Zvyk vzájemného podávání si rukou prý vznikl z gesta, jak si potkavší se muži jeden druhému ukazovali, že v rukou nedrží zbraň. Aby se jeden druhého nebál a ze strachu pak neudělal nějakou blbost.

Podobně prý vzniklo smekávání pokrývky hlavy při pozdravu. To prý si původně bojovníci při setkání snímali helmici, aby demonstrovali svou zranitelnost, mírumilovnost a čestné úmysly. Jen ten, kdo má v plánu útočit, se předem potřebuje zabezpečit před odvetou.

Podobné snímání helmic byly i některé odzbrojovací iniciativy v dobách studené války, kdy pro leckoho překvapivě bývaly nejdříve omezovány kapacity obranných zbraní, třeba protiraketových a protileteckých systémů. Tento postup vycházel z logiky, že pokud se někdo předem až příliš jistí, pak asi má něco za lubem.

Dnes je doba jiná. V módě je fráze, že ten či onen globální konkurent nebo soupeř rozumí jen síle. Mluvčí těchto frází už se nenamáhají doložit příklady, kdy daný subjekt v minulosti síle porozuměl, poklepal si na čelo, a horlivě přetavil meče v pluhy.

Ve velké módě je také slovo „odstrašení“. Tady je zajímavá už etymologie slova. Odvíjí se od slova strach. Daný subjekt se má bát něco si začít, protože pochopí, že by ho to přišlo draho.

Odstrašení používají častěji ti menší a slabší. I v přírodě. Třeba včely. Případného útočníka nepřeperou, ale dávají mu předem najevo, že ho útok bude bolet, i když ony samy u toho umřou.

Právě ze strachu se ale často dělávají pěkné blbosti. Možná ještě častěji než z pocitu beztrestnosti. Zdokonalovat svou sílu a přiměřeně odstrašovat druhé, to bude vždy patřit do rejstříku mocenských a mezinárodně politických metod. Je to tak v pořádku. Ale moudré je doplňovat tuto metodu cílevědomým odbouráváním strachu toho druhého.

Proto si také velmocenské bloky za studené války navzájem zpřístupňovaly mnoho citlivých informací, vyměňovaly si pozorovatele na cvičeních a viditelně parkovaly své strategické kapacity na lochách letišť. Snímaly si tak své helmice a ukazovaly prázdné dlaně.

Mnoho útoků bývá zdůvodňováno nutností preventivného odstranění hrozby. Je běžné, že někomu preventivní útok schvalujeme, omlouváme ho a máme pro něj pochopení. U jiných si ani nevšimneme, že motivací k útoku byl strach a obavy z hrozby. Pro nás to je prostě nevyprovokovaný útok.

Řinčení je prima. Při pochodovém marši se řinčet sluší. Pokud se ale strategie omezuje jen na ono řinčení, je to invalidní strategie, strategie jednoruká a jednonohá. Má-li být strategie kompletní a funkční (můžeme zde dokonce použít i zprofanované slovo „udržitelná“), musí kromě řinčení obsahovat i metody, které mají soupeře přesvědčit, že jim nic nehrozí, že se nemusejí bát.

Že někdo rozumí jen síle? Ale kdeže. Sílu je potřeba občas předvést v praxi, aby jí někdo rozuměl a věřil. A to předvádění moc hezké nebývá. Cílevědomá, strategická, přesvědčivá demontáž strachu toho druhého (a je jedno, zda oprávněného velice, nebo jen malinko), ta je mnohem těžší.

Řinčení je jednodušší a pro jednoduché mozky snazší. Kombinace sebevědomého hájení svých zájmů s promyšleným odbourávání strachu těch druhých, to už je obor složitější. Říká se mu diplomacie.

psáno pro IVK