Opravdu není zač…

Od svého vstupu do politiky Miloš Zeman svojí zemi povětšinou škodil a proto si nyní, když konečně končí, zaslouží být morálně odsouzen. Za co? Důvodů k odsudku je mnoho, ale stěžejní jsou tři.

Důvod první: Opoziční smlouva

„Shodli jsme se (s Klausem) na nebezpečnosti malých stran, které jsou tak trochu politickými prostitutkami, protože jdou téměř s každým a mají velký vydírací potenciál, kterému se eufemisticky říká potenciál koaliční.“

K oné slavné opoziční smlouvě z roku 1998 je sotva asi ještě co dodat, neboť její neblahé důsledky na českou politiku jsou od té doby zřejmé dosud: neserióznost, klientelismus, pragmatický jánabráchismus. Václav Klaus a Miloš Zeman oba tehdy zásadně své voliče zradili a postarali se o to, že dnes už nikdo nikomu nevěří ani nos mezi očima.

To byl ale neblahého Zemanova působení na českou politiku jen začátek…

Důvod druhý: Satisfakce mstivého starce na pokračování

V roce 2003 kandidoval proti Klausovi na prezidenta a bylo mu dáno zakusit, jaké to je být podražen svými. Tento šrám na duši byl důvodem pozdější jeho notorické mstivosti a podle toho, jak se pak v ní vyžíval, to muselo bolet hodně. Dostalo se mu však hojivé satisfakce a bylo akorát nutno trpělivě počkat: šance se začala rýsovat roku 2010, kdy se na ústavní úrovni začala připravovat změna prezidentských voleb na přímé. Nemohl tehdy svojí brilantní inteligencí nepřijít na to, čeho je k vítězství v takové lidové volbě zapotřebí: stát se populistou. Zeman se přizpůsobil většině prosťáčků a odhodil poslední zbytky skrupulí – to za prvé.

Za druhé tehdy zjevně pochopil, že jako primitivní populista spíše než na Západě najde spřízněné duše směrem opačným – vždyť prezident Vladimir Putin ho přijal už v roce 2002 coby premiéra. Dodejme jen, že pak to bylo v průběhu let víckrát – a americký prezident ho nepřijal nikdy, žádný, ani jako hlavu státu: svůj ke svému, vrána k vráně sedá…

A tak začalo veliké Zemanovo přátelství s Ruskem – a co je na tom nejhorší, ruský prezident investoval dobře: v březnu 2013 jeho kůň skutečně vyhrál a stal se českým prezidentem. A znovuzrozený gigant si svoji velikost věru začal užívat: hned v květnu 2013 div nehodil šavli na české korunovační klenoty. Hradní suita to sváděla na údajnou virózu. „Viděla jsem to co vy. Závěry si udělá každý sám,“ řekla k tomu Miroslava Němcová, jedna z rozpačitě přihlížejících ostatních státních představitelů. To neměla dělat - když následujícího léta padla vláda podpantofláka Petra Nečase, znemožnil Zeman, aby ho ve funkci předsedy vlády nahradila, jakkoli na to většinu hlasů měla (bylo to jeho první zjevné překroucení české ústavy o 180°, jak to potom udělal ještě mnohokrát); sedm měsíců měli pak Češi úřednický kabinet Jiřího Rusnoka. Předčasné volby, co z toho nakonec vzešly, sice vyhrála ČSSD, ale prezident si na Hrad pozval jen její vedení, avšak bez (jemu ne milého) předsedy Bohuslava Sobotky – ten pak čekal na své jmenování premiérem rekordních 83 dnů, čímž Zeman avizoval, že obstrukce budou jeho častou pomstou těm, co je nemá rád.

Tak začal i se svým oblíbeným (ne)jmenováním do té které funkce těch, co mu nešli na ruku - prvním postiženým byl „katolická buzna“ Martin C. Putna, co se tak nestal vysokoškolským profesorem. Od té doby se pak řady potrestaných velmi rozrostly, a to i o generály a laureáty státních vyznamenání. Naopak ale dovedl být velmi vlídný k těm, co je rád měl: za to, že ho podpořil v prezidentské kampani, ocenil usvědčeného estébáka Karla Srpa medailí Za zásluhy. Smysl pro černý humor prokázal, když si za mluvčího zvolil Jiřího Ovčáčka, schopného srandisty, překonávajícího i komické duo Hájek-Jakl.

