Vítejme v České republice, kde se na léčbu vážně nemocných dětí (ale i dospělých pacientů) skládá veřejnost po stokorunách, zatímco ředitel největší zdravotní pojišťovny v zemi si ke svému platu připisuje milionové odměny.

Pan Zdeněk Kabátek, dlouholetý šéf VZP, si loni přišel vedle základního základní měsíční platu 355 000 Kč, což je mimochodem vyšší plat než má premiér Petr Fiala (ODS) nebo ministr zdravotnictví prof. Vlastimil Válek (TOP 09) mj. na roční odměnu : Dva miliony sto třicet tisíc korun.

Pro „cifršpiony“ přepočet odměny na měsíc: úctyhodných 177 500 Kč. Řečeno s legendárním Jiřím Paroubkem, kdo z Vás (respektive nás) to má, pánové?

Méně pozorný čtenář si řekne, no jo, to se to závidí. Ergo kladívko, pakliže by šlo o plat a odměny manažera v soukromém sektoru, tak jako liberální publicista neřeknu ani popel. To ať si se jmenovaným vyřídí akcionáři.

Nicméně tady jsme v sektoru veřejném a musíme se ptát- za co konkrétně byla citovaná astronomická odměna vlastně přiřknuta? Za záchranu života/ů, nebo za revoluční reformu zdravotnictví? Anebo prostě proto, že tak „systém funguje“? A to již řadu let.

A skutečně – funguje. Ale ne pro ty, kteří by to potřebovali nejvíc – pacienty, častokrát na hraně života. Funguje pro ty nahoře. Pro děti s různými vážnými chorobami funguje jen tehdy, pokud se jejich příběh stane virálním. A obměkčí srdce boháčů.

Na drahé léky pojišťovny často „nemají finanční kompetenci“, „není to indikace“ nebo „není úhradový rámec“. Nedostatek peněz se omlouvá různým úřednickým „ptydepe“.

Takže nastupuje moderní varianta prosebné modlitby: veřejná sbírka.

Rodiče a prarodiče točí dojemná videa, doufají v sílu lajků a věří, že se jejich příběh stane „úspěšným případem“, ne jen další tragédií v šedé zóně českého a moravského zdravotnictví.

VZP se mezitím chlubí stabilním hospodařením a obhajuje milionové bonusy pro vedení. Stabilita systému je však iluzorní: stabilně nefunguje pro nemocné, stabilně odmítá nadstandardní léčbu. Avšak stabilně odměňuje vrcholový management.

Výsledkem je paradox – pojišťovna tvrdí, že nemá peníze na lék pro tříleté dítě, ale má dost na tučné bonusy pro ty, kdo rozhodují.

Tady už nejde o závist. Tady jde naopak o systémové morální selhání. Jestliže stát nemá prostředky na včasnou léčbu nevinných churavých dětí, neměl by mít prostředky na luxusní odměny pro své funkcionáře.

Veřejné zdravotnictví má být nástrojem solidarity – ne výplatnicí pro elity

Když stát selže, občané se semknou. Sbírky často suplují to, co mělo být samozřejmostí. Pro pět ran do „céétéééčka“ veřejná sbírka nemá být standardní ani doplňkový nástroj financování zdravotní péče. Je to de facto prosba o slitování.

A ve 21. století by léčba dítěte přece, pro stošest ran do Strakovy akademie, neměla záviset na sdílení na Facebooku a Instagramu.

Ředitel vysokou odměnu zase dostal. Nemocné dítě možná nedostane nic. A to je přesně ta neetičnost , o které se v Česku mluví.

Možno se pak divit normálním lidem, že v tom vidí dvojí metr? Že vidí obrovskou sociální necitlivost. Že v tom člověk pracující každý den od šesti ráno v montovně (takže musí každodenně vstát o půl páté) a často má i druhou práci, v tom vidí systémový výsměch, že nejsou peníze na léčbu jeho dítěte?

Co si obyčejný český nebo moravský člověk pomyslí o tom, že na jednu stranu slyší o desetimilionových možná stamilionových kriminálních únicích ve FN Motol a současně na nemocné děti musí být sbírky?

Ve zdravotnictví je patrně peněz dost, když se tam dají odklonit desetimiliony. Na to nepotřebuje mít ani „plzeňská práva“.

Možno se potom divit, že mnozí lidé již chtějí intuitivně v podzimních volbách říct důrazné STAČILO? (a tím nyní nemyslím jen konkrétní hnutí, které si relativně vykutáleně obsadilo chytlavý název).

Satirik čtvrtníčkovského nebo kozubovského střihu by možná celou věc zakončil slovy - v českém zdravotnictví zázraky skutečně existují. Jen se často nedějí v nemocnicích – ale v kancelářích pojišťoven a ve vedení velkých nemocnic.

Autorův blog blog Legendární medvěd. je zde.