Jsem unaven donekonečna vysvětlovat, že (po)hnutí Tomia Okamury ani myšlenkové pochody Jindřicha Rajchla nemají s konzervatismem vůbec nic společného. Stejně tak politická divize Andreje Babiše zosobňuje prakticky vše, co do konzervativní politiky nepatří. Ostatně sám Andrej Babiš opakovaně říká, že má „program pro všechny“ – a kdo konzervativní by chtěl být touto beztvarou, rosolovitou podmnožinou onoho neurčitého „pro všechny“ ? A kdo by chtěl být dobrovolnou součástí jakékoli davové orgie …?

Myslím si, že právě vláda Andreje Babiše je častým zdrojem sporů mezi konzervativci. Jedni tvrdí, že představuje menší zlo než ideologicky rozstřelený slepenec předchozí vlády, kde se v jedné koalici nečekaně ocitl zbytek aktivních konzervativců proti drtivé přesile liberálů, socialistů a marxistů.

Dospěl jsem k závěru, že menším zlem byla vláda předchozí – přestože volit extrémy fakt nebylo a není mým snem. Následující výčet je pouze ilustrativní:

- volit stranu bývalého ministra spravedlnosti a hvězdu pražského liberalismu, který si jako homosexuál beztrestně a s pochopením společnosti pořídí s jiným homosexuálem dítě, patří do mé rozsáhlé knihovny opravdu špatného svědomí

- stejně těžko stravitelným extrémem jsou pro mě někteří představitelé Starostů, kteří otevřeně volají po eutanazii (dětí) a zastávají další, pro mě naprosto nepřijatelné postoje

- a volit Mariana Jurečku, jenž coby místopředseda KDU-ČSL spolu s předsedou zvedl ruku pro změnu lustračního zákona, aby bývalí eStéBáci mohli zastávat významné politické funkce, to už skutečně zanechává i stopu na duši

- volit ODS, která umožňuje provozovatelům elektroaut neplatit dálniční poplatky, neznamená pomoc přírodě, ale ubohý ústupek Evropské komisi a znásilněnému automobilovému průmyslu trpícímu stockholmským syndromem.

Přesto jsem je volil – nerad, těžko a s pochybnostmi. Jenže s těmito pocity volím vlastně odjakživa. S výjimkou voleb na podzim roku 1990 jsem každé volby volil stejně: nerad, těžko a s pochybnostmi.

Na obrázku vidíme svatého Augustina (354–430), mého nejoblíbenějšího světce.

Před svým obrácením ke křesťanství byl Augustin po dlouhá léta velmi vzdělaným mužem, který žil „plným životem“ tehdejší doby.

Vedl velmi smyslný a sexuálně aktivní život – měl dlouholetý mimomanželský vztah.

Byl také mimořádně ambiciózní kariérista: chtěl se stát úspěšným rétorem, hledal prestiž, peníze a vysoké společenské postavení. To se mu také podařilo – stal se profesorem rétoriky v Miláně. Pitky, společenské večírky, honba za postavením a prostitutky – to byl život svatého Augustina před obrácením.

Když mu bylo 32 let, přijal křest o velikonoční vigilii v Miláně z rukou svatého Ambrože. Sám toto obrácení později popsal jako okamžik, kdy mu Bůh „proměnil vůli“ a daroval mu sílu, kterou sám od sebe neměl.

Augustin žil v době, kdy mnoho lidí prožívalo duchovní prázdnotu, morální zmatek a krizi identity. Hledání smyslu uprostřed informačního chaosu se nám tak vlastně ukazuje jako permanentní problém – nejen starověký, ale i moderní. Svatý Augustin však nalezl Boha a mohl tak ovlivnit vývoj křesťanství na tisíc let. To je vskutku fascinující příběh.