Jde o bandu nevděčníků, kteří zde vystudovali za státní (dříve dělnické) peníze, nebo jde o pragmatický a pochopitelný krok mladého člověka, který chce slušně pracovat a žít?

Demografická křivka je neúprosná. Průměrný věk praktických lékařů je bezmála 60 let, vezmeme-li všechny praktikující lékaře v ČR, je jejich průměrný věk jen o pár let nižší. Pakliže lékař zahajuje svůj profesní život okolo 25. roku a končí jej zhruba o 40 let později, jde o čísla katastrofická, která se týkají bez výjimky každého z obyvatel České republiky.

Jedním z podstatných důvodů je odchod zhruba 20 % promovaných lékařů do zahraničí (nejčastěji Německo, Rakousko či Velká Británie). Jako nejčastější příčina jsou uváděny nízké platové ohodnocení a složité postgraduální vzdělávání. Začněme s tím prvním.

Nástupní plat v státním zařízení je t.č. u absolventa lékařské fakulty necelých 30.000 Kč (uvádím hrubou mzdu). Za službu ve všední den je stanovena hodinová odměna 106 Kč, jde-li o službu v sobotu, neděli či o svátcích, dosahuje tato odměna cca 240 Kč. Nechávám na čtenáři, jestli by za uvedenou hodinovou mzdu byl ochoten pracovat třeba v noci na centrálním příjmu, kde přicházejí jak ti, kterým nic není a potřebují vypsat nemocenskou, protože se jim nechce na noční, tak jsou přiváženi i pacienti v bezvědomí, o kterých se neví vůbec nic. O dobře vyřešených případech se společnost nedozví zhola nic (což je správné), o případném omylu v této řeži se naopak dočtou z bulváru a mnohdy to může znamenat i konec kariéry mladého lékaře. Pakliže za těchto podmínek se absolvent dozví, že je natolik jazykově vybaven, že může nastoupit ve stejném zařízení, jen cca o 500-1000 km dál na západ, kde za stejnou práci obdrží zhruba 4x více, jde o silnou motivaci. Opět nechám na zvážení čtenáře, jak by se rozhodl on sám, pokud by byl na stejném místě. Současně je jisté, že v oněch zemích bude striktně dodržován zákon, který prostě nedovoluje fixlovat s překračováním zákonem povolených přesčasových hodin (což je v našich zemích zcela běžný způsob lepení děr).

Postgraduální příprava na atestaci je pro každého lékaře zásadní, bez ní nemůže pracovat samostatně a dostával by jen malou mzdu. Za komunismu a několik let po jeho pádu byl u nás poměrně sofistikovaný systém dvou atestací. První atestace byla po zhruba 3-4leté praxi na oddělení, kde již lékař získal mnohé zkušenosti z vlastní praxe a spolu s teorií prokázal, že je schopen pracovat bez dozoru. Druhá atestace byla zpočátku většinově jen pro prověřené kádry, s kterými se počítalo na primářské funkce. Po listopadu však byla tato možnost pro všechny, kdo si chtěli tak nějak dokončit úplně vzdělání v oboru. Autor tohoto článku složil tuto atestaci v roce 1993 a dodnes považuje tento systém za výborný, neboť vzhledem k šíři oboru šlo o poslední možnost, jak si jej projít celý. Dvouatestační systém byl u nás zrušen v roce 2004. Od té doby provází další vzdělávání lékařů chaos. Zpočátku byly ustaveny dva kmeny (chirurgický a interní), kde musel absolvent pracovat dva roky a teprve poté se rozhodl pro obor. Tento katastrofický stav byl částečně napraven v roce 2011, kdy byly kmeny rozšířeny na celkový počet 19 k dnešnímu dni. Platí však stále, že lékař v přípravě musí být na tzv. akreditovaném pracovišti, což mnohé malé nemocnice nejsou, a tak mladý lékař buď chybí, nebo naopak musí být stále přítomen a jeho atestace se odkládá. Opět nechávám na čtenáři, jestli by podobný chaos nevyměnil za možnost zcela jiného, klidnějšího a vstřícnějšího přístupu zahraničních nemocnic (atestace kdekoli v EU má u nás stejnou platnost).

Návrhy, aby byl lékař „fixován“ v naší zemi po promoci pod hrozbou sankcí, jsou úsměvné. Nabízí se několik otázek, z nichž ta proč jen lékař a ne třeba inženýr či IT specialista patří k těm zásadním. Další otázkou je znění Listiny základních práv a svobod - zejména ta o volném pohybu. Místo podobných sociálních konstruktů by měli představitelé státu uvažovat o tom, jak změnit podmínky natolik, aby práce třeba v Litomyšli byla podobná jako v Hannoveru.

Vzpomínám si na debatu v České televizi, kde seděl legendární Ota Černý a spolu s ním předseda vlády Václav Klaus a předseda LOK David Rath (zhruba rok 1995, tedy dlouho před jeho pozdější „kariérou“). Na jeho dotaz na odměňování lékařů a jejich působení v ČR pan Klaus odpověděl, že pokud se jim něco nelíbí (myšleni lékaři), ať jdou dělat taxikáře. Po cca 20 letech se zdá, že jeho vize byla vyslyšena tak napůl. Lékaři v oborech nejsou, odešli či odcházejí, leč nikoli do taxíků, ale logicky za lepším a mimo Českou republiku.

Docela by mne zajímalo, jak by na podobnou otázku pan Václav Klaus st. odpověděl dnes.