V druhém květnovém týdnu 1991, byla to tuším středa, se v hotelu Tichý na dnešní Seifertově třídě, sešli snad všichni členové Občanského fóra Prahy 3. Snad všichni do jednoho. Na programu byl jediný bod: vyjádření členské základny k založení Občanské demokratické strany, ke kterému došlo o tři týdny dříve v Olomouci.
Sál, a že je hodně velký, byl beznadějně plný. Výsledek: 8 hlasů pro vstup do Občanského hnutí, zbývající, optická, téměř absolutní většina do ODS. Všichni členové obvodního zastupitelstva zvolení za OF v prvních svobodných komunálních volbách v listopadu 1990 se tehdy stali členy ODS.
Tak začala dvacetiletá vláda ODS v centrální městské části Prahy. Pět volebních období. Jaké to byly roky? Když se po nich ohlédnu, nenapadá mě jiné slovo, než že to byly dobré roky. V začátku nejen učení, co je to vlastně ta mnohými zlehčovaná komunální politika, ale od samého počátku to byly hlavně roky plné práce.
Pamatujete se na zrezivělé rolety obchodů Ovoce-zelenina? Pamatujete se, že obvodní lékař vám byl přidělen podle adresy vašeho bydliště? Pamatujete se, že vaše děti chodily ze školy a přeříkávaly básně o velkém příteli a jeho rudé vlajce? Domy ve vlastnictví státu spravované OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) byly šedivé se zrezivělými okapy a od znárodnění nevymalovanými chodbami? A lešení tam, kde už bylo nebezpečno chodit po chodníku, aby na vás nespadl kus balkonu? Že z komínů se šířil po celé čtvrti černý kouř ze starých, uhelných kotelen? Že chodníky v lepším případě zaasfaltované, v horším samá díra, prach a smetí - hrůza vzpomenout. Že staří, už méně soběstační lidé měli jediné: 10 lůžek v jedné léčebně dlouhodobě nemocných. 10 lůžek na 70tisícovou čtvrť. A taková opomíjená skupina, jakou byly postižené děti, měla jedinou možnost: do ústavu.
Co s tím, to už bylo naznačeno v prvním volebním programu OF. Do konkrétní podoby dovedeno za těch dvacet let 1991-2011.
Po nabytí právní moci zákona o převodu majetku státu na obce se uskutečnily pronájmy prvních obchodů novým zájemcům o služby veřejnosti. Ne podle celorepublikových pravidel RaJ (Restaurací a jídelen), Potravin Praha, Ryby, drůbež, zvěřina, ale nejdříve podle potřeb občanů, jak je vyhodnotili členové zastupitelstva, aby nezmizely základní služby, ale i tehdy požadované mandlovny prádla a opravny obuvi. Teprve později se postupovalo podle nabídnuté ceny ve VŘ. Obchodní síť se stabilizovala, dnes snad už neexistují pouze ty mandlovny.
OÚNZ, že už tu zkratku neznáte? Z obvodního ústavu národního zdraví přešli lékaři do vlastních ordinací v bývalých poliklinikách nebo v jednotlivých obytných domech, kde se lidé zaregistrovali podle svého uvážení. Dnes úplná samozřejmost. Ředitelé škol, kteří cítili, že si s bývalým režimem zadali, sami odstupovali a byli vybráni kvalifikovaní, pro které nebyla důležitá žádná stranická příslušnost. Školní budovy byly rekonstruovány a vybaveny příslušenstvím jak pro výuku, tak pro sportování a stravování dětí na úrovni 20. století.
V restituci bylo navráceno 1200 domů jejich původním vlastníkům. Někteří si s nově nabytým majetkem věděli rady a chovali se ke svým nájemníkům odpovědně, někteří byli bezradní a domy prodali. Když si pak jejich nájemci stěžovali, většinou nechápali, že na jejich úkor se řeší 40 let staré křivdy, kdy právoplatní majitelé se museli dívat, jak jejich majetek, dům, který nechal postavit vlastní dědeček, pustne. Že to bylo nespravedlivé? Celých těch 40 let bylo nespravedlivých. V domech, které zůstaly obci, byly vyměněny kotelny na tuhá paliva za kotelny na plyn. Snad největší počin pro zlepšení životního prostředí v celé městské části.
