Tvrzení, že jedním z úkolů záchranky je dopravit pacienta co nejrychleji a co nejkratší cestou z bodu A do bodu B, jistě není nijak objevné. Proč by se měl občan znepokojovat pochybami o něčem tak samozřejmém, jako že slunce svítí, voda teče a sanitka spěchá? Patnáct let práce ve zdravotnictví mě přesvědčilo, že to tak opravdu funguje a je to normální. Jenže všeho dočasu. Téma, kterému se níže věnuji, je však nesmírně choulostivé a věci, jež budu popisovat, jsou prakticky nedoložitelné, proto jsem se rozhodl zůstat nekonkrétní.

V okrese, kde pracuji, jsou z geografických důvodů potřebná dvě stanoviště záchranné služby, což není žádná výjimka. Jedno sídlí v okresním městě Alfa a provozuje ho Záchranná služba nejmenovaného kraje, druhé pak donedávna (přesněji do konce února) spadalo pod regionální nemocnici v druhém městě okresu, které nazvěme třeba Beta. Stanoviště v městě Beta bylo financováno též z rozpočtu Záchranné služby nejmenovaného kraje, ovšem nepřímo. Provozovatel, tedy regionální nemocnice, dostával každoročně na provoz záchranky balíček peněz, s nímž hospodařil. Pro úplnost je třeba dodat, že dalším zdrojem příjmů každé záchranky jsou peníze vyúčtované zdravotním pojišťovnám za reálně uskutečněné výjezdy.

Stanoviště záchranky v městě Beta se nacházelo v areálu nemocnice, tudíž, bylo-li potřeba například urgentně přeložit do Metropole na hrudní chirurgii pacienta s čerstvě diagnostikovanou prasklou výdutí hrudní aorty, odehrálo se vše během několika minut. Též lékaři, sestry a řidiči sanitek na záchrance sloužící byli kmenovými zaměstnanci nemocnice, měli tedy k dispozici veškeré zázemí, garáže atd., všechno běhalo jako na drátkách. Tento systém byl z pohledu všech zúčastněných efektivní a po léta velmi dobře fungoval, přestože není zvykem, aby za provoz záchranky zodpovídala nemocnice.

Jenže co není obvyklé, to je podezřelé a co je podezřelé, na to je potřeba si došlápnout. Příležitost se naskytla, když dostala Záchranná služba nejmenovaného kraje úkol ušetřit peníze. Její vedení přemýšlelo, jak na to, až se rozhodlo, že zabije dvě mouchy jednou ranou - od 1. března 2011 přestane financovat stanoviště záchranky v městě Beta, čímž uspoří cca čtyři miliony korun ročně a navíc se zbaví provozovatele, který nezapadá do šablony. Tím však vyvstal malý problém - okres se bez stanoviště záchranky v městě Beta neobejde, protože by se dojezdové vzdálenosti neúnosně prodloužily a nesplňovaly by právními předpisy dané časy. Kraj tedy vypsal výběrové řízení na provoz záchranné služby v městě Beta (ano, té, kterou předtím sebral regionální nemocnici) s tím, že vítěze z řad soukromých provozovatelů bude dotovat přímo – mimo rozpočet Záchranné služby nejmenovaného kraje, která byla pochválená, že ušetřila čtyři miliony.

Konkurzu se účastnil pouze jeden zájemce: nestátní provozovatel záchranky, organizace s názvem dejme tomu ABCD (Asociace bratří červeného draka, například, to je fuk), v níž shodou okolností působil před časem na vedoucí pozici současný hejtman nejmenovaného kraje. Nikoho nepřekvapilo, že organizace ABCD, familiárně označovaná prostě jako Bratři, ve výběrovém řízení zvítězila.

