Demokracie ví moc dobře, proč jsou omezená funkční volební období volených hlav států. Historie ukazuje mnoho zemí, kdy tomu tak nebylo a kdy to pak skončilo moc špatně. A dnes jsme u toho zase.

Mohu začít u éry Sovětského Svazu. Stalin vládl v podstatě neomezeně od roku 1927 až do své smrti v roce 1953. První tři roky po Leninově smrti (1924 – 1927) se v podstatě jenom dral svými lokty k moci. A tehdejší své konkurenty nechal nakonec popravit. Jeho vláda se odhaduje na desetimiliony mrtvých, ať už v Gulazích nebo hladomorem. Sovětský svaz se nepoučil a jeho následovníci vládli také až do své smrti. Že by byly pro zemi přínosem se rozhodně říci nedá.

Země s podobným socialistickým zřízením, Severní Korea, to dotáhla ještě dál, když si stanovila vládnutí jedné dynastie vždy až do smrti vůdce. Záměrně nepíšu panovníka, protože panovníci jsou v civilizovaných zemích a jejich exekutivní pravomoc je v podstatě nulová. Severní Koreu ovládal nejprve Kim Ir-sen, pak jeho syn Kim Čong-il a nyní jeho vnuk Kim Čong-un, a to již od roku 2011. O poměrech v jejich zemi darmo mluvit. Ale hlavně za vlády posledního korejského „svatého“ dotáhla Korea do konce vývoj jaderné zbraně a svými raketami již létá přes Japonsko a chlubí se při tom, že jde o test nosiče atomové zbraně.

Zabrusleme na jihoamerický kontinent. Hugo Chavez byl ve funkci 1999 až 2013 a kdyby ho neodstavila smrt, tak by v ní zůstal do dneška. V jeho politice pokračuje od roku 2013 do dneška Nicolas Maduro a zemi, která má jedny z největších zásob ropy na světě (!) dovedl do stavu kdy je elektřina zapínána jen několik dní v týdnu a v zemi je nedostatek základních potravin.

Můžeme se podívat i na náboženské vůdce. V Iránu převzal po revoluci vládu Ajatolláh Chomejní a vládl zde deset let do roku 1989, kdy zemřel. Jeho nástupce se stal Sajjid Alí Chamenei, který vládne do dnes. Ajatolláhové vytvořili v podstatě takový politický systém, že nějaké volby prezidenta nebo parlamentu jsou vlastně jen hraním si na písečku pod dohledem ozbrojených náboženských fanatiků. Ti jsou neodvolatelní, nevyměnitelní a nezrušitelní. Jediná cesta je revoluční a protesty obyvatelstva se již začínají topit v krvi.

V Sýrii byl prezidentem v letech 1971 až 2000 Háfiz al-Asad a po jeho smrti ho nahradil jeho syn Bašár al-Asad, který vládne do dnes. Sýrie je takový ráj na zemi, že statisíce uprchlíků zaplavují celou Evropu.

Nedaleko za humny vládne v podstatě od roku 2000 do dneška Vladimir Putin. Jeho divadelní intermezzo, kdy se nechal na čtyři roky jmenovat předsedou vlády, aby pak zase mohl být prezidentem, je groteska pouze pro nejvěrnější oddané a poddané. Teď už se ústavně nesnaží nic zakrývat a pojistil si to na doživotí. Výsledek vidíme: expanze za hranice, zničená sousední zem, genocida, mučení a převychovávání obyvatelstva a vyhrožování lidstvu jadernými zbraněmi.

V Číně měli pojistku proti neomezenému vládnutí zavedenou. Ale blížící se sjezd jejich komunistické strany (to je ta jediná, povolená, správná, neomylná a vládnoucí – parlament je pouze stafáž) se chystá současného prezidenta Si Ťin-pchinga nechat vládnout i nadále po deseti letech ve funkci, což dříve nebylo možné. U Taiwanu už přituhuje a staronový prezident teď na sjezdu vyzval k „Expanzi socialismu čínského střihu“. Svět se zjevně má na co těšit.

Buďme rádi, že v naší malé zemičce, která rozhodně nemůže mít ambice nějak ovlivňovat světové dějiny, je tento mechanismus dvou funkčních období ústavně zakotven a Miloš Zeman se bude na začátku příštího roku poroučet od válu a nic s tím nenadělá. Sice nehrozí vojenská expanze za hranice, ani fyzická devastace obyvatelstva, ale pro duševní očistu ve společnosti nastane ráj.