Lékárník nebo lékárnice pacienta s vysokým krevním tlakem přeměří a pak mu bez vědomí lékaře prodá léky, jimiž se dlouhodobě léčí. Tak by to mohlo fungovat už od příštího roku.

Vzpomínám profesorku, jak při hodnocení matematických úloh říká: „Nesnažte se být originální za každou cenu.“ Originalita vyšetření prováděného lékárnou je o dost horší. SÚKL avisuje vytvoření nové kategorie léčivých přípravků „bez lékařského předpisu s omezením“. Je třeba říci, že SÚKL korektně žádá obec lékařskou o vyjádření a celou věc zvažuje.

Svazovat výdej léku s vyšetřením pacienta lékárnou mám za bisarní nesmysl. Jednak k čemu jsou dlouhodobě platné recepty, jimiž lékař může omezit počet kontrolních vyšetření na nezbytné minimum, jednak poskytování zdravotní péče včetně ordinace léků je svázáno s povinnostmi danými právními normami, kterým nemůže lékárna vyhovět, leda by zřídila patřičně vybavenou ambulanci s lékařem a sestrou.

Návrh dává lékárníkovi za úkol provádět anamnestické a fysikální vyšetření, což jsou výkony lékařské péče. Na straně jedné lékař nemůže vydávat léky, na straně druhé lékárník může ordinovat. Když epileptik ztratí léky, žádná lékarna mu je nedá bez receptu, ač je to i životně důležité. Zato má táž lékárna ordinovat podle vlastního vyšetření. Hrozný princip. Nerozumím zdravotní péči poskytované dospělým, třeba je to pro ně nějak výhodné a prospěje jim to. Pokud by se ale měl takový způsob péče týkat dětí, pak před ním důrazně varuji všechny rodiče. Zoufalá představa léčby jako normalisace naměřených hodnot může být a také bývá prvním krokem na cestě k nebývalým hrůzám.

Někdo si možná řekne, že TK a puls umí změřit každý. Ať se ale přihlásí lékárna, která to lege artis zvládne u dětí, a lékárník, který dokáže zjištěný nález interpretovat a podle toho vydat lék pro děcko. Jistě, rodičům se nezakazuje jít k lékaři. Jenže dává se jim volba možnosti, kterou stát ohodnotí jako možnou, jakkoli je veskrze špatná. A jestliže se lékárník má opírat o skutečnost, že lék byl v posledních šesti měsících předepsán, pak zrovna u dětí může těch šest měsíců představovat půlku dosavadního života a a jak dávkování, tak volba léku se za tu dobu výrazně mění.

Je spousta věcí, o kterých pacient nemá tušení, a tak se rozhoduje bez potřebných informací. Je stejná spousta věcí, o kterých nemá tušení ani lékárník. Jakkoli ministerstvo zdravotnictví sdělilo, že lékaři mají plytké znalosti, doporučuji rodičům nemocných dětí, aby lékařům ve věci diagnosy a ordinace léků věřili více než ministerstvu. Tu důvěru mohou založit na prosté vědomosti, že lékař je vzdělán v lékařství a lékárník v lékárnictví.

Krátce po revoluci se objevila řada šarlatánů, kterým lidé naletěli v dobré víře, že jejich léčitelství je lepší než naše medicína, do které se snaží vetřít kdekdo a které kdekdo rozumí do chvíle, kdy je zle. Šarlatáni postupně ztrácejí klientelu, která draze nabyla špatnou zkušenost. Nyní je na obzoru cosi méně výrazného, přesto principiálně stejného: Nelékaři mají sami od sebe podat léky – útočné chemikálie, o kterých vědí něco málo, proti nemocem, o kterých vědí ještě méně, pacientům, o kterých nevědí zhola nic. Pod záštitou státu.

Vyzývá Šalamoun: Otevři ústa svá za němého. Píšu tu tedy za děti a vyzývám za ně stát a SÚKL, aby právě děti byly vynechány z pokusů nahradit lékařskou péči čímkoli jiným. Z pokusů, jejichž výsledek bývá nezvratný.

Autor je dětský lékař