Česko balancuje na rozhraní geopolitických i vnitrospolečenských, což spolu pochopitelně těsně souvisí. Posunem, ba přelomem – těžko říci, do jaké míry jevovým a do jaké míry příčinným – se stanou říjnové volby. Tím více by se měly domýšlet, vyjasňovat a do konce dotahovat diskuse vyjevující postoje politických sil a konsekvence jejich vládnutí.

Přesto i velmi podstatné události a závažné názory mizí ze zorného pole pod nánosy balastního „zpravodajství“ jako „pomíjivosti včerejšího dne“. Je proto třeba je vracet na povrch, aby sejitím z očí nescházely i z mysli - občanské a voličské.

Takovým upomínacím setkáním (v medicíně se tomu říká booster efekt) může být několikeré připomenutí závažné polemiky několika organizací se středočeským hejtmanem, panem Rathem:

„Neziskové organizace hájící práva osob se zdravotním postižením předaly 14. července hejtmanovi Středočeského kraje Davidu Rathovi otevřený dopis, ve kterém ho vyzvaly k pokračování transformace pobytových služeb pro osoby se zdravotním postižením. Kraj pod vedením hejtmana Ratha totiž úspěšně započatý transformační proces před časem zastavil“ – tolik úvod tiskové zprávy.

Událost nebyla mediálně nijak akcentována, takže si ji dnes zřejmě jen málokdo z širší veřejnosti vybaví – a když, tak nejspíše jako jeden z kapriců vůči zlopověstnému politikovi, adresátovi dopisu. Navíc zhutněný zpravodajský „výcuc“ hovořil o dopise „skupiny aktivistů“, jimž nevyšel záměr uskutečnit před budovou Krajského úřadu happening.

Ovšem uvážlivý dopis 25 organizací, včetně sdružení velmi prestižních, zabývajících se dlouhodobě na vysoké úrovni danou problematikou, je něco zcela jiného než „iniciativa skupiny aktivistů“, kdovíjaké kvalifikace a motivace, „chtějících možná jen dělat bugr“.

Proto také nejnicotnějším důvodem, proč se k celé záležitosti vracet, je osoba pana Ratha. Závažnějším důvodem je vidění světa kritizované signatáři dopisu a zřejmě blízké české sociální demokracii, jejíž je pan Rath významným představitelem, zrcadlem i klíčovým (de)formátorem. A nejzávažnější je základní téma dopisu – pojetí tzv. dlouhodobé péče, zvláště podíl ústavů na ní.

Integrovanou „dlouhodobou péči“ o lidi se závažným chronickým zdravotním postižením a funkčním omezením má ve vyspělých zemích tvořit celé spektrum podpůrných služeb.

Posun těžiště od ústavů k asistovanému svébytnému životu v domácím prostředí je podstatou transformace označované zjednodušeně jako deinstitucionalizace („odústavnění“). Tento mezinárodní trend je zvláště významný pro Česko s předimenzovanou sítí ústavů a se zakořeněným povědomím o jejich nezbytnosti i o blahodárnosti života v nich – vliv ústavní lobby je silný; blíže na toto „odborné“ téma v jiném „boosterování“.

Změna tak zakořeněných stereotypů odborné i laické veřejnosti vyžaduje kromě vůle reformátora i společenský konsensus, a to „napříč politickým spektrem“, nebo alespoň nezpolitizování „boje o ústavy“. Proto vyvolala vážné obavy razantní prohlášení pana Ratha po převzetí hejtmanské role ve Středočeském kraji. Např. v rozhovoru pro Aktualne.cz počátkem dubna zaznělo:

Budete pokračovat v plánu vašeho předchůdce a rušit ústavy sociální péče?V žádném případě.Původní rozjetý proces návratu lidí s postižením do společnosti jste tedy definitivně stopli? Ano. Budeme dělat kontrolu a povedeme debatu, jak dál. Nemáme vyhraněný názor. Ale já tvrdím, že těmto lidem nestačí dát byt.“

Následně byla např. odvolána ředitelka Ústavu sociální péče v Ledci, který byl zapojen do pilotního transformačního projektu Ministerstva práce a sociálních věcí, převedl do domácího režimu nejvíce klientů a spolupracoval s vlivnou mezinárodní organizací Children´s High Level Group, zabývající se zájmy znevýhodněných dětí, zvláště dětí v ústavní péči.

„V kruzích blízkých ČSSD“ jsou ústavy považovány za osvědčenou páteř zdravotnických i sociálních služeb, zatímco komunitní služby za přeceňovaný, obtížněji uchopitelný a snadno tunelovatelný doplněk – zčásti v kontextu přesvědčení o kvalitní vědeckosti někdejšího socialistického ústavnictví. Názor je podpořen ideovou tendencí k paternalismu, korporativismu a nedůvěřivou nechutí k individuální zodpovědnosti – klientské i komunitní.

To jen zvyšuje obavy, že výroky a postupy pana Ratha ve Středočeském kraji odrážejí obecné názory v jeho straně a v mnohých samosprávách, především ten, že posilovat a k radosti stavebních firem přestavovat (modernizovat) ústavy s centralizovanou péčí je výhodnější než vytvářet podmínky pro komunitní život rozptýlených klientů, s nímž je pak více práce.

Jde o zásadní společenské dilema a o velmi dlouhodobou strategii. Budou se miliardy korun investovat především a nejprve do ústavů, nebo do chráněného bydlení a do terénních služeb (sociálních, zdravotních, hospicových)? Co bude v Česku prioritní základnou a kostrou a co „doplňkem“? Bude zhoršení funkčního stavu chorobou, stářím, umíráním především jízdenkou za zdi ústavů, nebo poukázkou na domácí služby?

To jsou osudové otázky, pro něž by měla iniciativa signatářů vzbudit osobní zájem občanů o vlastní osud. Alternativou transformace je prošpikování Česka modernizovanými ústavy všeho druhu – od kojeneckých po hospice.

Chceme do nich? Jakmile budou postaveny a modernizovány, budeme muset. Přece ty kapacity a investice nezůstanou ležet ladem. Lidojemy si své pozřou.