Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Hezky napsáno.

Ale myslím, že každý rozumí síle. To už je taková lidská přirozenost. Třeba Venezuela velmi rychle porozuměla síle.

Taky de facto veškeré smlouvy a dohody platí jen do té doby, do níž to vyhovuje i té silnější straně. Příkladně Maastricht je mrtev, Schengen je ve stavu klinické smrti, Dublinské dohody jsou obcházeny.....rovněž eurounijní smlouvy po čase nemají ani cenu toho papíru, na němž jsou vytištěny a parafovány.

Klasickou ukázkou je hitlerovské Německo. Když mělo jednoznačnou vojenskou převahu, neváhalo slabšího napadnou a krutě zdeptat. Vypracovalo plány na vyhubení různých etnik a celých národů a začalo s jejich realizací. Když však narazilo na odpor a karta války se začínala obracet, začalo troubit propagandu o obraně evropské civilizace a kultury. A když bylo nacistickým špičkám jasné, že válka je prohraná, vzpoměly si na diplomacii. Zajímavé je, že do jednání se nejvíce zapojovalo vedení SS, elitní vražedné organizace.

A když jim ani to nevyšlo, počkali pár let a... Škoda mluvit (psát).

Moc dobře napsáno. A diplomaticky...

Výborný článek , pane Jakle. Díky. (Ano. (Řinčení zbraněmi strašení davu, a ukájením sebe sama o své síle. To je dnešní aktualita.

A vše jen proto aby pár firem, korporátů vydělalo. Aby bohatí byli ještě bohatší, protože nikdy není dost.

Ještě horší než soupeře pouze odstrašovat je chovat se k němu jako k poraženému. Odstrašení může být za určitých okolností nutnou součástí bezpečnostní politiky. Ale zacházení s druhým jako s trvale poraženým je něco jiného: není to konec konfliktu, nýbrž jeho pokračování jinými prostředky.

Přesně tuto chybu udělala Evropa po roce 1918 vůči Německu. Versailleský systém nebyl jen bezpečnostním uspořádáním po válce, ale také symbolickým a politickým připomínáním porážky. Německo nebylo pouze odzbrojeno, bylo poníženo. A ponížení velkého národa není stabilizační faktor. Je to odložená výbušnina.

Po roce 1945 se Západ této chyby vůči Německu a Japonsku naopak do značné míry vyvaroval. Obě země byly vojensky poraženy, ale nebyly ponechány v postavení trvale ponížených objektů mezinárodní politiky. Byly rekonstruovány, integrovány, ekonomicky obnoveny a postupně přijaty zpět mezi respektované státy. Právě proto se z porážky nestal nový zdroj války.

Po roce 1991 však Západ podobnou chybu zopakoval vůči Rusku. Nemusíme omlouvat ruskou politiku, abychom viděli, že s Ruskem se dlouho zacházelo jako se státem, který prohrál studenou válku a má se s tím prostě smířit. Jenže velmoc se s rolí poraženého trvale nesmíří téměř nikdy. Pokud se k ní vítěz chová jako vítěz i dlouho po skončení konfliktu, vytváří tím psychologickou, politickou i strategickou potřebu revize.

Chovat se k někomu jako k poraženému znamená udržovat konflikt při životě. Je to tiché sdělení: „válka skončila, ale vaše podřízené postavení trvá“. Takový stav může nějakou dobu fungovat, dokud je poražený slabý. Jakmile ale znovu získá sílu, téměř jistě se pokusí tuto roli zlomit.

Proto diplomacie nemůže být jen řinčením, odstrašováním a demonstrací síly. Článek správně připomíná, že strategie založená pouze na zastrašování je neúplná a musí být doplněna snižováním strachu druhé strany . Já bych k tomu dodal ještě jeden krok: nestačí druhému říkat, že se nemusí bát. Je třeba také přestat se k němu chovat jako k poraženému.

Protože poražený, kterému se neumožní stát se znovu rovnoprávným účastníkem systému, nezmizí. Jen čeká na okamžik, kdy bude moci systém zpochybnit.

Rus rozumí principu síy velmi dobře, to se mu musí nechat. Sám s ním umí výborně pracovat.

Jinak by se ruské impérium z poměrně malého Moskevského velkoknížectví během několika set let nestalo největší říší světa.

Rusko (Moskva) vždy útočilo na slabší (menší ruská knížectví, Sibiř, Střední Asie). Vždy počkalo, až silné státy (Polsko, Švédsko, Turecko, Čína) budou oslabené a pak teprve okrajovalo jejich území.

Málokdy mu to nevyšlo. (Krymská válka, kde si Rusko chtělo urvat tak velký kus osmanské říše, že mu ostatní okrajovači dali přes prsty)

Také na Ukrajinu Rusko zaútočilo, bo velmi dobře rozumí síle. Jen ji špatně odhadlo. Z různých důvodů předpokládalo slabost Ukrajiny a hlavně USA a NATO.

Ruská příprava byla velmi pečlivá a útok překvapivý. Zákeřný.

Ale něco se zvrtlo.

Z toho drobného staříka přepadeného zezadu v temné uličce se vyklubal šaolinský mnich a i když sám potlučený, tvrdě se brání.

Teď potěším proruské, když řeknu, že svým způsobem mají pravdu. Rusko bylo do války na Ukrajině zataženo.

Vlastní nenažraností a špatným odhadem síly.

Pane Kocourku rus se píše zde se dvěma SS. Jinak Vám místní landsmančaft nebude rozumět!

sediva je veskera teorie a vecne zeleny je strom zivota...

