Protesty odborů začnou 12. června. Oznámil to předseda odborů Josef Středula s tím, že se vláda zdráhá zvýšit platy ve veřejné sféře.

Šéf Českomoravské komory odborových svazů tím zpochybňuje všeobecně sdílenou představu, podle níž platy ve státním sektoru rostou. Opravdu, také kabinet Andreje Babiše přislíbil zvýšení platů, zvláště učitelům a vůbec těm, kdo si to zaslouží. Ovšem u těch ostatních se zvyšovat nebude.

Vypadá to tedy tak, že Středula žádá, ať se zvýší všem, a vláda to odmítá. Zdánlivě jde o obvyklý konflikt, který především definuje základní postoje pro další vyjednávání. Odboráři si potrpí na veřejná extempore, a tak není divu, že inscenují nesmiřitelný souboj, dalo by se říci.

Ovšem tento výklad může uspokojit jen ty, kdo platové poměry ve veřejném sektoru sledují jen z rychlíku a vlastně se tím nechtějí zabývat. Ať státní zaměstnanci berou, co dostávají, a příliš si nestěžují.

Při bližším pohledu do jednotlivých oborů se ovšem najde důvod k zneklidnění. Někde totiž panují poměry, které by se daly nazvat krizí, a bez státní intervence může dojít až ke kolapsu veřejných služeb. Proč například představitelé zdravotnických odborů mluví, byť zatím neoficiálně, že to bez stávky nepůjde, za tím musí být nějaký důvod.

Skutečně, ve zdravotnictví nastávají zlé časy, jak svědčí celá řada varovných signálů. Mezinárodní srovnání, dokonce prestižní index EHCI, ukazují, že se zhoršuje dostupnost péče. Potvrzují to i data Ústavu zdravotnické statistiky a informací, podle kterých se neustále prohlubuje nedostatek lékařů a sester, což se jednoduše řeší postupnou likvidací lůžek v nemocnicích, celých oddělení i celých nemocnic.

Na první pohled to nedává smysl, protože existují statistiky, podle kterých se platy ve zdravotnictví stále zvyšují. Ovšem nejde o bůhvíjak oslnivá data. Loni rostly zdravotnické mzdy reálně o sedm procent, dříve to nebylo ani pět procent, jinými slovy, sektor zaostával za průměrem národního hospodářství. Některé údaje o zvyšování platů u lékařů a středního zdravotnického personálu jsou navíc dalším signálem krize.

Pokud je málo lidí, zdravotníci mají víc přesčasů a logicky jim rostou platy. Teď si stačí uvědomit, že zdravotní pojišťovny měly koncem dubna na účtech 35 miliard korun a že přebytky rostou každý měsíc v průměru o víc než miliardu, a důvod ke stávce je nasnadě. Vezměte peníze z banky a dejte je těm, kdo léčí.

Zdravotnictví je ideální příklad, v čem tato společnost dělá chybu a proč se ji nedaří odstranit. O stav medicíny se nestará nikdo z těch, kdo jsou relativně zdraví, protože si nechce připomínat, že také jeho kondice se bude zákonitě zhoršovat.

Pak se může stát, že se mu něco přihodí, začne rychle hledat pomoc, o které si myslel, že ji nikdy potřebovat nebude. Dost možná na ni nedosáhne a kvalita jeho života se pokazí víc, než by při současném stavu medicínských znalostí bylo nutné, pokud nedojde k něčemu ještě horšímu. Obvykle mu nikdo ani neřekne, že některé možnosti nemohl využít. Prostě přišla nemoc a s ní i osud předem psaný ve hvězdách.

Zdravotnictví může v tomto smyslu změnit osud každého jednotlivce, pokud ovšem bude fungovat. Jinými slovy, každý z Čechů má osobní zájem na tom, aby společnost a její reprezentanti stížnostem zdravotníků i jiných veřejných zaměstnanců naslouchali.