Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Diplomacie v Africe

5.10.2019

Předání pověřovacích listin velvyslance je významným aktem v rámci diplomatické praxe. Znamená potvrzení politických a diplomatických vztahů mezi dvěma státy na nejvyšší úrovni a předznamenání zájmu o jejich zachování i do budoucna. 

V situaci, v jaké se nacházela diplomacie ČR v Africe v polovině 90. let minulého století, bylo důležité při každé příležitosti připomínat pokojný rozpad Československa a vznik samostatné České republiky, která v roce 1995 existovala jen dva roky. U některých afrických států bylo také nutné žádat o uznání ČR i po formální stránce – formou diplomatické nóty ministerstva zahraničí africké země, což byl úkol vyžadující značnou míru trpělivosti. Ani státně-propagační účinek nebyl zanedbatelný, předávání pověřovacích listin je v afrických zemích událostí prvořadé důležitosti, dokumentovanou na prvních stránkách novin a v TV zprávách, a i to bylo pro šíření povědomí o ČR v místní veřejnosti důležité.

Pověřovací listina je dokument vystavený jménem vysílající hlavy státu (krále, prezidenta republiky) a je adresován hlavě přijímacího státu. K předání listin může dojít až po vyjádření souhlasu přijímající strany s jejich předáním a osobou předávajícího velvyslance. Nemůže tak dojít k situaci jako ve filmu „Císařův pekař“, kdy císař Rudolf II. (Jan Werich) odmítá přijmout poselství vyslance krále Matyáše.

Přílet nového velvyslance po obdržení souhlasu přijímající strany ale neznamená, že k předání listin dojde ihned po jeho přicestování. Nový kandidát je uznán ve své funkci teprve po tom, co předá pověřovací listiny do rukou přijímající hlavy státu. Akt předání má osobní charakter, nelze ho provést např. v zastoupení nebo korespondenčně. Termín předání záleží na programu hlavy státu a někdy se musí čekat, až se shromáždí více kandidátů. Může tak dojít k nepříjemné situaci, k jaké došlo v Ghaně na podzim 1995. Zastupitelský úřad jsem v nepřítomnosti velvyslance vedl půl roku jako “šaržík“ (chargé d´affaires – diplomat, vedoucí úřadu při nepřítomnosti velvyslance) a nový kandidát na velvyslance dr. Vladimír Klíma přiletěl do Akkry tak nešťastně, že do doby mezi jeho příletem a předáním listin připadl státní svátek 28. října, kdy velvyslanectví ČR tradičně pořádá recepci na jeho oslavu. Když bylo jasné, že k předání listin do 28. října nedojde, museli jsme pozvánky na recepci odeslat mým jménem a hosty na recepci jménem velvyslanectví jsem také vítal já, přestože nový šéf úřadu s manželkou byl již na recepci opodál přítomen. I když pro nastupujícího velvyslance to muselo vypadat trapně, bral to s nadhledem a myslím, že uražen se necítil. Inu, taková jsou pravidla diplomacie, nejen v Africe.

P1010913

Budova velvyslanectví ČR v Akkře (Ghana)

Vlastní ceremoniál předání má určitý povinný průběh, který je patrně ve všech zemích stejný: po příjezdu do sídla hlavy státu vyslechne kandidát hymny obou zemí zahrané vojenskou hudbou, ukloní se státním vlajkám a vykoná přehlídku čestné vojenské jednotky. Po této předehře už probíhá akt vlastního předání listin. V audienční hale připomene ceremoniář, že pověřovací listiny se hlavě státu předávají oběma rukama najednou. Patrně jde o starodávnou tradici z dob, kdy vyslanec mohl předávat listiny jednou rukou a druhou rukou vytáhnout skrytou dýku a krále zavraždit. Po krátkém projevu předá kandidát listiny do rukou přijímajícího, který jej poté pozve k osobnímu rozhovoru. Ten trvá obvykle půl hodiny. Ze sídla hlavy státu odchází zplnomocněný velvyslanec, který se již v zemi přidělení může naplno ujmout svých povinností.

Ceremoniál předání listin prezidentu Ghany J. J. Rawlingsovi v Akkře (hl. město Ghanské republiky) proběhl podle předem připraveného programu bez problémů, oproti zvyklostem byl okořeněn navíc vzdáním pocty úklonem hlavy domorodým vysokým bubnům s bubeníky, jako tradičním africkým symbolům, a vykonáním úlitby bohům z lahve kořalky šnaps spolu s místními fetišmany.