Z areálu nemocnice se stanoviště nové záchranky přesunulo do pronajatých prostor kamsi k náměstí. Pro většinu nemocničních lékařů a sester přestala být služba na záchrance pod hlavičkou Bratří červeného draka atraktivní – museli by podepsat nevýhodné smlouvy a služby na záchrance by navíc kolidovaly se službami na jejich domovských odděleních – ARO, interně či chirurgii. Novému provozovateli záchranky tedy nezbylo než dodat vlastní personál, pouze dva lékaři z nemocnice na podmínky Bratří přistoupili. Záhy zjistili, že sanitní vozy ABCD jsou oproti tomu, na co byli dosud zvyklí, podstatně hůře vybaveny léky i pomůckami, sestřičky Bratří jsou vesměs nezkušená děvčata po škole, která si v akutní situaci často nevědí rady a navíc v sanitách chybí navigace a řidiči se musí orientovat podle mapy.

Rozčarování jsme však zažili po 1. březnu i my, ostatní lékaři nemocnice v městě Beta, kteří denně využíváme služby záchranky k převozům pacientů s lékařským doprovodem, tedy k takzvaným sekundárním transportům. Najednou začalo všechno trvat déle - než přijede sanitka, než se naloží pacient, než s ním dojedou do cíle, než se vrátí. Nezvyklé se jevilo i počínání Bratří v terénu - proč například pacienta z vísky poblíž města Omega, v němž je též nemocnice, v které navíc onen pacient dosud stonával, přivezli k nám, do vzdáleného špitálu v městě Beta? Nebo naopak, proč zlomeninu z ulice vedle naší nemocnice transportovali desítky kilometrů do fakultní nemocnice v Metropoli?

Zprvu jsem se domníval, že se jedná o laxnost, nezkušenost či prostou blbost. Kdepak, byl jsem poučen, ty to nevíš? Pojišťovna je platí od kilometru a oni své zaměstnance honorují podle počtu hodin strávených v akci, proto natahují výjezdy, tím jsou přeci Bratři proslulí. S podnikáním ve zdravotnictví mám různé zážitky, většinou nahlodávající mé pravicové postoje, ale tomuto jsem se přeci jen zdráhal uvěřit, zvláště když jsem se webové stránce ABCD dočetl, že se jedná o neziskovou nevládní organizaci, která je součástí mezinárodní skupiny. Ne, to budou jen pomluvy, zvyknem si na ně. Prostě mají jiné tempo a styl práce. Nemůže být zkrátka každý doktorem Janderou, že.

Ovšem není nad osobní zkušenost. Minulý týden čekala pacientka s akutním infarktem na transport k srdeční katetrizaci, při dané diagnóze výkonu nezřídka rozhodujícím o přežití, zatímco se Bratři vraceli s jinou pacientkou. Když konečně dorazili, očekávali jsme, že jen vymění pacientky a bez otálení vyrazí směrem k Metropoli se zapnutým majákem, jak bývalo donedávna dobrým zvykem. Jenže posádka měla jiné instrukce – ne, my nejdřív musíme ukončit předchozí výjezd. Sbalili se a odhoukali na své stanoviště k náměstí, aby – snad nějakým ceremoniálem – oficiálně první výjezd zakončili. Zda mezitím proběhla i dobře placená svačinka, lze jen spekulovat. Plynule se zhoršující pacientku s infarktem vyzvedli až po vzteklém telefonátu šéflékaře JIPky na centrální dispečink o půl hodiny později. Po další čtvrthodině byli spatřeni, jak najíždějí na dálnici exitem nejvzdálenějším od Metropole ze všech tří, které se nabízejí. Asi je zbytečné dodávat, že tou dobou už dobrou hodinu vyčkával na sále kardiologické kliniky značně otrávený katetrizační tým příjezdu nebohé ženy.

Pokud se soukromé organizaci vyplatí přepravovat pacienta z místa A do místa B co nejdelší cestou a co nejpomaleji, zatímco se lékaři v obou místech mohou přetrhnout, zdá se, že je někde něco špatně. Podnikání v podmínkách českého zdravotnictví může mít i tuto podobu, jsou-li k dispozici lidé ochotní nadřadit tržní chování bez přívlastků základním etickým pravidlům. Zvláště pikantní pak je, zaštiťují-li se dotyční nevládností, neziskovostí a milosrdenstvím a to vše pod ochrannými křídly autokratického gubernátora.