Kdyz na vas pujde nekdo s kudlou, tak vas asi mnoho diplomatickych frazi nenapadne, v tom okamziku, domnivam se.

Spis vam probehne hlavou o co ze to onomu dotycnymu jde a jak ze je nejvyhodnejsi se utoku ubranit.

Pujde-li o loupezne prepadeni, tak radeji sam a hned vydate zadane, tedy v pripade, ze sam nemaje zbran (anebo vycvik v bojovem sportu) a vase sance na obranu je minimalni. A moc kecat u toho predavani taky nebudete, to abyste situaci jeste nezhorsil.

Ovsem pujde-li utocnikovi o to, aby vas poslal na onen svet, tak asi udelate vse, abyste tomu zabranil, at uz je vase sance jakakoliv. Ale mnohdy i adrenalin pomuze. Ani v tomto pripade vam, byt byste byl rozeny diplomat, budou krasoreci k nicemu.

Ta analogie s člověkem, který na vás jde s kudlou, je působivá, ale právě proto je také zavádějící. Popisuje až poslední vteřinu konfliktu, nikoli jeho vznik.

V okamžiku, kdy proti vám někdo skutečně stojí s nožem, už je samozřejmě na diplomacii pozdě. V tu chvíli řešíte obranu, únik nebo minimalizaci škody. Jenže otázka mezinárodní politiky obvykle nezní, co dělat v poslední vteřině před útokem. Otázka zní, jak se stalo, že ten člověk s nožem proti vám vůbec stojí.

Lidé, skupiny ani státy obvykle nepřicházejí „s kudlou“ náhodně z čistého nebe. Často je tomu tak proto, že se dlouhodobě cítili ohroženi, ponižováni, vytlačováni nebo obklopeni. Nemusí to znamenat, že jejich útok je oprávněný. Znamená to pouze, že konflikt má nějakou předchozí historii.

A právě zde má smysl diplomacie. Ne jako krasořečnění v okamžiku útoku, ale jako dlouhodobá práce na tom, aby se protivník vůbec nedostal do stavu, kdy začne útok považovat za jediné možné řešení.

Pokud někomu dlouhodobě vyhrožujete, dáváte mu najevo, že je poražený, slabší, méněcenný nebo že jeho bezpečnostní obavy nejsou legitimní, nemůžete se pak tvářit překvapeně, že se začne chovat nepřátelsky. Opakuji: tím se jeho útok neomlouvá. Ale bez pochopení příčin se z politiky stane jen nekonečné hašení požárů, které jsme sami pomáhali rozdělávat.

Rozumná strategie tedy nemůže stát jen na otázce: „Co udělám, až na mě půjde s nožem?“ Musí začít mnohem dřív otázkou: „Nedělám něco, čím druhého tlačím k tomu, aby ten nůž jednou vytáhl?“

Síla je někdy nutná. Ale politika založená pouze na síle je intelektuálně primitivní. Umí reagovat na útok, ale neumí zabránit tomu, aby k němu vůbec došlo.

Hm, myslím, že "Cílevědomá, strategická, přesvědčivá demontáž strachu toho druhého" asi není zrovna aplikovatelná například v Izraelsko-Palestinském(islámském) konfliktu. Jeho podstatou totiž není nějaký strach islámu z Izraele. Strach, ;který by bylo možno demontovat.

Zásadní problém je v tom, že Izrael se k Palestincům dlouhodobě nechová jako k rovnoprávnému politickému subjektu, nýbrž jako k poražené populaci, která má přijmout stav vytvořený silou. A takové uspořádání nemůže vytvořit stabilní mír. Může vytvořit jen příměří, kontrolu, represivní správu, oddělovací zdi, vojenské operace a další generace nenávisti.

Nejde o to, zda má Izrael oprávněné bezpečnostní obavy. Má. Nejde ani o omlouvání palestinského terorismu. Ten žádné omluvení nepotřebuje ani nemá. Jde o prostý strukturální problém: pokud se k celému národu trvale chováte jako k poraženému, vytvoříte tím trvalou válku.

Poražený, kterému není nabídnuta žádná realistická cesta k důstojnému politickému postavení, nepřestane být protivníkem. Bude poražen znovu a znovu, ale právě tím se bude konflikt obnovovat. Každá další vojenská převaha pak jen potvrzuje jeho zkušenost, že není partnerem, ale objektem moci.

Proto zde možná řešení v běžném smyslu už ani neexistuje. Ne proto, že by Palestinci nebo Izraelci byli výjimečně iracionální, ale proto, že celý vztah je dlouhodobě nastaven jako vztah vítěze a poraženého. A vztah vítěze a poraženého není mír. Je to pouze pokračování války ve stabilizované podobě.

Demontáž strachu by zde nestačila. Musela by jí předcházet demontáž ponížení. A k té se žádná ze stran zjevně nechystá.

Článek je plný jinotajů, mně nesrozumitelných.

Jedná se o duchamornou filipiku proti pokrokářskému výroku "Rus rozumí jen síle?"

Jestli ano - dovolil bych si upozornit, že nějakou měřitelnou vojenskou sílu má v Evropě jen 5-6 států a my to rozhodně nejsme.

Takže ať naši sluníčkáři - na hubě - odstrašují, nebo ne je to jako v tom vtipu jak blecha říká slonovi: "Schovej se za mně, mně je méně vidět"

Nojo, ale diplomacie znamenà menší kšefty pro lidi kolem zbrojení.

Přesně............