V mrazivém prosinci, kdy ještě doznívaly pražské demonstrace, jsem se smíšenými pocity radosti i obav po 23 letech anglického exilu přistál na Ruzyni. Celníci a esenbáci nechápali, že nemám v britském pase vízum, ačkoli mám plný kufr knih Václava Havla.

Jako pilný čtenář českého samizdatu i sovětologických analýz v Keston College, kde jsem tehdy pracoval, jsem netrpěl iluzemi o hospodářské devastaci centrálního plánování. Ta byla na rozdíl od duševní kondice národa viditelná na každém kroku. Špinavé, šedivé fasády domů, padající omítky, rozbité chodníky, nehostinné, zašlé a poloprázdné obchody, průjezdy i proluky plné odpadků, dokonce i z novějších činžáků se linul podivný zatuchlý zápach. V zimě se válel po ulicích hustý smog a když pražské vinohradské divadlo zatopilo, nebylo z mého bytu pro žlutý sirný kouř vidět druhou stranu ulice. A ty zaplivané zakouřené výčepy, hospody třetí, čtvrté cenové skupiny, jak se nazývaly za mého mládí! Jako nevěřící anglický turista jsem zíral na lidové jídelny a řeznické krámy, kde se v mastném oparu u vysokých stolů mačkali lidé a cpali do sebe chlebíčky či ovar. Zhmotnily se mi i vzpomínky na smradlavé veřejné záchodky, symbolický důkaz civilizační úrovně. Smutný byl pohled na předčasně zestárlé padesátileté ženy v porovnání s elegantními Angličankami.

Jako by se tu za těch let mé nepřítomnosti zastavil čas. Známí i dávní spolužáci bydleli tam kde dřív. Stejná auta i tramvaje, jen pražské metro velkolepého moskevského stylu mě překvapilo. Výklady knihkupectví tak jako kdysi nabízely překlady klasiků (Balzac, Hugo, Dumas, Maurois) a knihy poslušných českých pisálků režimové literatury. V přízračném svitu špatně osvětlených ulic zvaly plakáty na premiéry kasaštyků mého mládí Gogolova Revizora, Čechovův Višňový sad, Verdiho Nabucco a tak jako v létě mého odchodu po sovětské invazi v září 1968 z rozhlasu trylkoval tenor Karla Gotta a drásavý jekot Heleny Vondráčkové.

Průmysl fungoval na bázi zastaralé techniky, domácí kapitál byl téměř nulový, schopnosti manažerů neznalých angličtiny a tržní dynamiky bídné. Český export dirigovaný zájmy sovětského impéria směřoval do tzv. třetího světa a byl často směnný. Říkal jsem si, země, jež na rozdíl od ostatních sovětských satelitů, zestátnila nejen průmysl a zemědělství, ale i drobné podnikatele, se bude těžko vracet k tržní ekonomice a nutně povede ke společenskému rozvratu. Služby a maloobchod si kadeřníka a hokynáře najdou, ale nevýkonný průmysl zaměřený na vývoz bude těžko konkurovat Západu. Jako svědek thatcherovské privatizace s předkupním právem zaměstnanců ve fungujícím právním státě, jsem si neuměl představit, jak lze zabránit šílené korupci a rozkrádání (příležitost století), inflaci a bídě. Jak asi budou komunističtí soudci rozlišovat obchodní a hospodářské delikty od běžné manažerské neschopnosti? A co teprve psychologická závislost většiny obyvatel na ubohé životní jistotě zaopatřovacího státu. Kdo bude mít odvahu riskovat svůj skromný majetek a ti nepodnikaví snášet zaměstnanecké příkoří nelítostného chování novopečených kapitalistů či rentiérů, kteří nepoznali kulturu starých peněz? Najde vůbec politická reprezentace shodu k tak masivní restituci ukradeného majetku a privatizaci státních podniků? Konec regulovaného nájemného bude bolet, poptávka a nabídka drastický prohloubí rozdíl mezi luxusní lokalitou a periférií, důchodci a rodiny s více dětmi nebudou mít na tržní nájemné. Miliony lidí ztratí víru v kapitalismus. Existuje vůbec nějaká schůdná cesta z marasmu komunistických let?

