Kdyby dnes Karel Čapek seděl u psacího stolu a chystal fejeton do Lidových novin, nejspíš by si nejprve povzdechl, že současné politické divadlo mu nebezpečně konkuruje. A pak by si s lehce ironickým úsměvem nasadil brýle a začal by psát.

Psal by asi takto:

O (nejen pirátském) chození pozpátku

Jsou chvíle, kdy se národ nehýbe kupředu ani dozadu, nýbrž stojí na místě a dívá se, co zase kdo vymyslí. A pak jsou chvíle, kdy se národ (pardon dnes spíše občanská společnost) pohne – ovšem pozpátku.

Nikoli celá, ale jenom její zástupci v Poslanecké sněmovně, a to konkrétně ti pirátští. Jak by se Karel Čapek postavil ke kuriózní skutečnosti, že budou ve středoevropské zemi (byť značně menší, než kterou bývávala za jeho časů), která nemá moře, ve sněmovně hojně a opakovaně zastoupeni „námořní lupiči“, raději nyní neřešíme. Tak velkou fantazii v redakci opravdu nemáme.

Pirát, jak známo, je tvor pokrokový, ba přímo moderní. Má rád technologie, konopí, otevřenost a zásadně hledí vpřed. O to větší bylo překvapení, když se rozhodl hledět vpřed tak intenzivně, až k řečnickému pultíku zamířil zády. Inu, nová politická gymnastika. Říká se jí „demokratický moonwalk“.

Pan předseda Hřib vysvětlil, že jde o symbol. Znamení jsou v politice důležitá, protože nahrazují myšlenky. Podle tohoto symbolu nás „nová babišovská“ vláda potáhne nazpátek. Dokonce prý na Východ, přičemž v zápalu pirátské jurodivé obraznosti zaznělo na sítích i cosi o záchodě. Člověk by řekl, že geografii dnes bereme spíše pocitově než podle světových stran.

Jdu na východ, a už jdu na západ…

Je pravda, že chození pozpátku je výstižné. Když kráčíte zády, vidíte, odkud jste přišli, ale přirozeně netušíte, kam dorazíte. To je stav mnoha politických debat. Každý ví, co nechce, málokdo tuší, co vlastně chce.

Jedna pirátská poslankyně si ovšem prý vyjednala výjimku. Ze zdravotních důvodů. Když údajně jde více než deset metrů pozpátku, trpí extrémní plynatostí. Předseda strany, jakožto gentleman, odmítl jít do podrobností. A je to dobře. Některé projevy demokracie by měly zůstat pouze přenesené…

Zde se mimoděk ukazuje lidský rozměr politiky. Demokracie je zkrátka systém, který musí počítat i s tím, že ne každý symbol je zdravotně snesitelný. Pan Hřib uznal, že to celé může působit jako cirkus. Ano, cirkus. Jen bez slonů a medvědů, zato s množstvím klaunských výstupů. Ale dodal, že cirkus je ve sněmovně častý. To je výrok pozoruhodné upřímnosti. Politik, který přizná cirkus, je jako kouzelník, jenž prozradí, že králík v klobouku nemá veterinární průkaz. Zde by nás asi Karel Čapek napomenul za zbytečnou „samolibou“ parabolu, avšak co naděláme, každý den není posvícení.

K pultíku prosím normálně

A tak se spolu s Patrikem Nacherem (Karlu Čapkovi již dejme pokoj) ptám: co je vlastně smyslem tohoto pozpátkového korzárského pochodu? Má přesvědčit voliče a voličky? Možná. Má pobavit? Nepochybně. Má změnit běh dějin? To už bych byl opatrný. Dějiny mají zvláštní vlastnost – jdou si stejně po svém, ať na ně koukáme čelem nebo zády.

Ale buďme shovívaví. V době, kdy se slova inflací znehodnocují rychleji než měna, je třeba hledat nové výrazové prostředky. Někdo píše zákony, jiný se snaží pracovat pro lidi, další chodí pozpátku. Vše je forma projevu. Jen bych si přál, aby jednou poslanci kráčeli k pultíku normálně, vzpřímeně a s myšlenkou, která by obstála i bez akrobatiky. To by byl teprve pokrok. Do té doby se dívejme pozorně – může se stát, že nám někdo při couvání nechtěně šlápne na nohu. A pak budeme všichni trochu kulhat. Dovoluji si zakončit trošku poeticky.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.