Zvýší se poplatek za pobyt v nemocnici už od příštího roku, nebo až za rok? Prosadí ministr zdravotnictví Leoš Heger strop na poplatky v podobě procenta z platu, a ušetří tak chudším spoluobčanům nějakou tu stokorunu? Má být paralen na předpis, nebo na recept zatížený třicetikorunovým poplatkem?

Podobná témata jsou nyní předmětem diskusí politiků a ocitají se na předních stránkách novin. Zdá se, jako by se koalice příliš nepoučila a poplatky se opět stávaly symbolem reformy zdravotnictví, ačkoli jejich význam je ve srovnání s dalšími nutnými kroky relativně okrajový.

Paciente, zaplať si nadstandard

Je přitom jasné, že zdravotnictví bude potřebovat více peněz a reforma je zde od toho, aby tyto peníze někde našla. Přitom je celkem jasné, kde hledat nelze. Z pojištění se více vyždímat asi nedá, protože jeho výše je u nás stále jedna z nejvyšších v Evropě. A státní kasa je prázdná a zdravotnictví se zde bude o každou korunu přetahovat s penzijním systémem.

Na prvním místě pozornosti jsou tedy kapsy nás všech, pacientů. Ano, budeme platit poplatky. Ano, budeme připlácet na nadstandard, tedy na lepší zdravotnický materiál či služby. A k tomu je třeba konečně lékaře přinutit, aby se shodli na tom, co to je, ten standard, který se platí z kapes nás všech zcela solidárně.

A dá se říci, že lidé dnes už z velké části chápou, že je zdraví bude něco stát. Jen by měli vidět, že peníze, které platí, se skutečně odrážejí v kvalitě péče. Jestli se má například navyšovat poplatek za den nemocniční péče, bylo by záhodno něco udělat s tragickou kvalitou nemocniční stravy, jíž se v některých nemocnicích ani strava nedá říkat.

Ale i celkové chování a přístup personálu k pacientům se nemocnice od nemocnice liší snad ještě více než kvalita poskytované péče.

Nicméně s tím se dá administrativními nástroji, které má dnes ministerstvo zdravotnictví k dispozici, dělat jen velmi málo, ne-li nic. A Leoš Heger bude muset chtě nechtě zahrabat v konceptech Julínkovy reformy a nějak se vypořádat s celkovou institucionální reformou systému zdravotního pojištění.

To je totiž druhý zásadní zdroj peněz a také klíč k tomu, aby lidé začali vnímat, že se jim jen netahají peníze z kapes, ale že se ze zdravotnictví stává skutečná služba se vším všudy, kde se oceňuje kvalita a finančně trestá nekvalita.

Nepopulární Julínek chtěl část zdravotních pojišťoven převést na akciové společnosti a privatizovat je. Akciovkami se měly stát i fakultní nemocnice. Vyvolalo to poprask a silný odpor u části veřejnosti, které vadí sama představa ziskového podnikání ve zdravotnictví.

Až bude konkurence, bude i kvalita

Ono ale moc jiných cest k cíli nevede. Nejde přitom ani o právní formu nemocnic nebo vlastnické zakotvení pojišťoven, ale o správné nastavení motivace všech článků zdravotnického řetězu. A je nepochybně pravda, že od doby vynalezení peněz nikdo lepší motivační prostředek nevymyslel. Lidé platí peníze zdravotním pojišťovnám a tyto pojišťovny musí mít prospěch z toho, když budou mít co nejvíce klientů.

Nejvíce klientů totiž budou mít, když se budou dobře starat o jejich zdravotní péči.

To znamená, že budou péči nakupovat u těch zdravotnických zařízení, která mají opravdu dobré výsledky za nejlepší ceny. Prostě bude fungovat konkurence. Nemocnicím se musí vyplatit snaha být lepší než ten druhý a dosahovat kvality za nižších nákladů, při lepším využití personálu i drahých přístrojů.

Konkurence samozřejmě vyžaduje dostatek informací pro kupující, tedy pro pojišťovny i pro pacienty. A ministerstvo zdravotnictví by tyto informace mělo sbírat, interpretovat a zveřejňovat.

Zachránit dvacet miliard

Pak se velmi rychle zjistí, kudy ze systému odtéká oněch minimálně dvacet miliard korun. Přesně tuhle sumu uvádějí experti nejčastěji jako spodní hranici částky, která se ročně ukradne či vytuneluje v neprůhledném českém zdravotnictví. Ale mluví se i o dvojnásobné částce. Přitom na poplatcích se vybere nějakých šest sedm miliard ročně.

Přenastavit zdravotnický systém není vůbec jednoduché a rozhodně se při tom nedá spoléhat na zcela volné tržní mechanismy. Všude, kde pustili tržní principy do zdravotnických systémů, je přísně regulují, ale výsledky se zpravidla dostaví.

Zdravotnictví se může dál rozvíjet, a i když není nikdy levné, poskytuje lidem velmi vysokou úroveň péče i při velké solidaritě zdravých s nemocnými. A tak by bylo velmi dobré, kdyby ve vládním prohlášení bylo napsáno něco o tom, jak si vládní koalice finální nastavení financování zdravotnictví představuje.

Téma poplatků pak stačí zmínit jednou větou. Ale zatím jsme o klíčovém tématu zdravotní reformy slyšeli jen velmi, velmi málo.

MfD, 22.7.2010