Velký pátek. Pro většinu lidí to znamená den volna, prodloužený víkend, možnost odjet na chalupu, rozjet velikonoční úklid nebo se zkrátka zastavit v nabitém pracovním týdnu. Jen málokdo se ale zamyslí nad tím, proč vlastně tento den slavíme jako svátek — a zda to v České republice, která se podle vlastní Ústavy hlásí k sekulárnímu principu, vůbec dává smysl.

Podívejme se na věc seriózní právní optikou. Ústava České republiky, přesněji Listina základních práv a svobod, jasně stanoví v článku 2 odst. 1: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“

Jinými slovy: stát by měl zachovávat neutrální postoj ke všem ideologiím a náboženstvím. Neměl by nikoho z občanů zvýhodňovat nebo znevýhodňovat podle toho, zda věří, nevěří, věří jinak, nebo se k náboženství staví lhostejně. Stát není církevní instituce, ale „služebník“ všech občanů bez rozdílu. I bez rozdílu náboženství. Velký pátek je ovšem svátkem ryze křesťanským. V jádru jde o připomínku ukřižování Ježíše Krista, tedy události, která má hluboký teologický význam pro křesťanské věřící.

V sekulárním demokratickém státě bychom ovšem měli velmi pečlivě zvažovat, zda státní svátek nemá být buď nábožensky neutrální (například Den vzniku republiky, Den vítězství), anebo alespoň historicky významný pro všechny občany, bez ohledu na jejich víru.

Stát přebírá sváteční kalendář

Z právního hlediska se tento rozpor ještě více zdůrazní, když se podíváme na článek 16 odst. 2 Listiny ZPS: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech.“

Pokud církve mají spravovat své záležitosti nezávisle, proč stát — nezávislý a sekulární — přebírá jejich sváteční kalendář a vkládá do něj přímo náboženské svátky, jako je právě Velký pátek?

Argumentace tradicí zde pokulhává, protože samotný Velký pátek byl jako státní svátek zaveden teprve v roce 2016 — a to nikoliv pod tlakem veřejnosti, ale spíš z politického rozhodnutí, jež působilo spíš jako symbolické gesto směrem ke křesťanské lobby a lidoveckým elitám než jako potřeba společnosti.

V zemi, kde se při sčítání lidu přihlásí k nějaké z křesťanských církví méně než čtvrtina obyvatel, je to zvláštní zpráva o prioritách českých zákonodárců. Koho vlastně zastupují?

A pak je tu druhý, pragmatický rozměr: Pakliže stát volno uděluje, měl by to činit kvůli významu pro společnost jako celek, ne kvůli náboženské události, která se týká jen části obyvatel.

Co jiná náboženství?

Ergo kladívko, jestliže už Velký pátek setrvává v kalendáři, nebylo by na čase být férový a dát stejný prostor i jiným světovým náboženstvím? Nebo přiznat stejná práva ateistům a věnovat volný den například Den svobodného myšlení nebo Den konec víry v pověry a nadpozemské bytosti?

Sečteno – Proč má jedna konkrétní náboženská tradice státem garantované privilegium, když stát deklaruje, že není nábožensky vázán?

Celá situace ukazuje na to, jak selektivně stát chápe a aplikuje své sekulární principy.

Ve jménu rovnosti a neutrality by bylo na místě se ptát: Nezasloužila by si naše republika spíš svátky, které spojují, než ty, které vycházejí z víry jedné části společnosti?

Psáno pro Lidové noviny