Úporná bitva kolem výjimek na poplatky u lékaře je ozvěnou vřavy, která nastala po nedávné volební prohře občanských demokratů. Třicet korun, to je kámen, o který modří fatálně zakopli a zároveň se může stát kamenem startovním nebo bodem obratu. Občan neznalý parlamentní logiky by čekal monumentální rozpravu kolem státního rozpočtu. Bude schodek ve výši čtyřiceti miliard, nebo sto čtyřiceti miliard? Co bude jedna nebo druhá hranice znamenat pro život občana? A vida, rozpočet prošel bez valného zájmu veřejnosti a nikoho nevzrušuje ani zjištění, že je to hausnumero, které nic neznamená, protože výsledky závisejí na neovlivnitelných vlivech globálních.

Vysvětlení hledejme u profesora Parkinsona, který už dávno ukázal, že debata ve správní radě se netočí kolem investice do atomového reaktoru, ale do přístřešku pro jízdní kola: nejvíce emocí vyvolají peníze, které si každý dovede představit. Miliardový horizont je nám nedostupný, třicet korun držíme v hrsti několikrát denně.

Ministr zdravotnictví Julínek, jediný z dlouhé řady polistopadových ministrů, který se seriózně pokouší o reformu zdravotnictví a má za sebou politickou stranu, která se nebojí rizika, bojuje s větrnými mlýny, když se snaží dovozovat, že dnešních třicet korun v podstatě odpovídá kupní síle někdejší koruny, kterou jsme za minulého režimu vypláceli za recept. S

větrnými mlýny proto, že veřejnost si vžila jinou logiku: srovnává tehdejší ceny s dnešními, aniž by brala v potaz porovnání tehdejších příjmů s těmi současnými.

Julínek a s ním i celá vláda udělali tu chybu, že nevzali tento sociopsychologický efekt v potaz.

Ne nadarmo se neschopnost „prodat reformu“ uvádí jako jedna z velkých příčin prohry stran vládní koalice v posledních volbách.

Za úžasný projev nekompetence a arogance dodnes pokládám veřejné vystoupení Tomáše Cikrta, mluvčího ministerstva zdravotnictví, ze dne 14. dubna.

Na webu našeho listu mi tehdy ironicky odpovídal na mé stesky, že ministerstvo neinformuje veřejnost o pozitivních efektech reformy.

Odpověděl formou testu, kde mají občané získat patřičné informace, cituji: „a) Kdykoliv na ministerstvu zdravotnictví, protože to řídí celé zdravotnictví, platí zdravotní péči a vede registr poplatků, b) Od zdravotních pojišťoven s jistým zpožděním, neboť ony zpracovávají data od poskytovatelů, kterým koneckonců za péči platí, c) Ve stánku PNS, kam to chodí občané povinně hlásit,“ konec citátu páně Cikrtova textu. Nevím, zdali se mu pan Cikrt zasměje i dnes, kdy se ministerská židle kymácí pod jeho šéfem. Žádný občan nepůjde žadonit o informace ani na ministerstvo, ani na pojišťovnu, ani do stánku PNS. Většinový občan informaci nepotřebuje, protože ji zná: poplatek je svinstvo a strana, která ho zavedla, musí od válu, v polovině prosince preference ČSSD dosáhly 44,5 procenta, kdežto ODS by získala 27 procent, i to je důsledek třeskuté vtipnosti pana Cikrta a všech ostatních, kteří se domnívají ještě v jednadvacátém století, že „dobré zboží se chválí samo“.

Jistě i ministerstvo má přehled o náladách veřejnosti. Namátkou vyjímám z dopisu čtenářky Neviditelného psa, v němž reagovala na můj úvodník o prospěšnosti reformy. Psala, že měla nemocnou dcerku, a pokračovala:

„A to bylo velké štěstí, že ještě nebyly regulační poplatky, jelikož bych si byla nucena vzít nejspíše půjčku na dětskou doktorku – léky, mastě, recepty, opět návštěva, platba zcela jiných léků, dále pak odbornou doktorku, to samé se opakuje, pak odvoz do nejbližší nemocnice – pohotovost, zase chechtáky, a stejně mi bylo řečeno, že je víkend, pak svátek a nikdo z odborných lékařů tam není, ať jedeme do dětské nemocnice.“ Nebo jiný dopis: „Stačí 4 návštěvy kvůli bradavičkám u kojence v průběhu dvou týdnů – 120 Kč plus doplatek za položky na receptu 60 Kč. To samé u dvou třech členů rodiny... A většina z těchto poplatků nemá strop, velká část běžných léčiv byla přesunuta do volně prodejných čili beze stropu. Nejvíc se to projevilo na epidemii dětských vší, vzhledem k ceně přípravků mnohé rodiny vzdaly stále se opakující léčbu a ty, co to nevzdaly, to finančně ruinuje (přípravky jsou dost drahé, musí se opakovat, a když je dětí více...).“

Odborníci z ministerstva v čele s géniem public relations Cikrtem mohou tyto dopisy rozebrat nahoru a dolů, jenže co platné, napsali je voliči a ti mají u urny vždycky pravdu.

Kéž bych mohl tuto úvahu uzavřít vyjádřením naděje, že to, co se stalo a děje se zdravotní reformou, by mělo být poučení pro příště, že by mohlo posloužit jako odstrašující příklad toho, že sebestřednost, izolace od veřejnosti, arogance, lenost, necitlivost a nezřídka hloupost mohou pohřbít dobrou věc a rozpoutat vášně. Bohužel, byrokratické struktury jsou nepoučitelné. Triumfální rušení poplatků v krajích otevírá sociálním demokratům cestu do vlády hlavním vchodem. Samozřejmě jim zároveň uzavírá cestu k reformám, které by oni sami jednou tak jako tak ve zdravotnictví udělat museli. Ale to, co bude za rok, je nezajímavé, důležité je to, co je dnes, i to patří do nelogické politické logiky.

LN, 18.12.2008