Pak se domy začaly prodávat standardním a průhledným procesem privatizace. Přišly první schůzky s občany, kde starosta vysvětloval privatizaci domů nejdříve družstvům nájemníků, později i prodej jednotlivých bytů. Tolik propírané ceny odpovídaly technickému stavu domů a postupně se přibližovaly tržním cenám obsazených bytů. Všichni ale neměli to štěstí, že si svoje bydlení mohli koupit, byli to právě nájemníci restituovaných domů. To s ohledem na ně se obecní privatizované domy a byty nemohly a nesměly prodávat za požadovanou hubičku. Nájemníci, vlastně noví majitelé, už nemuseli prosit o výměnu žárovky na chodbě. Výsledkem jsou domy opravené jejich novými vlastníky. Stav velmi kritizovaných chodníků se postupně lepšil, i když chodníky vlastní hl. město Praha, nikoli městské části.
Namísto pár lůžek v léčebně dlouhodobě nemocných nové dva ošetřovatelské domovy s kapacitou cca 120 míst v dobře vybavených pokojích a s kvalifikovanými službami. Integrační centrum pro postižené děti, vznik 35 nových dětských hřišť, opravené parky na Pecích, na Křížku, ve vnitroblocích, park Rajská zahrada, upravené záhony v plochách trávníků a více jak 600 nově vysázených stromů ve stromořadích.
Byly to základní a zásadní kroky, díky kterým vznikly a stabilizovaly se služby obyvatelům. Služby potřebné až nutné, ale někdy i nadstandardní. Neměly by být ty nadstandardní hrazeny jejich příjemci? K této debatě, co je veřejný a co soukromý statek, vlastně nikdy na široké bázi po roce 1989 nedošlo. Kvůli tomu se komunální socialismus úplně odstranit nepodařilo. Má hodně tuhý kořínek.
Proč píši o dvaceti letech, když 20. dubna to bude třicet roků od vzniku ODS? Protože těch dvacet let ODS sama nebo v koalici, kde byla silnějším partnerem, ovlivňovala dění v této centrální části Prahy. Byly to roky, kdy se každý krok připravovaný na radnici probíral s členskou základnou na místních sněmech, nejnižším článku organizace. Tam jsme se poznávali, tříbili svoje názory a sdělovali záměry, aby každý člen byl schopen tyto tehdy opravdu zásadní kroky svému okolí vysvětlit a zdůvodnit. Kromě toho byla i pravidelná setkávání s občany, ale později se od nich pro nezájem ustoupilo.
Tak to fungovalo dvacet let. Roky, kdy ODS vedla nejen radnici v Praze 3, ale snad všechny radnice v Praze. Roky, kdy na konci volebního období si občané mohli odškrtávat, co bylo z volebního programu splněno. Všechno! Tak vypadal politika ODS na té nejnižší, komunální úrovni. Politika, kdy volební výsledky byly oproti současné době nepředstavitelné, kdy v jedné městské části Prahy (volby 2010) získala ODS neuvěřitelných 65 % hlasů.
Že nebylo všechno vždycky růžové? Ne, nebylo. Ale rozhodně to nebylo černé, jak se později „někdo, někdy“ snažil vykreslit. A udělalo se hodně dobré práce. Tolik a tak zásadní, že si o ní pozdější tvůrci konceptu umístění stanovišť elektrických koloběžek, šikanózních změn pro řidiče na vozovkách, místostarostové pro sousedské vztahy a autoři všech komisí pro průhlednost procesů mohou nechat pouze zdát.
Vším shora popsaným neadoruji bývalou ODS. Dovedu si představit, co bude ventilováno v diskusi. Vím, že uvnitř jsme měli dost starostí. Ale vyřešili jsme je. V zásadě jsme chtěli být stranou, která umožní občanům svobodné rozhodování o nich samých: o svém zaměstnání (už nebyly kádrovačky), o svém bydlení (privatizace), o možnosti využít širokou síť obchodů (soukromé prodejny a služby), o volbě školy pro svoje děti (zrušením spádových obvodů), o volbě zdravotní péče (zrušením přiděleného obvodního lékaře) a mnoho dalších, třeba i drobných skutečností v životě. S jedinou podmínkou: s vědomím vlastní odpovědnosti v rozhodování za sebe a za svoji rodinu.
Toto nepíši ani jako obhajobu současné ODS. Vím, jaké jsou její výsledky. Proč tomu tak je a proč jí lidé věří méně? To je otázka pro naše následovníky, kteří se vehementně chopili vedení. Snad nepřipustí, aby se Občanská demokratická strana rozpustila v koalicích více, ale spíš méně pochopitelných. A snad také nejen ve svém slovníku, ale i ve svých programech a činech bude znovu klást důraz na svobodu a odpovědnost každého z nás. Od svobody jednoho každého se totiž odvíjí svoboda národa, jeho země a státu. Od ní se pak odvíjí i jeho prosperita. Na to by Občanská demokratická strana i na své komunální úrovni neměla zapomínat. Ale to by bylo na další, velkou diskusi. Bude ještě někdy taková v rámci této kdysi silné strany?