Jak jsem stál u vrat třetí světový

Tak už zase máme, co jsme chtěli, do vítání zvesela: našimi zeměmi se povolenou rychlostí prožene vojenský transport za účelem odstrašení ruského napadení Ukrajiny.

Ani se těm Američanům vlastně nedivím. Touha a vášeň osvobozovat svět kdekoli a jakýmkoli způsobem v nich hárá již od června čtyřiačtyřicátého, kdy od atlantického pobřeží před sebou úspěšně hnali německé hordy richtung Mnichov, Berlín a Praha. Až se poté – po dohodě mezi Eisenhowerem a Stalinem - museli 1. května zarazit na demarkační linii Becherovka-Prazdroj-Budvar. A dál ani krok, což zamrzelo.

Nyní, v rámci společného mírumilovného snažení údajně obranné společnosti zvané NATO už tedy dál možno. Tedy ještě dál od svých, far from home. Pásová technika po železnici, kolová po silnici, jak už to čerstvě známe ze Slovenska. Proběhne to jistě v klidu, převážně v noci, kdy ani nebudou vidět hvězdy na amerických vlajkách vítačů. Maximálně někde ve tmě ze křoví zasvítí odhodlaně odhalená antimilitaristická zadnice.

Kulturpropag komise našeho parlamentu již údajně nabídla americké straně, že by z vlastních zdrojů zorganizovala a zafinancovala, aby v čele TT (transatlantického transportu) zbraní všelikého ničení, prosmrdícího našimi půvabnými končinami, jel vtipný alegorický vůz (multikára by nenadělala tolik parády) s živými obrazy v podání našich předních míropotvorců. Paní Černochová by např. malovala na darované nábojnice nápis Zdravíme děti v Luhansku, zatímco pan Vystrčil by do popředí hrdě nastrčil ceduli Jsem Čankajškovec, kdo je víc!

Jen ten však, kdo se někdy zúčastnil podobného tažení za nejrůznějším podobným účelem, může prožít podobné pocity hrdosti. Mně se to poštěstilo, navíc v obdobně dramatické době, kdy i ty nejhorší vyhlídky byly tenkrát na spadnutí.

Už je to ovšem dávno, v časech tzv. studené války. V září 1962, kdy jsme se chystali stříhat poslední měsíc mazáckého krejčovského metru a kdy jako na vztek vypukla karibská krize kolem sovětských raket na Kubě.

Tehdy neobvykle ostrý noční poplach zvedl v posádce Milovice-Mladá na nohy celou 13. tankovou divizi generálmajora Bunzáka takovým fofrem, že jsme za sebou nestačili ani zhasnout, natož spláchnout. Urychlený přesun Mělnickem, Slánskem a Podbořanskem až do vojenského prostoru Hradiště v Doupovských horách se konal po kolejích (sovětské tanky T-34) i po vlastních (kolejová vozidla vesměs čs. provenience Praga V3S, Tatra 805 a Tatra 111).

Tažení jsem se zúčastnil jako řidič velitelského vozu protiletadlové čety 15. tankového pluku. Ve skutečnosti žádná zvláštní paráda, obyčejná vétřieska se spolujezdcem, velitelem čety tří novinek našeho zbrojního průmyslu, 30mm samohybného protiletadlového dvojkanónu přezdívaného ´ještěrka´. A korba plná nábojů; kdyby to do ní někdo omylem napral, hledají nás tam ještě dnes.

Cvičení dopadlo úspěšně, jak bylo poté vyhodnoceno velitelem štábu divize. Až potom jsme se dozvěděli jeho pravý utajovaný záměr: nácvik fingovaného útoku vojsk Varšavské smlouvy na západní imperialistickou hranici. Na její druhé straně, v Bavorech, již číhali podobně nabuzení a možná i patřičně nervózní naši současní soudruzi v boji. Možná tehdy stačilo, aby jeden ostrý náboj omylem přeletěl, a už by se to rozjelo.

Vytáhnout do války, navíc s pusou plnou silných proklamací, je jedna věc, a zúčastnit se byť jejího nácviku druhá. Pokud by naše militantně naladěná politická reprezentace chtěla skutečně napomoci ovlivnit průběh dějů přímo na ukrajinsko-ruské linii, nabádám k opatrnosti. Aby třeba pan Vystrčil příliš nevystrkoval hlavu ze zákopů a paní Černochová nevstupovala s ministerskou suverenitou na území označené cedulemi ´Oстерігайтеся мін´. Jinak by se taky mohlo stát, že by se domů vrátila ve formě deseti malých černoušků.

Válka je totiž vůl…