Pořad „Máte slovo!“ na ČT1 měl být původně poněkud inteligentnějším pořadem než legendární novácký Kotel. Jeho poslední vydání věnované opět zdravotnictví mně, a zřejmě nejenom mně, vrátilo do „kotelnických“ časů. Moderátorka pořadu Jílková byla tentokrát na vedlejší koleji a pravým „kotelníkem“ byl samozvaný prezident svazu pacientů Olejár. Jeho vystupování prošpikované levičáckou demagogií z dílny komunistů a socialistů ho v mém případě zcela diskvalifikuje, aby mne jako pacienta u lékaře kdykoli zastupoval mocí svého samozvaného úřadu. Ministryně zdravotnictví jeho výroky trefně označila za šíření poplašných zpráv. Zbývá tedy odpovědět zásadní otázku: „Za koho český samozvaný prezident pacientů kope?“

Jak jsem již naznačil výše, Olejár je exponentem české politické levice. Ta se prostřednictvím takových lidí jako on snaží dál vézt na vlně kritiky vládních kroků ve zdravotnictví. Metoda, kterou používá, je obdobně jako u levicových politiků založena na šíření lží a báchorek. Olejár si ale zřejmě nevšiml, že na postu ministryně zdravotnictví je nyní žena, která má zcela jiné argumentační schopnosti než bývalý ministr Julínek. Všechny argumenty, které Olejár na ministryni vystřílel, mu Filipiová vyvrátila. Úporná snaha levičáků najít v nových zákonech o zdravotnictví to, že tu vznikne hradba mezi léčením tak zvaně chudých a léčením bohatých, byla na jasných faktech vyvrácena. Po dlouhé době měl divák pořadu možnost, aby na misku vah položil iracionální vyvolávání paniky a strachu z úst Olejára a záruky, které pro pacienty Filipiová jasně deklarovala. Levičácká teze o tom, že standard bude pro chudé a nadstandard pro bohaté, tak byla rozmetána. To ale neznamená, že se tímto způsobem nebude česká socialisticko-komunistická levice pokoušet dál ovlivňovat veřejné mínění. Dnes má ale proti sobě na postu ministryně zdravotnictví zcela jiného soupeře, vahou sice muší, ale schopností vysvětlovat a obhajovat své kroky vahou těžkou.

Za zmínku pak ještě stojí schizofrenní vystupování zástupce LOK, který sice nutnost zavedení plateb za nadstandardní péči nepopíral, jedním dechem ale tvrdil, že nové zákony nevytváří dostatečný právní rámec pro tento nový systém zdravotní péče. To by mohl být zřejmě argumentační styl poněkud chytřejších oponentů nových zákonů. Není to ostatně nic nového pod sluncem. Teze o tom, že ekonomická reforma z počátku devadesátých let minulého století „předběhla“ právní rámec, byl hlavním argumentem nejen české levice, ale i politiků kolem bývalého prezidenta Havla.

Nakonec jsem chtěl svůj krátký komentář o samozvaném „prezidentovi“ svazu pacientů zakončit tím, že by se snad nejvíce mohlo jeho vystupování líbit pacientům na psychiatrii. Ihned jsem si ale uvědomil, že bych tím inteligenci těchto pacientů hrubě urazil. Proto si dovolím za jeho sympatizanty označit pouze pacienty poněkud jednodušších povah ze všech oddělení českých nemocnic.