci veřejného sektoru měli být zdrženliví ve svých požadavcích, je velmi jednoduchý: oni jsou přece zaměstnanci veřejného sektoru (státu, krajů, obcí) a měli by vědět, že stát, který je platí, není v úplně skvělé kondici. Lidově řečeno by měli vědět, že stát, který se dostal z mnoha důvodů do finančních potíží (ty důvody by vláda měla dnes a denně důvěryhodně vysvětlovat), není dojná kráva, a že jsou to právě oni, kdo jsou na státu závislí. A proto by měli mít soudnost a nemístnými požadavky vedení státu neobtěžovat. Jeden z prvních ministrů financí polistopadové vlády říkal, že ovečka se může stříhat, ale nikdy se nesmí zabít. Právě tak je to s daňovými poplatníky. Od určité výše daní už se ani velkým ani malým daňovým poplatníkům nevyplatí svůj byznys dělat a pověsí jej na hřebík. A pak už nebudou ani plátci daní, kteří by státní rozpočet živili, ale ani ta řemesla jako malíři pokojů, zedníci, truhláři či švadleny, které každý z nás někdy potřebuje a kterým se už vůbec nebude vyplácet svoji živnost dělat a najdou ten hřebík, na který ji pověsí. A z čeho pak budou ti zaměstnanci veřejného sektoru placeni? Ale to už jsme u té vyšší matematiky, která musí brát v úvahu, za jak vysoký úrok si stát bude muset půjčovat, aby zaplatil nejen své, tj. státní zaměstnance, ale i celého veřejného sektoru. A protože si bude muset půjčit, bude muset započítat i obsluhu státního dluhu. Pokud jsem viděla dobře, příští rok bude ona obsluha státního dluhu ve výši sto miliard.

Až uvidíme odhodlané, možná dokonce rozhořčené tváře odborářů, kteří se hrdlí o ty „nedůstojné platy“ učitelů, kuchařek, školníků a dalších profesí, zkusme domyslet i výši částky, o kterou v celkovém objemu žádají a která bude asi na další dluh. Zaměstnanci, kteří jsou placeni státem, by měli vědět, že skutečnost, že jsou státními zaměstnanci, má svoje výhody, ale i svoje nevýhody: s tím státem, který je zaměstnává, by měli „dýchat“ a ne se ho snažit udusit.