Bývalý šéf civilní rozvědky byl schopným zpravodajcem i diplomatem a člověkem velkého rozhledu

Brigádní generál Ivo Schwarz předčasně zakončil svou pouť státními službami. Již z nástinu jeho životaběhu lze vyčíst, že nebyl z rodu všeznalých teoretiků. Začínal ve službě praktické, u policie. Pokračoval v jakési utajené nadstavbě, ve službě zpravodajské, odkud to už byl jen krůček ke službě diplomatické.

Ta blízkost zpravodajštiny a diplomacie, o jejíž důležitosti tak často a důrazně mluvil nedávno zesnulý Miroslav Polreich, byla u Ivo Schwarze zřetelná a typická. Uměl totiž velmi elegantně řešit situace nejen sporné, ale i nezaviněně dost prekérní (vzpomeňme jen na trapnou aféru s tzv. Havlovou lavičkou v Tel Avivu, v níž obstál výtečně).

Velkou prestiž získal už jako vedoucí odboru mezinárodních vztahů (liaison) na rozvědce (Úřadu pro mezinárodní styky a informace, ÚZSI), kde vše zúročil na postu ředitele. Podle kolegů patřil mezi nejlepší reprezentanty „firmy“ v celé její historii. O mnoho víc se však o působení zpravodajce publikovat nedá, je to asi jako s viditelností špičky ledovce. Avšak jsou ti, kteří vědí – a dobře vědí.

Splněný diplomatický sen

Ivo Schwarz

Pak se Ivo Schwarzovi splnil sen, když byl jmenován velvyslancem v Izraeli. S tamními kolegy navázal již jako zpravodajec oboustranně velmi respektované a užitečné kontakty, a v této linii pokračoval pak z pozice diplomatické. Ve vzdělaných zemích jsou zkušenosti a reference mezi diplomaty a zpravodajci velmi sdílené (nejsou totiž naprosto nesmyslně pod odlišnými rezorty, jak je tomu u nás), takže jeho diplomatická mise měla ty nejlepší předpoklady být mimořádně efektivní.

Přiostřím trochu a dodám, že mise nikoliv submisivní, jak zaznívaly určité jedovaté a nepřející šuškandy dokonce i z důležitých míst ve státní instituci, u níž by člověk zejména předpokládal přece jen vysokou kulturu. Když jde katolík dělat velvyslance do Vatikánu, je to v pořádku. Ale velvyslanec Schwarz v Izraeli působil vrásky některým svraštěným dušičkám.

Nicméně Ivo Schwarz bojoval i s tímto – a na zdraví mu to nepřidávalo, byť byl založením sportovec a nezdary, či dokonce porážky ho motivovaly. Byl to člověk velkého rozhledu, což je víc než v této době napsat „vzdělání“. Jeho rozhled byl hluboký, historický, a on – byv takto poučen – byl trpělivý, důsledný, odpovědný, odvážný a statečný. A nestavěl to na odiv, protože v branžích, kde působil, takové věci nemusejí být zjevné na první pohled.

Zůstane ve vzpomínkách

Velmi pěknou charakteristiku mi poskytl jeden Schwarzův vysoce postavený kolega, když řekl, že s Ivem v mnoha věcech nesouhlasil, ale vždy to bylo s respektem. Dlužno dodat, že to je vlastně výpověď oboustranně pozitivní. A je i logická, protože Ivo Schwarz se cítil dobře s těmi, od nichž se mohl něco dozvědět, přičemž respektoval závěrečný debatní bonmot publicisty Jana Campbella: souhlasu netřeba. Ano, jednomyslnosti už bylo dost. Demokracie je inteligentní soužití lidí různých názorů.

Jsme bohatší o setkávání s Ivo Schwarzem, generálem, velvyslancem, ředitelem, styčným důstojníkem, policistou, člověkem, z nějž nečišely jeho funkce a který si na nic nehrál.

Jsme chudší o další možná, a dokonce plánovaná setkání. Nejen jeho nedávno narozený vnuk ho bude postrádat. Ve vzpomínkách ale zůstane.

Čest jeho památce.

LN, 5.4.2019