„Požádejte pana Kuberu, ať típne cigaretu a přijde do sálu.“ Tímto nezaměnitelným způsobem ohlásila Jana Černochová na kongresu ODS vystoupení předsedy Senátu. Byla sobota, asi půl desáté večer.
Jaroslav Kubera dorazil na pódium se šálou kolem krku. I po celodenním stranickém maratonu s úsměvem a zjevně v plné formě. Hned vysvětlil, že ta šála není žádná ozdoba, ale že bez ní by kvůli neustálému běhání ven před budovu umrzl. Doplnil to údajem z osobního krokoměru, že během kongresové soboty nachodil sedm kilometrů. Po schodech nahoru a dolů, protože místa delegátů byla dvě patra pod úrovní ulice.
Z projevu, který pak před delegáty v pražských Vysočanech pronesl, jsem na novinářské galerii měl bezprostřední dojem, že možná nebyl ten nejzdařilejší, ale určitě typicky „kuberovský“. Až mu bude někdo chtít psát politický nekrolog, mohl by mu posloužit jako velmi praktické vodítko.
Já ale nechci psát nekrolog. Nechci analyzovat, chci jenom vzpomínat. Nakonec pro konzervativce, jakým pan Kubera byl, je jedna vzpomínka za tisíc analýz.
Když tedy zahartusil na úvodní kuřácké téma „neřestníků, kteří platí tři čtvrtiny našeho zdravotnictví“, dodal k tomu, že „já jsem tady dneska mnohé slyšel o tom, jaká jsme konzervativní strana, a co musíme, jak musíme o tu svobodu bojovat, ale zřejmě jenom o svobodu některých“.
Pak seřval spolustraníky (i na své poměry zvýšil hlas skutečně mimořádně), že ODS dosahuje dnes stejných výsledků jako strany, které mají násobně méně členů, a ještě všichni kverulují, že s tím Fialou nikdy víc než 15 procent nezískají. „Ne Facebook, ne Twitter, ale osobní styk s lidmi, vysvětlování věcí,“ odkázal svou zkušenost šestinásobného vítěze komunálních voleb a čtyřnásobného senátora. „Když jsem kandidoval naposled, bez Twitteru, Facebooku jsi mrtvej člověk, vůbec jako, nabízeli mi kamarádi, že mi zadarmo udělají Facebook. Já jsem říkal: Co bych tam dělal? To bych pak nic jinýho nedělal. Já nestihnu ani odpovídat na maily, natož abych ještě trávil hodiny na Facebooku,“ dodal později ve svém stylu.
Po lehčí glose „mě napadlo, že politologové se nám přemnožili jako hraboši“, podložené empirickou zkušeností diváka ČT24, se obšírněji věnoval „zelenému tsunami“, před kterým varoval v novoročním projevu a mnoho za to schytal.
„Já jsem si přečetl minulý týden, že rok 2018 byl nejteplejší od roku 1775. Co z této informace vyplývá? Nic. Vůbec nic. Protože časová hranice od roku 1775 je ve vesmírných veličinách nezaznamenatelná. Kdo nevěří, ať navštíví pana senátora Duška, který velí hvězdárně v Brně, absolvuje tam kurs, kdy mu je vysvětleno, jak to v tom vesmíru chodí, a pak bude nahlížet na zelené tsunami úplně jinak. Ve vesmíru se počítá na jiná léta, na jiné časové horizonty a také na jiné vzdálenosti,“ vzkázal všem klimatickým alarmistům.
Pak se chytal za hlavu nad módou elektromobility a toto téma rovněž uzavřel svým nezaměnitelným způsobem: „Nedávno také byl na YouTube mercedes, který jel na tužkové baterie. To mne pobavilo,“ doporučil.
Pak ještě v onom posledním projevu varoval před „bolševickým myšlením“. „To nemá nic společného s komunistickou stranou, je to věc, ta jediná pravda, ta moje pravda. Ti, co volají po toleranci, jsou většinou nejméně tolerantní. Tak to bývá. Oni toho namluví o tom, jak oni jsou, jak respektují - a nerespektují vůbec nic, jenom svůj názor, který považují za správný,“ vysvětloval.
Tolerance a lidskost nebyla pro pana Kuberu jenom fráze a prokazoval to i během sobotního kongresu. Mezi hosty byl Petr Nečas. Za expremiérem jako by se ještě stále táhlo prokletí výbuchu jeho vlády v červnu 2013, většinu času bloumal po rozlehlých prostorách osamocen, jen výjimečně se s ním někdo zastavil. V pauze po neúspěšné volbě prvního místopředsedy všichni pobíhali po budově a řešili, co teď. I venku před budovou stály s cigaretami hloučky diskutujících. Bývalý předseda to sledoval zpovzdálí, všemi ignorován. Najednou se objevil Jaroslav Kubera, ještě ve dveřích si zapálil a okamžitě přes celé prostranství zamířil k opuštěnému Nečasovi: Petře, jak se máš?
Znovu jsem na něj před budovou narazil o dvě hodiny později, když se volilo podruhé a všichni řešili zejména svérázný (a značně aplaudovaný) kandidátský projev Pavla Novotného. Někteří byli ochotní věřit tomu, že má šanci být zvolen zástupcem Petra Fialy. A Jaroslav Kubera, snad už to můžu napsat, se této možnosti dost hrozil. „Oni někteří opravdu věří, že to té straně pomůže, že bude víc vidět. Ale to je nesmysl. Kdybych já zabil svou babičku, tak tím dostanu ODS na titulku New York Times, ale líbit se to asi moc nebude,“ kroutil hlavou.
Svůj večerní projev skončil symbolicky, tak moc, že to zpětně nahání mráz: Pozdravem manželce, která ten den měla narozeniny a její manžel je musel trávit v Praze na schůzi. Každý, kdo se pohybuje po pražské politické scéně, dobře ví, jak hezký vztah měl s „paní Kuberovou“, jak ji ve svých nenapodobitelných historkách tituloval. Proto mě tak moc rozčilovalo, když mu nadávali do sexistických hovad, prasáků a stárnoucích bílých mužů.
Kongres ODS skončil těsně před půlnocí. Jaroslav Kubera pak sedl do auta a jel do Teplic. Naposledy. Nikdo to netušil a nikoho, kdo jej ve vysočanské aréně během soboty potkal, by to ani nenapadlo.
Byl to největší frajer české politiky. A odešel tak, jak frajeři odcházejí.
Autor je zástupcem šéfredaktora ParlamentníchListů.cz, které také na kongresu ODS zastupoval. Vzpomínku na Jaroslava Kuberu ale píše čistě za sebe.