Po předání listin v Akkře, místě sídla úřadu, bylo možné pomýšlet na akreditaci i v dalších státech působnosti našeho úřadu: Republice Togo, Burkině Faso, Pobřeží slonoviny a Libérii. A zde se už projevila určitá specifika africké diplomacie a někdy překvapující, nečekané skutečnosti, které běžné úřední úkony oživují příměsí neočekávanosti a dobrodružství.

Oficiální nótu se žádostí o předání pověřovacích listin prezidentu Pobřeží slonoviny (Ivory Coast) jsem předal osobně ivorijskému velvyslanci v Ghaně. Přijal mě velvyslanec - muž v pokročilém věku - ve své pracovně a náš rozhovor, spíše můj monolog, probíhal v čistě formální rovině. Viděl jsem, že můj protějšek má potíže se soustředit, a viditelně se přemáhal, aby neupadl do spánku. Po předání žádosti zbývalo jediné - čekat na odpověď a určení termínu předání. Čekali jsme měsíc, několik měsíců, rok, mezitím pan velvyslanec Klíma předal pověřovací listiny v Togu a Burkině Faso, a z Pobřeží slonoviny stále nic. Odpověď na žádost o akreditaci se neurguje, a pokud přijímající strana neodpoví, má se za to, že s akreditací nesouhlasí. Sice jsme neznali důvod nesouhlasu, ale co se dalo dělat, časem jsme tuto záležitost odsunuli poněkud do pozadí.

Po více než dvou letech jsem obdržel telefonický hovor z ivorijského zastupitelského úřadu, tajemnice úřadu, která šaržírovala úřad po ukončení funkčního období velvyslance, žádala o rozhovor s tím, že vše vysvětlí osobně. Na schůzku přišla se sáčkem ivorijské kávy (ochutnali jsme ji a byla opravdu vynikající), což nebylo obvyklé, a obsah našeho rozhovoru byl skutečně překvapující. Ambasador Pobřeží slonoviny před nedávnem ukončil svoji misi v Akkře a odcestoval ze země. Při úklidu jeho kanceláře našli v šuplíku jeho psacího stolu naši žádost-nótu o předání pověřovacích listin, která tam v klidu po dva roky odpočívala. Pan velvyslanec si jednoduše ušetřil práci nebo zapomněl a místo aby naši žádost poslal na své ministerstvo do Abidžánu, nechal nótu v zásuvce svého stolu. Tajemnice se omlouvala a ptala se, zdali máme stále zájem o předání listin a zda může nějak pomoci. Zájem o akreditaci jsme měli, jenže funkční období velvyslance Klímy se chýlilo ke konci a z toho důvodu jsme usoudili, že bude vhodnější žádat o akreditaci až po nástupu do funkce našeho příštího velvyslance.

V Republice Togo byla situace ohledně předání listin poněkud napínavější. Togo patří svojí rozlohou a počtem obyvatel (4,6 mil. obyvatel v roce 1998, 8 mil. obyvatel v roce 2018) k menším africkým státům, do roku 1914 bylo kolonií Německa, poté Francie. V Čechách existovalo (a dosud existuje) určité mlhavé povědomí, že Togo mělo být po dělení německých kolonií na Mírové konferenci ve Versailles (1918-1920) československou kolonií. Ve skutečnosti jde o určitý mýtus, československá delegace žádný požadavek v tomto smyslu na konferenci nepředstavila. Je ale pravdou, že člen delegace, cestovatel Jan Havlasa, napsal memorandum o připravenosti Československa civilizovat některé nejméně rozvinuté části zeměkoule (Kamčatka, Nová Guinea). Ani on v něm ale Togo neuvedl a dokument se vůbec nedostal k oficiálnímu projednání (je ale založen v archivu MZV v Praze).

Doručení nóty se žádostí proběhlo normálně, s tožským velvyslancem v Akkře jsme měli dobré vztahy, snažil se nám v této věci co nejvíce pomoci. Pravda, i zde bylo určité specifikum. Byli jsme upozorněni, že není žádoucí, aby při ceremoniálu byla přítomna manželka předávajícího kandidáta. Prezident Gnassingbé Eyadéma ale prý nemá nic proti ženám, pokud máme na úřadě jiné ženy, ty se mohou předání zúčastnit. Jak jsme si ověřili, toto omezení platilo pro všechny, a v řadách diplomatického sboru koloval názor, že prezident má více žen a mohla by vzniknout trapná situace, kdyby pan prezident musel rozhodnout, která z nich bude při ceremoniálu protějškem manželky velvyslance. Takže raději žádná manželka.