Na jaře roku 2014 Rusko okupovalo Krym - stanovisko českého prezidenta: „Beru vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou.“ Naopak v rozhovoru pro Radiožurnál o protestní demonstraci skupiny Pussy Riot proti Putinovi hovořil bez servítků: „kunda sem, kunda tam.“ Také v té době začal jezdit do Číny: „Jsem v Číně, abych se naučil, jak urychlit ekonomický růst nebo stabilizovat společnost.“

V roce 2015 se opřel do Ferdinanda Peroutky, že Hitler je prý gentleman, a nikdy pak už neuznal, že článek nikdy nikdo nedohledal. Na listopadové oslavy na Albertov si pozval rasistického extremistu Martina Konvičku. O rok později byl jedním ze signatářů tzv. Prohlášení čtyř (nejvyšších ústavních činitelů), zbabělého protestu proti schůzce tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou při jeho účasti na pražské konferenci Forum 2000.

V roce 2017 Zeman ponížil (stále ještě tehdy) předsedu vlády Sobotku ukazováním holí na mikrofon, kam ten měl vyslovit svoji demisi, byť ji podat nepřišel. A také vetoval zákon o střetu zájmů (Lex Babiš). O rok později se konaly další prezidentské volby – ty, jak se tam na něj vrhla ta polonahá kočka ukrajinské národnosti, nikoli však proto, že by byl jejím idolem. Samozřejmě, že nad seriózním, ale relativně bezvýrazným protikandidátem Jiřím Drahošem vyhrál. Už jeho první prezidentský projev byl takový, že někteří raději opustili sál.

Dá se říci, že během svého druhého mandátu nepřišel už Zeman s ničím, co by mělo ještě někoho překvapit: ústavu dále ohýbal jak se mu hodilo, aby toho podpořil, onomu se pomstil. Odmítl vystoupit s projevem na pietní akci k 50. výročí Srpna 1968. Novináři stále pro něj byli „blbci“ či „hnůj“ a příslušníci BIS „čučkaři“. Mezinárodní ostudy pokračovaly. Své věrné si hýčkal – vedoucího kanceláře Vratislava Mynáře (co ve funkci přežil po celou dobu i bez bezpečnostní prověrky), vedoucího poradců Miroslava Šloufa (dobře se kádrově osvědčil už za komunistů) a Martina Nejedlého (opravdového ruského trojského koně přímo na Hradě). S gustem zneužíval prezidentský mandát k udělování státních vyznamenání leckterým starým i novým strukturám z prokremelských či dezinformačních webů. V takové společnosti se proto někteří seriózní nominovaní odmítli ocitnout, například Vladimír Mišík. Podporoval extrémně drahý a škodlivý projekt vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe, co ho se stolu konečně spláchla až současná vláda. Opakovaně jezdil do Číny učit se, jak se má správně demokracie dělat, a nepřestával tvrdit, že to naší zemi přinese ekonomické benefity, které se však nikdy nedostavily. A když už jsme u té Číny, tak je to právě Miloš Zeman, kdo se významně zasloužil o infarkt Jaroslava Kubery.

I jeho objetí s ruským medvědem zůstávalo pevné. Nezdálo se zkrátka, že by přední český politický kverulant měl ještě co víc pokazit. Věř však nevěř, mělo být ještě hůř…

Důvod třetí: Vlastizrádce

V prosinci 2020 požádal „čučkaře“ z BIS, aby mu tedy – když tady omílají jakási nebezpečí z Východu - předali seznam ruských agentů u nás a jejich českých spolupracovníků; začal pak kolovat vtip, že jeden takový je obecně známý, jmenuje se Miloš Zeman a sídlí v Lánech. Nikdo ještě netušil, že ani ne za půl roku se BIS skutečně ozve, a co víc – půjde o zprávu více než třaskavou…