Ukázalo se, že navzdory naivním idealistům Pražského jara, kteří věřili v možnost třetí cesty mezi socialismem a kapitalismem, a Havlovy „nepolitické politiky,“ dokázala novopečená vláda pod taktovkou ministra financí Václava Klause rozpoutat liberalizaci zahraničního obchodu i cen, a zahájila živelnou revoluci tržní svobody. Politický souhlas s nástupem kapitalismu vyvolala Kuponová privatizace respektive rozdávání státního majetku. Ta měla ve společnosti bez peněz zajistit novopečené akcionáře, Čechy nadchla, za 1000 korun si koupili akcie a ti netrpěliví vydělali za pár měsíců někdy i desetinásobek či více. Ti trpělivější, co vsadili na budoucnost, se většinou zklamali. Šikovní podnikavci totiž akcie skupovali a za kritický podíl, mnohdy jen 25 procent, mohli společný majetek rozkrást. Tunelování obohatilo jazyky světa jako kdysi Čapkův robot. Zákon menšinové akcionáře nechránil a projevil se tak rozpor mezi privatizací a výkonem vlastnických práv.

Národ to však netušil a politice fandil, spatřoval v ní cestu k západnímu blahobytu. A vláda kupodivu udržela makroekonomickou rovnováhu. Pamatuji se na restituenty, kteří masivně prodělali, protože nevěřili koruně a byli ochotni prodat svůj nově nabytý majetek pouze za valuty a drželi ji marné v naději, že časem korunu trumfne. Dočasný ráj veksláků. Malé i velké privatizace se chopili šíbři, vymahatelnost majetkového práva neexistovala. Vyhrál jsem šest soudních sporů s tiskárnami a nejenže nedostal ani vindru, ale nikdo nebyl potrestán. Zdálo se, že reforma soudnictví (a morálka soudců) je úsilí na dvě generace, zato neviditelná ruka trhu nelítostně zlikviduje neschopné podnikatele a nahradí je zdatnějšími nebo zahraničními majiteli. Nastal divoký čas českých zlatokopů. Jako čerstvě zbohatlý nakladatel jsem navštěvoval luxusní vinárnu a žasl nad osudem chamtivých živnostníků, často bývalých šéfů státních podniků, kteří si buď zprivatizovali neperspektivní podnik nebo uchvátili nějaký dobrý kšeft, jako byl Večerní list Prahy, jenž krátce nato z neznámých důvodů přestali lidé kupovat. Obratem vydělali velké peníze, ale podnikat neuměli, nebo se nestačili v závratně se měnících podmínkách trhu včas orientovat. Pamatuji jednoho, jenž jako první v roce 1990 dovezl z Německa tuny obnošeného šatstva, vydělal milióny, koupil si vilu, bourák a novou manželku. Za rok byl ale „sekáč“ na každém rohu, podnik zkrachoval a žena se vypařila. S výjimkou tuctu známých miliardářů, co v divokém víru privatizace získaly doly, banky, agrobyznys, talentovaní podnikatelé vznikali později. Mluví-li se dodnes o rozkradení průmyslu, nezapomínejme v jakém byl stavu. Bez cizího kapitálu, zkušeného vedení a distribuční sítě v zahraničí se produkce a export zachránit nedaly. Západ tu naštěstí viděl velkou příležitost a masivně do českého hospodářství investoval. Svou roli sehrála lepší infrastruktura než u našich postkomunistických sousedů, zeměpisná poloha i pohádkové hlavní město. Zahraniční investice zvedaly životní úroveň byť ne každému. Zchudli hlavně důchodci, rodiny s více dětmi a matky samoživitelky. Porodnost se propadla. Mládež odcházela na Západ.

Česko se na čas stalo ekonomickým premiantem střední Evropy, bohužel svůj potenciál prošustrovalo. Státní správa zbytněla, v každé vesničce úřad, a dnes zaměstnává půl milionu lidí. Výrazně se zvýšil počet policistů a hasičů, byť zločinů ani požárů nepřibylo. Zato přibylo zbytečných humanitních fakult. Vzniklo dotační hospodářství a byrokracie překáží růstu podnikatelské sféry. Původně mnohem chudší Slováci, Poláci a Maďaři české hospodářství prakticky dohnali. To už je ale jiný příběh.

Psáno pro měsíčník TO.