A potom nám jednoho dne doručil kurýr z tožské ambasády nótu s pozváním na předání pověřovacích listin. Bylo to v pondělí 27. 1. 1997 a předání v Lomé se mělo uskutečnit ve středu 29. 1. 1997. Kopii listin měl ještě velvyslanec předat ministru zahraničních věcí Toga den předtím odpoledne. Dalo se to teoreticky stačit, pokud by nedošlo k neočekávané události (např. porucha auta po cestě), cesta autem z Akkry do Lomé se dá zvládnout za 4 až 5 hodin. Příští den brzy ráno jsme vyrazili, při cestě nebyly žádné komplikace, a tak jsme byli v Lomé ještě před polednem a ubytovali se ve státním hotelu Sarakawa. Ve středu za východu slunce (v 6 hodin) pro velvyslance přijelo auto s českou vlaječkou a společně jsme odjeli do sídla prezidenta. Ceremoniál měl obvyklý průběh, vojenská hudba zahrála velmi dobře českou hymnu, to se v jiných afrických zemích často nestává. Předání listin proběhlo v přátelské atmosféře, k tomu přispělo i to, že na tožské straně byl v doprovodu prezidenta pan Kouami A. Ihou, absolvent české vysoké školy, v té době ministr sportu a mládeže. Proto bylo jedním z výsledků rozhovoru vznesení požadavku na vyslání českého trenéra pro tožské fotbalové národní mužstvo. K tomu pak opravdu došlo.

P1010915

Po předání pověřovacích listin v Lomé (Togo). Zprava: velvyslanec Vladimír Klíma, ministr Kouami A. Ihou, autor tohoto článku, tlumočník velvyslanectví R. Tong .

Nejsložitější asi bylo předání listin v Burkině Faso. Do hlavního města Ouagadougou neexistovalo z Ghany letecké spojení a pozemní cesta (990 km) vedla po celé délce Ghany od jihu na sever. Nedalo se nic dělat, bylo rozhodnuto, že se vydám do Ouagadougou se žádostí o akreditaci autem spolu s tlumočníkem velvyslanectví panem Tongem. Na cestu jsem počítal dva dny, v polovině cesty, v městě Tamale, jsme museli přespat. Hotel v Tamale se nám nepodařilo zajistit, asi tam žádný nebyl, nakonec jsme museli přenocovat v americké křesťanské misijní stanici. Pravé dobrodružství na nás čekalo po překročení ghanské hranice. Ujeli jsme už tak 5 km a nikde závory nebo burkinská pohraniční kontrola. Razítko do pasu a zvláštní propustky jsme potřebovali, a tak jsme se pomalu vraceli. Konečně jsme spatřili malý domek skrytý v buši kousek od silnice. Překvapili jsme tři pohraničníky, kteří v něm žili jako poustevníci. Žádná elektřina, žádný telefon, žádná vysílačka, jediný technický prostředek byl moped opřený o zeď domku. Razítko ale měli.

Celých 200 km od hranice do Ouagadougou byla neuvěřitelně rozbitá silnice, jedna díra vedle druhé, za celou dobu jsme potkali snad dvě auta, po obou stranách silnice jen suchý buš, žádní lidé, celkový dojem značně depresivní. Těžko uvěřit, že to je hlavní spojení mezi dvěma sousedními státy. Jednání na ministerstvu zahraničních věcí v Ouagadougou ale bylo vstřícné a bylo přislíbeno zaslat souhlas a termín akreditace přes velvyslanectví Burkiny Faso v Akkře. A tak mohl velvyslanec V. Klíma předat 22. května 1998 v hlavním městě Burkiny Faso pověřovací listiny šéfovi státu Blaise Compaoremu. Od doby mojí cesty autem bylo navázáno mezi Akkrou a Ouagadougou letecké spojení, takže pan velvyslanec byl ochuzen o nevšední cestovatelský zážitek cesty po zemi.

P1010916

Velvyslanec V. Klíma předává pověřovací listiny šéfovi státu Burkina Faso v Ouagadougou 22. 5. 1998.

Akreditací v Burkině Faso byl uzavřen seznam příslušných zemí v rámci působnosti ambasády ČR v Akkře. Zdá se, že úlitba africkým bohům se neminula účinkem, předávání pověřovacích listin určitě pomohlo ve třech západoafrických státech poznat v praxi skutečnost, že Československo již neexistuje a listiny předává velvyslanec České republiky. V Libérii v té době probíhala občanská válka, proto tam k předání listin nemohlo dojít.



zpět na článek