Nabízí se porovnání habsburské monarchie a komunistického Československa co se týče podmínek politických vězňů. Člověk by očekával, že společnost včetně vězeňství se postupně humanizovala a podmínky ve věznicích 20. století byly lepší než o sto let dříve. To je ovšem velký omyl, opak je pravdou!

Ne vždy také politicky nepohodlní jedinci končili za mřížemi. V prosinci 1851 došlo z příkazu císaře Františka Josefa I. k deportaci novináře Karla Havlíčka Borovského do Brixenu v jižním Tyrolsku, který mu byl určen za místo nuceného pobytu. Nouzí však Havlíček rozhodně netrpěl. Od rakouského ministerstva vnitra dostával na živobytí 500 zlatých ročně, což byl v tehdejší době plat vyššího úředníka, tedy výrazně nadprůměrný příjem. Bydlel a stravoval se v nejlepším místním hotelu hotelu U Slona. Později, když za ním přijela rodina, pronajal si zahradní domek s altánkem za městem. Byl sice pod dohledem, ale mohl se svobodně pohybovat po území brixenského okresu. Je ale pravdou, že Karel Havlíček pobýval v Brixenu nedobrovolně a trpěl odloučeností od Čech a od přátel.

Není však známo, že by v éře komunismů zhruba o sto let později se takto relativně velkoryse k některému z politických odpůrců zachoval prezident Klement Gottwald. „Třídní nepřátelé“ byli tenkrát vězněni ve velmi nelidských podmínkách. Více než 65 tisíc politických vězňů prošlo v padesátých letech lágry na Jáchymovsku, z nichž více než 4000 zemřely. Poměry v nich byly hodně brutální, zahrnovaly nucenou práci v uranových dolech, otrocké podmínky, velký hlad a špatnou hygienu. Vězni byli vystaveni neustálému ponižování a brutálnímu bití ze strany dozorců. Neexistovala adekvátní lékařská péče, mnozí vězni trpěli važnými nemocemi a umírali. Právem se o těchto lágrech mluví jako o jáchymovském pekle.

Novinář Jiří Lederer v dopise Generální prokuratuře ČSSR v prosinci 1972 srovnal postavení politického vězně za Rakouska-Uherska s postavením politického vězně v „normalizačním“ Československu: „Můj strýc, novinář Antonín Hajn , jeden z vůdců protirakouské spiklenecké organizace Omladina, byl spolu s básníkem S. K. Neumannem a jinými v 90. letech minulého století odsouzen a poté vězněn na Borech. Jaké směšné tresty dostali ve srovnání s dnešními čs. sazbami! Ze strýcova vyprávění i z Neumannových vzpomínek znám, jaký režim měli ve vězení tehdy za c. k. mocnářství političtí vězňové. Srovnám-li to s režimem naprosté izolace pro dnešní politické vězně, říkám si, jaký obludný pokrok jsme v tomto směru učinili za 80 let! A to už vůbec nemluvím o tom, že po návratu z vězení – aniž museli činit ponižující veřejná prohlášení – i strýc i Neumann dál pracovali ve svém oboru, dál oba normálně publikovali, což je z hlediska dnešních čs. měřítek zcela nepředstavitelné.“

Přesně tak, političtí vězni za habsburské monarchie, kterých po roce 1867, kdy rakouské zákony zajistily občanům základní lidská, už mnoho nebylo, měli lepší postavení proti těm kriminálním. Političtí se například mohli volně pohybovat po věznicích mezi celami a nechat si donášet jídlo z domu či restaurace. Za socialismu naopak byli v horší pozici političtí delikventi proti kriminálním.

Ale především, jak upozorňuje Jiří Lederer, odsouzenci za politické činy v éře Rakouska-Uherska se po odpykání trestu mohli vrátit do původních zaměstnání, třeba jako novináři, učitelé, právníci atd. Za komunistů však takoví lidé končili za trest v dělnických profesích.

Autor je ředitel Českého královského institutu