29.3.2024 | Svátek má Taťána


ZDRAVOTNICTVÍ: Rath a ústavy sociální péče (2)

5.8.2009

K omezování ústavů, klecí a jiných lidojemů znovu a dokola – připomenutí druhé

„Neziskové organizace hájící práva osob se zdravotním postižením předaly 14. července hejtmanovi Středočeského kraje Davidu Rathovi otevřený dopis, ve kterém ho vyzvaly k pokračování transformace pobytových služeb pro osoby se zdravotním postižením. Kraj pod vedením hejtmana Ratha totiž úspěšně započatý transformační proces před časem zastavil,“ – tolik úvod tiskové zprávy.

Reakce pana hejtmana Ratha se může zdát vyvážená: ... „My spíš uvažujeme o jiném projektu: že bychom v areálu ústavu, nebo poblíž vybudovali menší bytový dům. Z důvodu, že řada těch lidí není na takové úrovni, aby mohla žít sama, neumějí se o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu peněz, jsou mentálně slabší. Pro ně život izolovaně samostatně ve společnosti přivádí do strašných rizik. Umím si proto představit, že v blízkosti ústavu, kde vyrostli a jsou zvyklí, budou mít svoji garsonku. V domě s podobně postiženými, kam by ten kraj zajišťoval nákupy, vaření, měli by tu jistotu. Vzhledem k tomu, že většina těchto lidí chce pocit bezpečí a jistoty, tak by bylo lepší jít touto cestou. ...“

Cožpak o to, takový dům s pečovatelskou službou by byl fajn, pokud by se ovšem „shodou okolností“ nezvrtnul v modernizované oddělení ústavu pod uzavřením pro větší jistotu a bezpečí těch, co nechápou, že nemají moc vycházet do světa plného rizik.A riziko takového zvrtnutí do starých kolejí je zřejmě větší než všechna ta rizika „zlého světa“ venku.

Navíc nejde jen o propouštění stávajících klientů a už vůbec ne jen lidí mentálně postižených (ti však společnost nejvíce straší, takže je pragmatické na ně zúžit celý problém) ze stávajících ústavů, ale především o přístup k budoucím znevýhodněným lidem se zdravotním postižením a funkčním omezením, včetně a především těch, která vzniknou v dospělosti a ve stáří.

Stanou se „budoucí znevýhodnění a postižení“ apriorně chovanci udržované a zahušťované sítě ústavů, vyžadujících za propuštěné a zemřelé stale nové příchozí, nebo budou moci očekávat především domácí podporu?

Je však třeba diskutovat také dvě závažné mimoděčné informace, které uvedená proklamace pana hejtmana nabízí:

První je jakási samozřejmá dominance jistoty a bezpečí pod dohledem (ve vyčlenění, „v domě s podobně postiženými“) nad všemi ostatními potřebami. Proč vůbec nezazní představa „posílit pocit jistoty a bezpečí v domácím přirozeném prostředí s podporou svébytnosti“?

Jde o prezentování a posilování nebezpečné společenské atmosféry: znevýhodnění lidé nemají svébytnost a seberealizaci, či jen jaksi okrajově a nezajímavě, neprodukují hodnoty, jsou jen nesoběstační a ohrožení, potřebují především nakrmit a jinak uspokojit základní potřeby – bez námahy, bez zodpovědnosti.

A cožpak není málo nebezpečí a nejistot i za zdmi ústavů? Cožpak neexistují ústavní omezení, zanedbání, zneužívání, maladaptace, odosobnění a jiná rizika? Cožpak ústavy jsou rajské oázy „jistoty a bezpečí“ ve světě běsů a predátorů?

A to již je ona druhá mimovolnost: morózní pohled na společnost, kterou pan hejtman vidí jako plnou rizik a ubližování.

Jakkoliv je stav postkomunistické společnosti zbědovaný, zůstala solidární. Lidé si poskytují mnoho sousedské pomoci, přispívají na charitu. Proč tedy tak apriorní a strategické přesvědčení o tom, že život v přirozeném českém prostředí přivádí zdravotně znevýhodněné lidi „do strašných rizik“ – i při dobré sociální práci s průběžnou podporou, konzultacemi, časnou detekcí problémů? Opravdu žádné uspořádání podpůrných sítí nestačí – svým handicapovaným spoluobčanům krutě ublížíme, zneužijeme je, okrademe, necháme je trpět?

Opravdu lze na otázku, proč je tenkterý člověk v ústavu, odpovídat „především proto, že je venkovní svět v Česku zlý a plný rizik“?

Nejde spíše o pokřivené vidění pokřiveného světa, které upomíná na Anderssenovu pohádku o Zimní královně? Jako by lidem, jejichž názory souzní s apriorními představami pana hejtmana, uvíznul v oku – stejně jako v pohádce chlapci Kajovi – střípek z ďábelského zrcadla, jež nedovoluje vidět nic jako hezké, dobré, ušlechtilé.

A nebo upomíná na ideologickou zlobnost, na níž upozornil Karel Čapek ve slavné eseji „Proč nejsem komunistou“ (1924): „Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu. ....komunistický pesimismus a zasmušilá nenávist jsou do něho (do tzv. proletáře) uměle pumpovány .... Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá „výchova mas k revolučnosti“. ... Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm. --- Není na světě oběd nebo večeře – buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů. ... Buržoa vydechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch...“

Ano takový svět by byl plný „strašných rizik“ vyžadujících oázy bezpečí za zdmi ústavů. Ale Čapek dodává: „..chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to přese vše takhle nevypadá.... Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě, je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možné lámat hůl nad světem lidí.“

Ano, svět lidí je třeba kultivovat, pomáhat mu informacemi, dobrými příklady, pomocnými službami a důvěrou. Je třeba kontroly a jištění, nikoli však nafukování a konstruování údajné zloby, řešené sběrnými azyly pro slabé za zdmi pečovatelů, kteří jsou ustaveni, aby jim vládli.

Příliš pochmurné je vidění světa panem hejtmanem a jeho souvěrci. Příliš pochmurné a příliš blízké „výchově mas k revolučnosti“, svrhávání řádu domněle plného strašných rizik bez jistoty a bezpečí, jemuž je třeba případně i ohněm a mečem vnutit řád a pořádek.

Ani po desetiletích totality nejsme společenství, před nímž by se měli slabší a zranitelnější ukrývat za zdmi ochranných ústavů. Nenechme proto o sobě vytvářet tento dojem ba vnucovat tuto představu. Nezasloužíme si to– ani jako zneužitě „chránění“ klienti, ani jako očerňovaná společnost před ná(po)pravou.