V půli dubna 2021 se provalilo, že za výbuchy v muničních skladech ve Vrběticích sedm let předtím stáli agenti ruské tajné služby – proč až s takovým zpožděním? Protože se ti dva stali mezitím známými až díky zpackanému atentátu na krajana Skripala (z roku 2018) – kdosi nový v BIS zkoumal staré fotografie, uviděl povědomé tváře, identifikoval je a … a už to jelo. Zeman nad důkazy o účasti ruských špionů vyjádřil pochybnosti, oprášil odborníky již dříve vyloučenou variantu, že k výbuchům mohlo dojít i díky chybě lidského faktoru a - jako by nebyl o věci informován tak jako běžní čtenáři médií – vyjádřil podiv, jak je možné, že se to zjistilo až teď po sedmi letech. (Podotkněme zde ale, že podle zpráv, jež vyplavaly na světlo, až když na podzim 2021 definitivně znemohoucněl, o tom snad opravdu nevěděl, jelikož mu tyto informace jeho povedená kamarila zatajila - to se začínalo teprve rýsovat, že už je napůl v rukou rusofilů, co se jimi sám dříve obklopil). V Česku se kvůli Zemanovu stanovisku záhy rozpoutala mediální bitva, civilizované zahraničí rozpačitě hledělo, jen v Rusku ho málem blahoslavili. To byla první vlastizrada.

Mezitím hrál doma Zeman samozřejmě do karet svým východním přátelům i v jiných záležitostech: vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl oponoval ovládnutí české energetiky Ruskem a byl odstraněn. Ministr zahraničí Tomáš Petříček nesdílel Zemanovu lásku k Rusku a Číně – musel jít. Ministr zdravotnictví Jan Blatný odmítl vpustit do země neschválenou ruskou vakcínu Sputnik V a byl nahrazen povolnějším Petrem Arenbergerem (co – jak se záhy ukázalo – překonal ve střetech zájmů i svého šéfa Babiše a to mu zlomilo vaz). Á propos, i do té doby věrný Zemanův spojenec Babiš se zjevně již zešílivšímu prezidentovi (jistě že ne z nějakých altruistických důvodů) pomalu začínal vzpěčovat.

Potom při oficiálním setkání se srbským prezidentem se Zeman „jako osoba“ (rozuměj a nediv se - sám za sebe, nikoli jako prezident) omluvil za bombardování jeho země silami NATO v roce 1999. Tím zabil jednou ranou i druhou mouchu, totiž zaťal tipec předchůdci na Hradě nebožtíku Havlovi, který sice výraz „humanitární bombardování“ opravdu nevymyslel, nicméně na problém se srbskými nacionalisty vedenými Miloševičem měl názor jasný. Jasné bylo i toto Zemanovo poselství: NATO je fuj. Lze to označit jako druhou jeho vlastizradu?

I kdyby ne, opravdová bomba přišla v srpnu 2021: to se stal Američanům ten katastrofální průšvih s Afghánistánem, největší od zpackané války ve Vietnamu. Hegemon NATO udělal chybu s klopotným odchodem ze země (potažmo udělal ji hlavně prezident Joe Biden) a aliance se ocitla na hanbě – k nemalé samozřejmě radosti Ruska, Číny a jiných vzorů demokracie. Obr klopýtl a ocitl se na kolenou - co na to náš prezident? Jako správný trpaslík ihned toho využil ke kopanci do slabin gigantových: prohlásil, že „USA už nejsou lídr“ a investování do NATO označil za „vyhazování peněz“. Zřetelnější zřeknutí se české prozápadní orientace nemohlo už od hlavy státu přijít – a to byla ta třetí, již nezpochybnitelná vlastizrada onoho nešťastného roku 2021, kdy mstivý stařec zcela již pozbyl rozumu.

Pak ho na podzim definitivně zradilo zdraví, právě v době voleb. Následovaly trapné týdny, kdy trio Ovčáček–Mynář–Nejedlý důsledně ctilo Plzákovo heslo „zatloukat, zatloukat, zatloukat,“ zjevně ve snaze získat čas k dokončení/pozametání/skartování vyber si čtenáři čeho. Jedno je jisté: byl to logický a přirozený důsledek byzantinské politiky, již Zeman zavedl spolu s Klausem Opoziční smlouvou, léta ctil a jež byla tímto divadlem už jen dovršena, stále o něm, byť již bez něj…

Skomírání

Vylízal se z toho předloni na podzim nečekaně dobře, ale přestože znovu nastoupil „do práce“, cosi se změnilo: do původního tempa už se nedostal. Byť se snažil – napřed avizoval, že Babiše pověří sestavením vlády (s Okamurou a komunisty) bez ohledu na to, jestli v blížících se parlamentních volbách vyhraje, ale to se mu nepovedlo. Když se pak stal premiérem Fiala, pokoušel se mu kafrat do jmenování Lipavského ministrem, naštěstí neúspěšně. Také se mu zdálo, že ho odposlouchává BIS, ale zjistilo se, že se mu to jen zdálo.

