Mocná lékařská lobby nestojí o to, aby se částky putující za „mimořádné zacházení“ zhusta v obálkách do kapes bílých plášťů náhle přesunuly na normální bankovní účty nemocnic.

Nenajde se asi nic s tak mimořádně politicky citlivým obsahem, jako je stanovení standardů zdravotní péče. Každý normální člověk chce dostat tu nejlepší existující péči a samozřejmě zadarmo. Jsou možná i lidé, kteří skutečně věří, že je to správný a legitimní požadavek, protože ke zdravotní péči má mít každý rovný přístup.

Ale normální lidé tuší, že tohle je fikcí už dnes, ačkoli je tenhle princip deklarován ve zdravotnických zákonech. Po aféře s protekčními pacienty („kulichy“) je asi každému jasné, že poslanec či ministr má a vždy bude mít jiný přístup ke zdravotní péči než pokladní ze samoobsluhy ve Strakonicích. Prostě všichni jsme si sice před zákony rovni, někteří však jsou jaksi rovnější. Jenže iluze rovnosti je docela dobrým klackem, kterým může levicová opozice mydlit ministra Hegera, který se jako první ministr zdravotnictví v historii zodpovědně postavil k úkolu vymezit to, na co má každý skutečně nezpochybnitelný nárok a co si může zaplatit navíc.

Spravedlnost bez obálek

Pro mnoho lidí je to asi špatně pochopitelné, ale právě tenhle krok vrací do zdravotnictví skutečnou sociální solidaritu a oproti současnému stavu ji zvyšuje. Z veřejného pojištění, které platí v Česku každý ekonomicky aktivní občan, má být hrazena veškerá nezbytná péče zachraňující život a zachovávající zdraví nemocného na úrovni odpovídající současné úrovni lékařské vědy.

Vypadnout z tohoto okruhu mají záležitosti zvyšující pohodlí při léčení či snižující zátěž organismu, na něž si lidé budou moci připlatit. To v praxi znamená, že na skutečnou, život zachraňující péči bude v systému zdravotních pojišťoven po zavedení standardů více peněz, protože kulichové to svoje už nedostanou zadarmo, ale normálně a legálně si připlatí a dostanou na to řádný daňový doklad neboli účtenku.

To je také hlavní důvod, proč za celá léta nebyla zdravotní péče takto standardizována. Mocná lékařská lobby nestojí o to, aby se částky putující za „mimořádné zacházení“ zhusta v obálkách do kapes bílých plášťů náhle přesunuly na normální bankovní účty nemocnic. A to je také důvod, proč se šéf České lékařské komory Milan Kubek vyjadřuje k zavedení standardů nyní velmi skepticky, přestože je to krok, který jediný může zásadně snížit korupci ve zdravotnictví a navíc nalít do systému další peníze, po nichž lékařská komora tak naléhavě volá. Například stomatologové mají standardy stanoveny dávno a „obálková metoda“ u nich dávno neexistuje. A právě tenhle pokrytecký přístup je důvodem, proč by Česká lékařská komora neměla mít v žádném případě právo mluvit do toho, co je v tom kterém případě onen standard. Lze také očekávat, že ČLK a lékařské odbory budou zavádění standardů sabotovat a neustále argumentovat, že je to uděláno špatně, neodborně a vůbec je to třeba předělat a diskutovat nad tím další desetiletí.

Otázka, kdo by do nastavování standardů měl mluvit, je nakonec předmětem zcela legitimní diskuse, která dosud neproběhla. A to je škoda, když je příslušná legislativa již ve Sněmovně. Není to vůbec banální otázka. Úplným nesmyslem je myšlenka, že by standardy měly být určeny zákonem. Věda i inovace ve farmacii se vyvíjejí tak rychle, že by Sněmovna takový zákon musela novelizovat měsíc co měsíc, a stejně by nestíhala.

Objektivně nahlíženo by standardy měly vznikat v diskusi zdravotních pojišťoven s odbornými lékařskými společnostmi – což není odborářská ČLK, ale spolky špičkových lékařů, které mají dostatečnou odbornou způsobilost, aby posoudily, která nová léčebná metoda, lék či zdravotní pomůcka skutečně zlepšuje naději pacienta na přežití či přináší zásadní zlepšení zdravotního stavu a co jen zlepšuje pohodlí a komfort, ale za podstatně vyšší cenu. A tam, kde se pojišťovny s lékaři neshodnou, by mělo rozhodovat ministerstvo, protože někdo to rozhodnout musí a někdo za to musí nést politickou odpovědnost. To, co navrhuje ministr Heger, prostor pro diskusi zúčastněných otevírá, ale úplně přesně ho nespecifikuje, což je sice škoda, ale nějak se začít musí. Standardy fungují ve všech civilizovaných zemích a jsou základem udržitelnosti systému financování zdravotnictví. Česká samoobsluha ve formě all inclusive prostě nefunguje a fungovat nemůže.

Příplatek, který nám nevadí

Je nesporné, že pokud chceme kvalitní zdravotnictví, tak to bude něco stát. A je jasné, že to bude stát čím dál více. A platit budou muset pacienti. Zavedení standardu a nadstandardu je z tohoto pohledu naprosto zásadní záležitost a je na rozdíl třeba od poplatků v ordinacích i politicky průchodnější. Lidé si totiž budou platit jen za něco navíc. A za to platit ochotni jsou. Alespoň to tak lze číst ve většině průzkumů veřejného mínění, které na toto téma v nedávné minulosti proběhly. Je tedy otázka, kolik na sabotování standardů může vydělat opozice politických bodů.

MfD, 5.52011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro