Jistě existuje široká shoda na tom, že české zdravotnictví reformu zkrátka a dobře potřebuje. Důvod je více než prostý. Nejsou peníze. Podstatou reformy z dílny ODS je navrátit chybějící peníze do zdravotnictví přeměnou tohoto resortu do jisté míry na tržní oblast střetu nabídky a poptávky. Ale tkví ten zásadní „kámen úrazu“ právě zde? Chybějící peníze logicky musí být penězi, které zde „byly“. Kam však zmizely a co to bylo za peníze? Odpověď na takovou otázku bude dnes více než těžká a dlužno podotknout, že uplynulá léta plná neprůhledných zákulisních dohod, netransparentního jednání českých pojišťoven a také, přiznejme si, ne do příliš šťastného konce dovedené privatizace z počátku devadesátých let, problematiku zahalily nepropustnou mlhou.
Předem zdůrazňuji, že nejsem socialistou, přesto však navrhovanou reformu zdravotnictví z dílny Občanské demokratické strany považuji za ne příliš šťastnou. Hlavně nový systém poplatků u lékaře obsahuje tradičně spoustu zbytečností (kterým se však patrně nevyhne žádná „novota“), typu zpoplatnění taxou 30 korun za recept i těch léků, které jsou jinak volně dostupné a nadále budou, nebo nedořešenou otázku jak budou poplatky vybírány. Na vrátnici, speciálně určenou sestrou, nebo sestrou, která se jinak musí normálně věnovat své ambulantní práci? Navíc zde vstupuje do role fakt, že se zde chystá legislativní zavedení poplatků, ale na prvním místě stále zůstává neodkladnost péče. Co s těmi, kdo platit nebudou a jejich dluhy dostoupí hranice žalovatelnosti? Hrozí zde velké problémy z nedořešení této problematiky. Mysleli zákonodárci na situaci, kdy se budou nemocnice soudit s dlužníky a dá se předpokládat, že takových případů nebude málo?
Argumentace, že chybějící peníze do zdravotnictví nelze získat jinak, než zpoplatněním doposud bezplatné zdravotní péče, je značně farizejský a dvojsečný. Na jedné straně je pravda, že „úplně zdarma“ zdravotnictví nikdy nebylo a takový nápad by byl jistě vysoce iluzorní, na druhou stranu se nutně vtírá rýpavá otázka, zda by dříve nestálo za úvahu třeba přehodnotit „trh“ přesycený poněkud nestandardně vysokým počtem českých zdravotních pojišťoven.
Z tohoto hlediska mohu přijmout fakt, že pro relativně zdravého, průměrně zajištěného člověka by třicet korun za recept, v horším případě příplatek 90 korun za návštěvu pohotovosti neměl být zas tak velký problém, byť se mu celý návrh může zdát jako stonásobná zbytečnost. Ale skutečně je na tom české zdravotnictví tak špatně, že by se neobešlo bez poplatků od důchodců a mladších 18 let? A je tento záměr skutečně veden pouze a jedině snahou stabilizovat české zdravotnictví, ve kterém nehrají absolutně žádnou roli zájmy velkých farmaceutických firem?
Současný Julínkův návrh patrně českému zdravotnictví určitou stabilizaci přinese. Zároveň je však nutno se zeptat, na jak dlouho a za jakou cenu. Podle mě právě zde reálně hrozí rozevření sociálních nůžek mezi českým obyvatelstvem. Příjmy sice relativně rostou všem, ale stále nemůžeme zavírat oči před těmi, pro které zpoplatnění lékařských služeb znamená citelnou finanční ztrátu. Nerad bych se dočkal toho, až aplikace Julínkovy reformy způsobí zvýšený výskyt přecházení nemocí a ignorace zdravotních indispozic z důvodu prosté snahy ušetřit. Domnívám se, že zdravotnictví se všemi svými sociálními otázkami je příliš složitá oblast lidského konání, než aby se dala zjednodušit na prosté tržní pole.
Pokud bych tedy měl celou problematiku nějak shrnout a vyvodit závěr, napadá mě řešení, které zatím příliš uvažováno nebylo. Proč se nezamyslet nad tím, řešit krizi v českém zdravotnictví a nedostatek financí nikoli revoluční reformou, nýbrž postupnou evolucí? Namísto jednorázového zpoplatnění lékařských služeb zavést „dvourychlostní systém“, zpoplatnit jen některé zákroky a zamezit zneužívání zdravotnického systému dnes tak oblíbeným docházením za doktorem, kvůli každému zaškrabání v krku (v tom současná reforma jde správným směrem), ale přitom vynechat z placení důchodce a děti, hranici úplné bezplatnosti postavit výše, než na životní minimum a celý tento „zkušební systém“ po několika letech zrevidovat, zhodnotit, zda se osvědčil a podle toho provést další kroky?
Na to by se ovšem musela nabalit řada dalších věcí, včetně již zmíněného přehodnocení nutnosti velkého množství zdravotních pojišťoven a tak dále, ale to už je jiná kapitola…