„Před několik dny jsem řekl, že Rusové nejsou blázni a na Ukrajinu nezaútočí. Přiznávám, že jsem se mýlil.“ Toto nečekané Zemanovo stanovisko k ruské agresi na Ukrajině z 24.2.2022 jistě lze přijmout se sympatiemi, nebýt předchozí proruské hradní linie. Bohužel, razil ji v prezidentském úřadě 9 let, a tak by odpuštění pomýlenému starci muselo asi být podloženo i pokorným prohlášením ve smyslu „omlouvám se Čechům, že jsem zklamal je i sebe a dlouhodobě zemi škodil, byť ne úmyslně“ a tichým odchodem do ústraní – toho se však Češi od Miloše Zemana nedočkali.

Nikdo to ale ani nečekal a (skoro) všichni byli rádi, že o něm alespoň moc neslyšeli – jen úsměvy vyvolal proto jeho podnět ministru spravedlnosti z loňského června ohledně domnělé sabotáže, k níž mohlo dojít v souvislosti s jeho onemocněním na podzim 2021. Ano, to byla ta Vystrčilova spekulace o dočasném odebrání pravomocí hlavy státu člověku, jenž ji podle potvrzení lékařů nebyl schopen vykonávat, jak předsedovi senátu nařizovala ústava v článku 66. Věc se tehdy vyřešila sama tím, že Zeman nečekaně hrobníkovi z lopaty utekl, za pomoci lékařů, které tu teď Zeman – společně s jemu ne milými senátory – nařknul. Byť už skomírající, mstivost stále stařec nezapřel.

Následovala ještě jedna zlomyslnost, když vládě vetoval rozpočet, který kvůli stejné „chybě“ dva roky předtím populistovi Babišovi toleroval. A stihl mezitím i dvě přihrávky kámošům, když omilostnil Miloše Baláka, odsouzeného za ohýbání veřejných zakázek v Lánské oboře, a Janu Nagyovou, kterou zbavil bývalé podmínky za zneužívání Vojenského zpravodajství k diskreditaci první Nečasovy manželky. Už jen obstrukcí takříkajíc na rozloučenou byla koketérie se jmenováním nového předsedy Ústavního soudu daleko dříve, než měl dosavadnímu předsedovi Pavlu Rychetskému vypršet mandát – to mu naštěstí Petr Nečas rozmluvil.

Namísto závěru

Je vymalováno. Jak že znělo to Zemanovo oblíbené rčení o kachně? „Když něco vypadá jako kachna, lítá jako kachna, chodí jako kachna a kváká jako kachna, tak je to s největší pravděpodobností kachna.“

Jak nazvat prezidenta, který dělal to co Miloš Zeman?

______________________________________________________________

SEN POTÉ a jiné příběhy

Po bezmála dvou desetiletích publikování na Neviditelném psu mi v nakladatelství NAVA vyšel výběr dvanácti nejlepších povídek různých žánrů, sdružených do útlé knížky (76 stran, 121,- Kč).

Jsem toho nemoderního názoru, že povídka by vždy měla mít pointu. Dobré pointy se ale - jak známo - u stolu vysedět nedají (múza musí přiletět sama a nedělá to často), a tak jsem materiál pro tuto knihu sbíral velice dlouho, mnohdy ze snů.

Většinu povídek tvoří horory, ne nadarmo si nakladatel knihu zkráceně nazval Sen mrtvého. Psychedelicky rozmazaná skutečnost vyžaduje někde větší čtenářovo soustředění, jinde se zas zasměje. Vcelku se hlavně dobře pobaví a snad v něm zůstane i cosi trvalejšího…

Knihu si můžete objednat na této adrese.